Vilém Mrštík:
Stíny, Obrázky, Bavlnkovy ženy a jiné povídky (viz http://bakalaremsnadnoarychle.blogspot.com/2011/12/vilem-mrstik-mezi-realismem.html )
Teréza
Nováková (1853-1912): Úlomky žuly (1902)
Jedná se o soubor povídek z prostředí
východočeského Budislavska. Vyznačují se tématy společenských vztahů na
venkově, sociálním rozměrem, realistickým líčením prostředí a také lidového
života (tradice a zvyky, popis tradičních oděvů apod.; je zde evidentní vztah
autorky k národopisu, zúročený ale hlavně jinde, v národopisných studiích),
ostrými charakteristikami postav, které obvykle zahrnují lidi obyčejné (alespoň
v porovnání s charakterově výjimečnými postavami v románech Novákové).[1] Ke snaze
zachytit věrně realitu přispívá i nářeční mluva postav (jiní autoři ji užívají
i v popisu z pozice autora). Na konci knihy je užitečný terminologický
slovníček.
Přečetla jsem tři povídky z tohoto souboru.
Hlavní dějovou náplní povídky Drobová polévka je marné čekání chudé
rodiny na polévku ze zabíjačky od příbuzných. Odehrává se ve dvou dnech (které
končí velkým zklamáním), jež jsou i ukázkou rodinného života a rodinných vztahů
(hlavně vztah babičky a jejího zetě, který jí dává stále najevo, že je u nich
přebytečná, že ji musí živit, atd.), líčeno je hlavně prožívání ženských
postav.
Také v povídce Halouzky nahlížíme
do chodu východočeské rodiny. Rodina se chystá na posvícení, sedmnáctiletá
dcera Anička má jít poprvé k muzice, proto si pere a chystá oděv, ale zřejmě
přechody z horka do chladu náhle onemocní, přesto jde s výslužkou za rodinou,
do níž se má provdat Aniččina sestra Kačenka. Ještě předtím se vydává do lesa
matce na halouzky (je přitom líčeno horšení jejího stavu), po cestě ke známým
omdlí, dostává záchvat a brzy umírá.
Povídka S nůší se soustředí na
život jedné stařenky. Stařenka Loučková pokorně přijímá svůj nelehký úděl: ač
stará, putuje denně s nůší za skromným výdělkem; lidé si jí váží (např. paní
učitelová). Její radostí je vnučka Mílinka, pro niž má i našetřeno trochu
peněz; o ty ale přijde, když se přihlásí falešná věřitelka Káča (jedna ze dvou
žebraček, jejichž neuspořádanost života je v protikladu k životu hlavní
postavy); dojde dokonce k soudu. Když zemře vnučka, na kterou se upnula, poprvé
se Loučková aspoň otázkami „proč“ vzpírá Bohu a svému údělu. Pak už je její
život jen neutěšený, stařenka šetří na svůj pohřeb, po nemoci umírá v nemocnici
a je na nemocničním hřbitově pohřbena bez náhrobku. Zklame i paní učitelová,
jíž svěřila Loučková peníze na náhrobek, když svěřené peníze dá zeťovi. Obraz
života a jeho konce této stařenky je tak obrazem lidského údělu zmítaného
„nepřízní osudu“, poznamenaného opuštěností a lidskou lhostejností a končícího
bez jakékoli útěchy.
Povídkám je společný postupně gradující
děj s vyhrocenými pointami na konci, v nichž bývá obsažen hlavní problém,
konflikt, který tíží hlavní postavu. Ta i v průběhu děje prožívá často vnitřní
napětí, frustrace, rozhodování se. (Obvykle je hlavní postavou žena; znát je
částečně i snaha autorky o určitou emancipaci žen, za niž se angažovala i ve
veřejném životě.) Poměrně častým motivem je v povídkách smrt dítěte (vliv
osobního života autorky – pouze dvě ze sedmi jejích dětí svou matku přežily),
opakuje se i motiv nového oblečení v kontrastu s následnou tragickou událostí
(Milka i Anička v povídkách nedlouho před smrtí dostávají nové šaty). Zajímavé
je i to (jak o tom píše Jaroslava Janáčková v doslovu k Úlomkům žuly), že pro dějiště povídek je tu typická právě žula,
která může odkazovat k určité silné vůli, neústupnosti a houževnatosti, ale i
tvrdosti povah postav.
Jaroslav
Kratochvíl (1885-1945): Vesnice (psané 1911-13, vyd. 1924)
Povídky navazující na tradici realistické
venkovské prózy konce 19. století. Kriticky je v nich vylíčen vliv majetkových
poměrů lidí na (zde konkrétně moravském) venkově na jejich charaktery,[2] líčeny
jsou mezilidské vztahy (sobectví, sousedská rivalita a další), stinné i kladné
stránky života na vesnici. Autor využívá až naturalistické postupy (např.
zobrazení lidské pudovosti a tělesnosti), na rozdíl od Novákové také erotické
téma (povídka Frantina), více
emotivně vypjaté scény a dialogy. Podle A. Nováka je i v souboru Vesnice Kratochvíl (jinak autor
legionářské prózy) analyzujícím, střízlivým realistou, který pohlíží na
moravský venkov „chladným pohledem“ a bez přikrašlování.[3]
Karel Josef
Šlejhar (1864-1914): Kuře melancholik (1889)
Novela vnášející obrat do žánru vesnické
povídky.[4] Autor
využívá expresivního jazyka, vkládá symbolické významy do přírodního dění[5]
(paralelu k osudu odstrčeného sirotka trápeného macechou a služebnictvem a
posléze umírajícího v koutě kůlny tvoří umírání zmrzačeného kuřete, které je
obdařeno lidským vnímáním. Lidská agresivita tu kontrastuje s bezbranností.[6]
Dojmy z
přírody a společnosti (1894)
I povídky tohoto cyklu jsou často založeny
na paralele osudů ubohých, utrápených a obvykle pokorných lidí na straně jedné
a ničených rostlin a stromů či trpících zvířat na straně druhé. V povídkách
prosvítá empatie a soucítění vypravěče.[7]
Vysvobození slabých ze světa plného zloby a násilí se děje nejčastěji smrtí.[8]
Co život
opomíjí (1895)
Tento soubor lze charakterizovat podobně
jako předchozí. Obsahuje povídky také s rysy sociálního zaměření.[9]
[1]
Tamtéž, s. 413.
[2]Hájková, Ladislava: Kratochvíl, Jaroslav,
c. d. (pozn. č. 1), s. 374.
[3] Novák, A.: Stručné dějiny literatury české, c. d. (pozn. č. 14), s. 667.
[4] Janáčková, J.:Od romantismu do
symbolismu (19. století), c. d. (pozn. č. 6), s. 440.
[5] Vaněk, V.: Šlejhar, Karel Josef, c. d.
(pozn. č. 1), s. 651.
[6] Janáčková, J.:Od romantismu do
symbolismu (19. století), c. d. (pozn. č. 6), s. 440.
[7] Tamtéž.
[8] Vaněk, V.: Šlejhar, Karel Josef, c. d.
(pozn. č. 1), s. 651.
[9] Novák, A.: Stručné dějiny literatury české, c. d. (pozn. č. 14), s. 508.
Žádné komentáře:
Okomentovat