Charakteristika
žánrového ohlasu
Zde a v dělení baladické prózy na základní
typy čerpám hlavně ze studie M. Mravcové v souboru Poetika české meziválečné
literatury.
Základ pro baladičnost v próze (je
přesnější mluvit o baladičnosti coby dílčím aspektu prozaického díla – vliv
baladické tradice působí různými způsoby na různé složky dané prózy, a navíc se
vždy podřizuje příslušnému směru, koncepci díla, apod.[1]) dala
balada jako žánr básnický. Co z baladičnosti (s jejími kořeny v poezii)
tedy baladičnost v próze využívá, co aktualizuje: jako zdroj lidová, folklorní
(a prvotní) balada – její mytičnost, nadčasovost témat a významů, dramatický
konflikt (daný porušením řádu, proviněním, a nebo jedincem neovlivnitelným
řízením osudu, a to silami nějaké „vyšší moci“, případně silami v člověku –
pudy, vášně) spějící k tragickému konci; po provinění následující trest a
naplnění spravedlnosti; také prvky z lidového prostředí (víra lidí v Boha,
osud, nadpřirozené a přírodní síly).
Dalším zdrojem umělá balada – liší se od
balady lidové hlavně autorstvím a autorskými specifiky, individualitou autora
do básně vloženými; rozvíjí se v romantismu; časté iracionální až fantaskní
prvky, prolínající se s „baladickou realističností“.[2]
Rozhodující pro převzetí baladičnosti do
prózy je uchopení obsahu (víc než obsah samotný) - „baladické zření
skutečnosti“.[3]
Forma je ovlivněna provázaností epičnosti s prvky lyrickými (lyričnost dána
často subjektivitou postavy) a dramatickými, úsilím o sevřenost (často dialogem).
Důležitá je ale vázanost lyrizace či dramatizace na způsob uchopení situace
postav, konfliktu a to, střetává – li se postava s „osudovostí“, nadosobní
mocí.
Ozvuky baladičnosti lze najít dokonce v próze 19. století, více pak na
přelomu století 19. a 20. (a na začátku 20. století), kdy jde o součást
osobitého autorského výrazu a poetiky (Dyk: Smrt panenky v povídkovém
souboru Píseň o vrbě; Svobodová: prózy Černí myslivci;
Kratochvíl: soubor Vesnice; atd.). Ve 20. let je v próze (na rozdíl od
poezie) baladičnost spíš ojedinělá (Wolker: povídky Ilda a Služka;
Schulz: sbírka Sever – jih – východ – západ; specificky Vančura: Pekař
Jan Marhoul).
Baladická próza sociální
Významně se baladičnost v próze rozvíjí ve 30. letech, kdy se více
objevuje sociální otázka, v souvislosti s časy krizí ve světě sílí potřeba
zabývat se i tématy existenciálními. Za sociální typ baladické prózy lze
považovat částečně už Vančurův román Pekař Jan Marhoul (1924), z 30. let
jsou to pak zde dále zmíněná či popsaná díla. Jde o typ prózy, jež stojí na
údělu člověka, který je zmítán (obvykle neblahými) sociálními podmínkami a
ekonomickými problémy, přičemž je nemůže výrazně ovlivnit a jeho „provinění“ je
nejčastěji pouze těžko uskutečnitelná touha po důstojném životě (mít práci,
uživit sebe a rodinu). Případ takového hrdiny je jedním z mnoha lidských údělů,
nicméně je líčen z jedincovy perspektivy, z hlediska údělu osobního. Jde o
jedince obvykle bezmocného, ale také pasivního (vzepře – li se, baladičnost je
přebita heroičností).[4] Příklady
takových próz:
Karel Nový: Chceme žít (1933)
V základu próza realistická.
Postavy Josef a Magdaléna se v důsledku existenčních potíží stávají
bezdomovci, jejich žití v přírodě připomíná život divoké zvěře. Končí
krajním vyčerpáním (tedy ne smrtí). Hlavní baladický rys prózy je
v postavě Magdalény (baladická postava; venkovský původ, vědomí vlastní
viny, chápání životních obtíží jako trestu za provedený potrat – ten je častým
motivem v sociálních prózách obecně).
Josef Kopta: Adolf čeká na smrt
(1933)
Próza
ukazující na jednom osudu úděl dělníků. „Čekání na smrt“ z názvu se
vztahuje k pracovnímu prostředí škodícímu zdraví a urychlujícímu konec
života. Hlavní hrdina Adolf odchodem do války paradoxně dosáhne zlepšení
zdraví. Jedním z motivů příběhu je i motiv potratu.
Olga Scheinpflugová: Balada z Karlína
(1935)
V této
próze nedominuje postava vykořisťovaného dělníka, proto může být považována za
typ spíše sociologický než sociální. Vystupuje v ní hrdinka Karla, chudá
žena trpící strachem ze smrti. Za vdavky hledá muže – ochránce, zlepší se její
životní úroveň, s nástupem hospodářské krize ale její manžel Václav ztratí
práci (sociální moment je tedy přítomný), dojde k manželské krizi
vystupňované až ve vzájemnou nenávist a vrcholící uškrcením manželky ve
Václavově opilosti. Autorka zde ztvárnila vliv sociálních okolností na člověka
a jeho psychiku[5],
použité psychologické postupy nejsou ale příliš hluboké.
Marie Majerová: Havířská balada
(1938)
Ze sociální baladické prózy bývá považována za asi nejhodnotnější, volně navazuje
na Sirénu (1935).[6]
Plně těží ze sociálního - hornického - prostředí; do reálného dělnického světa
zasazuje Majerová děj, v němž se soustředí subjektivní perspektivou na
jednotlivý osud. Kompozičně je novela rozdělena do tří částí, každá z nich je
vyprávěna z jiného hlediska: první z hlediska hlavní postavy, horníka Rudolfa
Hudce (jeho stylizovaná promluva je spontánní, hovorová, s oslovováním
posluchačů – postav; blíží se tak skazovému vyprávění – údaj z hodin semináře; toto podle mě
ale patří až ke 3.části), druhá z pohledu vypravěče – autora
(dává spatřit čtenáři hlavního hrdinu na pozadí války – jako voják, poté za
války práce v dole - a neštěstí v dole, při němž Rudolf (Jan Zvonař;
změna jména – nemohl najít práci v Čechách – na černé listině pro účast ve
stávce (Siréna); též nechtěl na vojnu
– pracovat šel do Německa; na toto vzpomíná v první části) s Milkou
přicházejí o jednoho z pěti synů – osobní osud je zasazen do osudu širšího
kolektivu, postupně hlavní hrdina porozumí tomu, že nejde jen o tragédii jeho
rodiny, ale o mnohé další osudy; stejně jako práce v dole nyní toto
neštěstí spojuje lidi ke vzájemné soudržnosti, pospolitosti, solidaritě), třetí
z pohledu Rudolfovy ženy Milky (líčení totálního propadu: nezaměstnanost
manželů – při jiné události v dole měl Rudolf úraz ruky, nemůže sehnat
práci, pak žebrání – dlouho trvá, než k tomu Rudolf dojde, a i pak se
snaží zachovat si důstojnost; promluva věcná, ačkoli líčící hrůzy života na
existenčním dně; nikoli ale bezdomovectví; svou nezaujatostí se promluva částečně
vnitřně vymaňuje z baladické předurčenosti osudu: Milka hovoří k manželům
– přezdívkou Milfaitovi – kterým se dařilo v Anglii a přijeli navštívit
dávné přátele; Milfaita a Rudolfa (Jana) spojuje bývalá práce horníků v
Německu, společná minulost – věrní spolupracovníci a přátelé – a vztah
k vlasti; hovor Milky – monolog, resp. dialog, z nějž známe jen
promluvu a reakce Milky a reakce dalších dvou postav si jen domýšlíme). Vztah
k lidem, láska k práci; vztah R. a M. – pozitivní hodnota. V první i
třetí části: prolínání minulosti (vzpomínky) s přítomností (současný stav,
bezprostřední přítomnost). Tomu odpovídá „styl, tón, rytmus hovorové řeči,
gradace a pointa obvyklé v dramatickém dialogu“. V každé části
„refrén a leitmotivy: dotazy po R. jméně v první, Milčino oslovování
Milfaitových v třetí“. Baladičnost spočívá mimo jiné ve vztahu horníka a
jeho pracovního podzemního světa, do nějž je pevně vsazen a z nějž plyne jeho
osud; je tu i vědomí nutnosti zachovávat řád.[7] Současné společenské síly
(kapitalistická spol.) zde jsou líčeny jako protilidské, jsou zdrojem napětí a
absurdních osudů (odchod Hudce přes lásku k vlasti do ciziny, nucen
k žebrotě přes smysl života viděný v práci). Není tu tradiční děj a
zápletka, zobrazen je lidský, prostý pohled dvou hlavních postav na svět.[8]
Baladická próza folklorní
V románech spadajících pod tento typ bývá využito prostředí, které je
samo o sobě „baladické“, etnograficky a folkloristicky inspirující; zúročení
vlastní zkušenosti s ním, se zapadlými společenstvími a jejich kulturami je
charakteristické zejména pro romány Olbrachta a Glazarové. Vedle baladické
stylizace a baladického vedení děje tak tito autoři využívají i realistických
povah, vnímání, obyčejů lidí - postav (přežívání starých zvyklostí coby
přirozených prvků světů těchto etnických společenství, sepětí s přírodou, víra
v Boha, zároveň tradice a rituály pohanské, vlastní zákonitosti, předsudky,...)
Jarmila Glazarová: Advent (1939)
Děj
románu se odehrává za jedné adventní noci (kompozičně je v románu jeden
čas, jedna dějová rovina, v níž se z „přeskoků“ dovídáme o minulosti). Hlavní
postava Františka je v těžkém postavení (její milenec Jan zabit padajícím
– „umírajícím“ – stromem, Františce zůstává nemanželské dítě), které předurčuje
dál její osud. Zažívá útisk od Jury, za něhož se provdala, a jeho služky a
současně milenky Roziny. Postava Roziny je až ztělesněním zla, obě negativní
postavy jsou odlidštěny. Minulé události se dovídáme nelineárně během noci, kdy
se ztratí syn Metod a Františka ho hledá. Františka je postava jednoznačně
kladná: pracovitá žena, jejíž život určuje příroda (ta má v románu značnou
roli; např. zabití manžela stromem) a křesťanská víra v Boha. K němu
se často obrací, stálé vědomí Boha ji vede nakonec k myšlence, že její syn
byl obětován. I autorčino pojetí je až křesťansky mystické: samotné matčino
hledání syna připomíná křížovou cestu, obraz mrtvého syna v náručí matky
pietu. Příběh splňuje i pro baladu základní archetyp vina – trest (trest za
provinění matky na dítěti), nicméně vina zde – v moderním románu – není už
tak jednoznačná jako v baladách starších.
Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník
(1933)
Román z oblasti Podkarpatska, vedle Rusínů (tradiční, „ustrnulí“ lidé)
jsou dalšími obyvateli (a postavami) židé (např. postavy vypočítavých
obchodníků) a Češi (postavy četníků). Reálnou polohu tvoří obraz tamního života
(vesnice Koločava a okolí) hlavně těsně po válce, nadreálnou, nadčasovou[9] je tu
poloha, jejíž základ je legendistický: dezertér a zbojník (baladický hrdina)
Šuhaj se stává pro místní lidi hrdinou, kterého provází pověst nezranitelného.
Dramatický a gradující děj tkví ve snaze úřadů (četníků) a některých místních
(hlavně židů) polapit zbojníka; střídají se perspektivy vnímání událostí u
jednotlivých postav (skupin postav – četníci, židé, chudí lidé – u nich zcela
odlišné vnímání i samotného hrdiny). Hledisko postav – i to je aktualizace
baladičnosti.[10]
Baladická je i postava Eržiky a láska k ní, příznačné je i to, že žena hlavního
hrdinu zradí (nevěra s mladým četníkem). Vedle kontaktu s přírodou je také
hrdinova touha po milované ženě zdrojem lyrismu v tomto epičností prodchnutém
(legendy, historie) a dramaticky až do závěrečného tragického konce (po intrice
bohatého žida je Šuhaj zabit kamarády zezadu sekerou; důvodem je i strach dvou
kamarádů, kteří už cítí, že se blíží Šuhajovo dopadení a nechtějí být
prozrazeni a polapeni) stupňovaném příběhu.[11] V
souladu s baladickou koncepcí může být zavraždění hlavní postavy také trestem za
provinění (tím je individuální snaha dosáhnout toužené svobody, uskutečněná po
vyčlenění se ze společenství, ale i vina proti společnosti a jejímu řádu). Je
třeba zdůraznit také kontrastující „nebaladičnost“ postav, jako jsou četníci,
vojsko či lékař, což je jeden z dokladů mnohovrstevnosti díla a různosti
perspektiv.[12]
Baladická próza existenciální
V této próze vedle příběhu (který bývá
méně motivován snahou o realističnost) je důraz kladen na filozofické úvahy o
smyslu lidského života. Někdy se takové romány podobají podobenstvím, kde je
postava spíše „lidským typem“ a také k ní bývá přistupováno při vědomí její
nejednoznačnosti jako k objektu filozofických úvah.[13] Aspoň
zmínit můžeme v souvislosti s baladickou prózou existenciálně
zaměřenou soubor Karla Schulze Peníz
z noclehárny (1940; např. povídka
Balada o deštníku; baroknost, expresionismus – např. líčení umírání zcela
zdeptané žebračky), více se dále soustředím na konkrétní prózy Karla Čapka,
Jaroslava Havlíčka, Josefa Čapka.
Karel Čapek:
Balada o Juraji Čupovi (Povídky z druhé kapsy, 1929)
Povídka;
příběh líčí četník přátelům (jedna z Čapkových povídek, kde na sebe jejich
jednotliví vypravěči navazují – i když souvislost bývá okrajová, mimo to, že je
určena žánrem; žánrem je detektivní zápletka - resp. téma překračování zákona a
případné následky takového činu - spojena s filozofickým vkladem, zde
navíc s prvky baladičnosti). Co se četníkovi přihodilo na Podkarpatské
Rusi: ve sněhové bouři za ním ze vzdálené vesnice přišel Juraj Čup s tím,
že ho poslal starosta, aby se udal, že zabil svou sestru Marynu, a četník aby
to šel vyšetřit. Starosta, vrah Juraj Čup i další obyvatelé ctí starý řád,
předky a Boha (i zabití „zlým duchem posedlé“ Maryny prý Jurajovi „přikázal
Hospodin“). Četník vnímal událost a chování zdejších lidí skoro posvátně – jako
cosi velkolepého, co řídí boží zákon a proti čemu působí světský řád nicotně.
Kontrastuje tu prozaičnost a praktičnost četníka s velkolepostí „malého“
člověka. Samotné téma překročení zákona (vina) a trestu (zde byl vrah odsouzen
za loupežnou vraždu – našly se u něj totiž Maryniny peníze – k trestu
smrti oběšením) k tzv. baladičnosti nestačí. Baladičnost je tu podpořena
silným vědomím nutnosti zachovávat (vyšší) řád, které je hluboce zakořeněno
v lidech – postavách povídky. Také
scenérie a konflikt jsou baladické.[14]
Zdůrazněn je přitom „existenciální aspekt“.[15]
Hordubal
(1933)
Příběh z podkarpatské Rusi;
v porovnání s Olbrachtem, který těží z tohoto prostředí často ve
své tvorbě, se tu Čapek méně (vlastně minimálně) soustředí na reálie a folklór
kraje, podstatná je pro něj duše zdejšího člověka (a ten je – zejména hlavní
hrdina - „určován až do detailů krajovým, přírodním a sociálním prostředím“[16]).
Příběh je rozdělen na tři části (baladická je zejména část první, nicméně i
další mají rysy baladičnosti – téma viny a trestu; jinak jde o spojení žánrů
rozdílných a kontrastně působících: baladičnost s kriminální povídkou),
tři různé pohledy (mění se současně i výraz vypravování: poetičnost a
baladičnost je následována věcností kriminálního případu – také převažující dialogy
dvou četníků připomínají Čapkovy „kapesní povídky“ – a téměř popisností
v líčení soudu. První pohled (vyprávěn ve 3. osobě) je prožívání
Hordubalovo. Juraj Hordubal se po letech vrací z Ameriky, kde pracoval.
Neuměl anglicky, navykl si mluvit sám k sobě; je dost samotářský,
svérázný. Cestou domů hovoří sám se sebou, hovoří i např. ke kravám, ve svých
myšlenkách ke své ženě Polaně, o níž věří, že na něj čeká, a představuje si
přivítání. Realita je jiná, Polana má čeledína (milence) Štěpána Manyu,
k němuž přilnula i malá Hafie. Hordubal zažívá pocity osamocení, odcizení,
přespočetnosti a zbytečnosti (i vzhledem k postupujícímu věku), navíc je
narušován jeho dosavadní, po předcích zděděný řád.[17] Druhá část je věnována vyšetřování
Hordubalovy vraždy, převážně pohledem dvou vyšetřovatelů, třetí pak soudu nad
Polanou a Štěpánem, při němž jsou oba uznáni vinnými a odsouzeni. Hordubal je
součástí tzv. Čapkovy noetické trilogie, k níž napsal sám autor doslov.
V něm ozřejmuje, co je v Hordubalovi podstatné: osud hlavní postavy,
jak jej lidé přetvářejí a nově utvářejí po její smrti, jak vzniká nový
Hordubal, posuzován četníky, soudcem, lidmi, hledajícími pravdu. Opravdový
člověk je podle Čapka „ukrytý“ a je třeba „vážit si víc toho, co o něm nevíme“…[18] Samotný
autor ze své pozice neobjektivizuje drama, k němuž v příběhu dochází.
Motivace jednání osob (s výjimkou hlavní postavy v první části románu) nám
zůstává skryta.[19]
Jaroslav
Havlíček: Kalvach (psán 1936; např. povídka Amorek smrti o holčičce – bacilonosičce, s motivem smrti dvou
děvčátek)
Cyklus povídek, které spojuje hlavní
postava - úředník Kalvach, autorovo alter ego (nelze ovšem ztotožnit
s autorem). Povídky zařazené do cyklu Kalvach
v roce 1976 byly původně součástí souboru Prodavač času (vydán posmrtně v r. 1968)[20], jehož
hlavní osu tvoří. Povídky sjednocuje vedle hrdiny i téma stáří (malého úředníka
a jeho rodinného života, člověka, který „krade ze svého času“, jejž by měl
věnovat umění – odtud „prodavač času“), psychologická analýza hrdiny své doby“[21]-
společenského typu - s častými monology a monology specifickými, které
jsou dialogem mezi hrdinovým „já“ a jeho alter egem.[22] Postava
Kalvacha umírá v povídce Poutník
v mlze, již napsal Havlíček měsíc před vlastní smrtí.
Synáček (1942)
„Baladická groteska“[23]
(groteska se zřetelem k obsahu, balada se zřetelem k lyrickému vyznění[24]),
novela s psychologickými rysy o svérázném muži (Toník Skála
s přízviskem Synáček), který se na přání umírajícího přítele ožení
s křehkou dívkou, v trávení času s ní a v péči o ní nachází
náplň života, po její smrti pak v jeho představách (až halucinačně) ožívá
mladá mrtvá. Novela je spjata s jilemnickým románovým cyklem (Petrolejové lampy; tam je postava Toníka
Skály společníkem hrdinky Štěpky) a časově a metodicky navazuje na román
Helimadoe. Lze také říct, že blud neviditelnosti z Havlíčkova románu Neviditelný tu vystupuje v opačné
variantě.[25]
Josef Čapek:
Stín kapradiny (1930)
Dějištěm příběhu je nekonečně působící
les. Zápletka je prostá a celý příběh i se svými peripetiemi, událostmi a
motivy připomíná žánr triviální literatury (kalendářové historky).[26] Do děje
jsme vtaženi rychle a najednou, když už na první straně novely dva mladí
pytláci, vesničané Rudolf Aksamit a Václav Kala, zavraždí hajného, který je
spatří s jejich kořistí. Dají se na útěk lesem, aniž by si nějak vyčítali a
uvědomovali svou vinu. Les jim je nejprve útočištěm a úkrytem. Postupně na sebe
uprchlíci vrší další provinění (krádeže, pokus o znásilnění švadlenky, která
nese zákaznici svatební šaty; to je jeden z baladických motivů; v opilosti Ruda
zastřelí četníka) a mění se i pocity, jaké z lesa mají. Svérázné úvahy postav o
životě a smrti jsou vyvažovány viděním vypravěče a jeho úvahami nad životem a
světem (což se poněkud baladičnosti vymyká), ale i nad oběma provinilci. Oba ke
konci začínají blouznit, les se stává bludištěm, které je přestává spolehlivě
vést, bloudí, zažívají úzkost a strach; mají pocit, že hajný ožil a je jim
nablízku, podivně a jako přízrak působí setkání se starcem připomínajícím
poustevníka. Nakonec při závěrečné přestřelce je Ruda zabit a Václav zastřelí
sám sebe; v tom momentě už vnímá smrt jako určité vysvobození.
[1]
Mravcová, M.: Baladická próza, in Zeman, M., Hodrová, D. a kol. (eds.) Poetika české meziválečné literatury, Praha, Československý
spisovatel, 1987, s. 235.
[2]
Tamtéž, s. 237.
[3]
Tamtéž.
[4]
Tamtéž, s. 242 -243.
[5] Mukařovský, J.,
Blažíček, J.,a kol.: Dějiny české
literatury IV. Praha, Victoria publishing, 1995, s. 388.
[6]
Holý, J.: Česká literatura od počátku století do roku 1945, c. d. (pozn. č. 6),
s. 650.
[7]
Mravcová, M.: Baladická próza, c. d. (pozn. č. 25), s. 246 – 247.
[8]
Hrzalová, Hana: Vrchol tvorby Marie Majerové, in M. Majerová: Siréna. Havířská
balada. Československý spisovatel, Praha 1986.
[9]
Holý, J.: Česká literatura od počátku století do roku 1945, c. d. (pozn. č. 6),
s. 639.
[10]
Mravcová, M.: Baladická próza, c. d. (pozn. č. 25), s. 248.
[11]
Tamtéž, s. 251.
[12]
Tamtéž, s. 250.
[13]
Tamtéž, s. 256.
[14]
255.
[15]
256.
[16]
Buriánek, F.: Doslov, in Čapek, Karel: Hordubal.
Povětroň. Obyčejný život., Praha, Československý spisovatel, 1975, s. 338.
[17]
Mravcová, M.: Baladická próza, c. d. (pozn. č. 25), s. 259.
[18]
Čapek, K.: Doslov, in Čapek, Karel: Hordubal.
Povětroň. Obyčejný život., Praha, Československý spisovatel, 1975, s. 332.
[19]
Mravcová, M.: Baladická próza, c. d. (pozn. č. 25), s. 258.
[20]
Mravcová, M.: Havlíček, Jaroslav, c. d.
(pozn. č. 1), s. 219.
[21]
Rmler, J.: Epik Jaroslav Havlíček, Praha,
Československý spisovatel, 1973, s. 239.
[22]
Tamtéž.
[23]
Mukařovský, J., Blažíček, J. a kol.: Dějiny
české literatury IV., c. d. (pozn. č. 29), s. 487.
[24]
Rumler, J.: Epik Jaroslav Havlíček,
c. d. (pozn. č. 44), s. 164.
[25]
Tamtéž, s. 161 – 162.
[26]
Holý, J.: Česká literatura od počátku století do roku 1945, c. d. (pozn. č. 6),
s. 638.
Žádné komentáře:
Okomentovat