Otokar Březina: Ruce, Tajemné dálky

z internetového zdroje (ale dost zdařilé, použito při referátu)

Ruce, které poprvé vyšly v roce 1901, jsou poslední dokončenou sbírkou Otokara Březiny.

V této knize plné optimismu a nadšení převládá kolektivní poezie, pro kterou je příznačné množné číslo nejen při oslovení adresátů, ale i při pojmenování předmětů, lidí a událostí. Básník vyzdvihuje kosmické bratrství jako nejvyšší hodnotu jednotlivce.

Podobná touha po spolupráci a vzájemném doplňování se je vidět i při volbě žánrů. Objevujeme zde takzvanou chórickou poezii s jejími příznačnými žánry (sborová píseň, hymnus, kolozpěv, dithyramb).

Březina si uvědomuje definitivní vítězství člověka, které je možné díky světovému sjednocení, a sleduje úsilí "o slití všech miliónů v Jediného Člověka vykoupeného" (verš z básně Šílenci).

Asi nejznámější je báseň Ruce. Symbol rukou sjednocuje všechny motivy básně, dává jim jednotící ráz. Ruce jsou považovány za společného jmenovatele všech lidských činností a zároveň mohou fungovat jako články magického řetězu, který se má stát znakem sjednoceného lidstva. V závěru básně Ruce jsou jmenovány odkazy na další části cyklu chórických básní - jedná se o skladby Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy, Kolozpěv srdcí a Dithyramb světů. V nich má být právě nalezena "odpověď na otázku bolestnou", jež byla položena právě básní Ruce.

Další proslavenou básní je Kolozpěv srdcí. Srdce je zde pojato jako tradiční symbol vcítění se do druhého, symbol lásky a sympatií. Největší bolest a neštěstí pro srdce je odloučení a odcizení. Známým se stal refrén básně "sladko je žíti!", který však básník paradoxně připojuje i k motivům životních porážek a tragédií:

"Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození sladko je žíti!

Pro lásku k bližnímu sladko je žíti!
Pro vůni květů a slávu polibků sladko je žíti!
pro radostný výkřik osamělého srdce sladko je žíti!"

Častým tématem sbírky je překonávání bolesti, skepse, temnoty, porážky a hořkosti. To vše najdeme například v básních Bolest člověka nebo Hudba slepců (zde jde přímo o romantický příběh "puklého srdce").

Březina hojně užívá volného verše, uplatňuje také různé větné i rytmické přesahy a vsuvky. Používá mnoho cizích slov, které dodávají básním punc tajemna a magičnosti a zároveň odkazují na autorovu dobrou znalost různých vědeckých a kulturních směrů a odvětví.

Hlavní myšlenku Rukou, tedy sounáležitost všech lidí, stejně jako vztah k tématu práce, ocenilo mnoho soudobých čtenářů, obzvláště proletariát, působnost sbírky se potom ještě zesílila v souvislosti s novými literárními proudy z období kolem první světové války - expresionismus aj. Významné je první vydání sbírky, na kterém Březina spolupracoval se sochařem a grafikem Františkem Bílkem. Ten Ruce opatřil ilustracemi a vydal ve velkém formátu.

Je třeba se také zmínit o německém překladu sbírky - ten oslovil mnoho významných německy píšících spisovatelů, mimo jiného i Stefana Zweiga. Vytvořil jej v roce 1908 E. Saudek

Tajemné dálky jsou první z Březinových pěti knih symbolistní poezie.

Sbírka vznikala od roku 1892, v té době byl Otokar Březina učitelem v  Nové Říši, jednom malém zapadlém městečku Českomoravské vysočiny. Usilovným sebevzděláním získal mladý učitel přístup k vrcholům moderní i klasické světové kultury. Největší význam pro něj mělo studium Baudelairových Květů zla a zároveň pohroužení se do tajů německé filosofie představované hlavně Schopenhauerem.

Podněty, čerpané z těchto zdrojů, přispěly k Březinovu obratu od psychologického realismu svých předchozích próz k symbolistní poezii.

Tajemné dálky, sbírka, která byla vydána v roce 1895, patří - spolu s verši Karla Hlaváčka a prvotinami S. K. Neumanna - na počátek období, v němž se nová generace kulturních tvůrců postavila proti současné společnosti. jednotlivec zde individualisticky prožívá krizi dosavadní společenské struktury a chápe ji jako krizi lidské skutečnosti vůbec.Brzy po vydání sbírky podepisuje Březina nonkonformní, ve svém individualismu společensky aktivní manifest České moderny. Učinil tak mimo jiného proto, že vedle krajně dekadentní Moderní revue byl v této době velice blízký časopisu Rozhledy s jeho kulturně a politicky reformním programem.

Na počátku knihy lze rozeznat cyklus intimních zpovědí věnovaných zemřelé matce - taková je např. báseň Moje matka, která patří k Březinovým nejznámějším básním z této sbírky. Konfrontuje v ní hořký matčin osud s marností vlastního života.

Proces odcizení lyrického subjektu pozorujeme i v dalších básních - např. v básni Přátelství duší, kde je hlavním motivem napětí mezi ním a odcizujícím se přítelem. Shrnující je pro tento typ lyriky elegie nad vyhaslými životními možnostmi.

Kromě toho nacházíme v první části sbírky množství básní s přírodními motivy. Krajina je zde viděna v monumentální stylizaci. V celých sériích obrazů jsou viděny všechny její vrstvy a zákoutí. Převažujícím časovým obdobím je noc nebo večer - Modlitba večerní aj.

Březina nám nepřibližuje jen živoucí část přírody, ale také nerosty, horniny, půdu. Současně s tím zvedá svůj zrak ke hvězdám, v básních se dotýká kosmického prostoru, touhy po jeho poznání. Přírodní verše tak navazují na učení německého filozofa Schopenhauera.

Druhá polovina sbírky přináší především symbolické obrazy stavů a procesů, kterými prochází měnící se autorova duše. Jak již vyplývá z předešlých básní, subjekt se vzdává „normálních“

vztahů k lidem ve společnosti, rezignuje na citové spojení se ženou, životní možnosti a kontakty. Jako náhradu hledá svůj snivý svět, tato náhrada je ale jen zdánlivě snová a naopak naplňuje jeho duši melancholií a beznadějí - viz báseň Lítost, Návrat aj.

Pesimismus vyvěrá i z všudypřítomného motivu smrti v Březinových básních. Smrt, často ztělesněná jako žena - milenka, se stává přirozenou součástí života, čas k ní automaticky plyne a je jí triumfálně zakončen. Životní ztráty jsou však vykládány jako záměrná oběť, akt vůle, který má vnímavému jedinci odhalit nejhlubší tajemství. Právě tato představa souzní s Březinovým kosmickým a kolektivistickým rozměrem.

Zajímavé je pojetí času v Březinových básních. Je zde opouštěna běžná přirozená perspektiva prostoru a času a je nahrazena subjektivním viděním skutečnosti, ve kterém se prolínají věčnost i okamžik, určené místo i nekonečný prostor. Básnická inspirace se tu přibližuje mystické zkušenosti symbolistního rázu.

Vysoké nároky na tvůrce i čtenáře klade i formální stránka sbírky. Básně jsou psány technicky náročnou veršovou formou - jambickým alexandrinem = jedenáctislabičný až dvanáctislabičný vzestupný jambický verš. Právě ten dodává básni slavnostní zabarvení. Uvnitř veršů se nacházejí rafinované vnitřní rýmy. Verš je především volný.

K mimořádné sugestivnosti básní , k přesnosti a zároveň složitosti, dospívá obrazné pojmenování. Čerpá z náboženských kultů i moderního umění a vědy, stejně jako z citové zkušenosti autora. Duchovní zážitky jsou prostřednictvím symbolů převáděny do smyslově naléhavých představ, kombinujících v sobě různé smyslové vjemy  - viz báseň Vůně zahrad duše mé.

Přijetí sbírky bylo ovlivněno ovzduším devadesátých let. V roce 1895, kdy vyšla, vrcholily literární spory. Starší generace odmítla už první básně, otiskované časopisecky, pro údajnou nesrozumitelnost. Březinovi vrstevníci věnovali naopak knize nadšené kritiky. Březinova kniha měla velký význam pro meziválečnou básnickou avantgardu - Závadu, Nezvala, Holana, Hrubína i Horu. 

K. J. Erben: Kytice - rozbor motivů v básni Svatební košile

Karolína Hornová

(poznámka: Zkoušková práce z předmětu Čtení děl české literatury 19. století, hodnoceno za jedna - zase podotýkám, že to nepíšu proto, abych se chlubila...)


Svatební košile – motivy víry, pověstí a pověr

Původ názvu sbírky a staré lidové pověsti

            Ve své práci jsem se rozhodla věnovat jednomu z nejznámějších děl české literatury 19. století, Erbenově Kytici a konkrétně básni Svatební košile. Chtěla bych se všímat hlavně projevů lidových bájí a pověr, které se v této básni vyskytují a případně je porovnat s ostatními básněmi Kytice, ale i díly jiných autorů.

            Na úvod bych se ráda zamyslela nad samotnou básnickou sbírkou a nad jejím názvem. Stejnojmenná je i úvodní balada, v níž Erben ve třech slokách zachycuje báji vykládající původ slova mateřídouška. Rovněž zde ale vyjadřuje svůj názor na dávný původ pohanských bájí a naznačuje zde i záměr svého díla, a to věnováním slovanským vlastencům. Verše

Mateřídouško vlasti naší milé,

vy prosté naše pověsti,

natrhal jsem tě na dávné mohyle --

komu mám tebe přinésti?

na tuto skutečnost jasně poukazují. Erben zde obrazně označuje slovanské báje a pověsti za onu kytici, kterou nalezl na dávné mohyle, tím tedy odkazuje na jejich původ v dávných, zašlých časech. Ptá se, komu mám tebe přinésti? a odpovídá si sám:

Ve skrovnu já tě kytici zavážu

ozdobně stužkou ovinu;

do širých zemí cestu ti ukážu,

kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,

jíž mile dech tvůj zavoní;

snad že i najdeš některého syna,

jenž k tobě srdce nakloní!

V těchto verších zřejmě vyjadřuje touhu po tom, aby staré české (původní slovanské) pověsti dosáhly své dávné slávy, aby se vrátily „ke kořenům“. Aby je četli lidé, kterým tyto pověsti patří (do širých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu). Přeneseně by se onou dcerou a synem v poslední sloce mohli myslet potomci matky ze sloky první, tedy potomci české vlasti a její dávné slávy, potomci lidí doby, ve které tyto báje a pověsti vznikly.

            Kytice (1853) je tedy další básnickou sbírkou doplňující výbory založené na starých bájích a písních. V podstatě navazuje na Čelakovského Ohlasy písní českých (1839), které doplňuje výběrem epických lidových námětů, a svým způsobem i na Rukopisy (nalezené 1817), v nichž nacházíme mnohé podobnosti s lidovými  motivy v básních Erbenových.

            V porovnání s oběma zmiňovanými i dalšími díly (např. Erbenovými pohádkami) je tedy Kytice pověstí národních dalším dílem doby národního obrození, které se věnuje tematice starých slovanských pověstí a tradic. Proto se  ve sbírce také často setkáme s prvky někdy až pohádkovými (Poklad) nebo s prvky lidových tradic (Štědrý večer) a pověr (Vodník, Svatební košile).

            Na následujících stránkách se budu věnovat právě básni Svatební košile, zvláště pak jednotlivým projevům odkazů starých pověstí a pověr, které se v ní vyskytují a budu se snažit najít podobnosti i v jiných dílech jakožto případnou Erbenovu inspiraci.

Svatební košile

Odkaz k Rukopisům

            Na úvod svého zamyšlení o této básni bych ráda zmínila jiné dílo – o něco starší, ale s velmi podobným námětem, jako Erbenovy Svatební košile, a sice krátkou  píseň Opuštěná z Rukopisu Královédvorského:

   1. Ach, vy lesi, tmaví lesi,     3. Kde můj otec, otec milý?

      lesi miletinští,                 Zahrabán v hrobečku.

      čemu vy se zelenáte              Kde má máti, dobrá máti?

      v zimě v létě stejně?            Travka na ní roste.

   2. Ráda bych já neplakala,       4. Nemám bratra, nemám sestry

      nermoutila srdce                 jinocha mi vzali.

      a řekněte, dobří lidé,

      kdo by neplakal zde?

Snad už by ani nebylo třeba dodávat nic o podobnosti této písně s první částí Svatebních košil, konkrétně s jejich třetí slokou. Stejně jako hrdinka Opuštěné, i dívka z Erbenovy básně naříká nad ztrátou svých blízkých, konkrétně rodičů, bratra a sestry. Dívka ze Svatebních košil ovšem tuto ztrátu popisuje podrobněji (sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila). Opuštěné, která vyjadřuje  smrt matky verši Kde má máti, dobrá máti / travka na ní roste se ale přibližuje téměř identickým sdělením: Žel bohu, kde můj tatíček? / Již na něm roste trávníček! / Žel bohu, kde má matička?

            Z těchto veršů je zcela jasné, kde Erben našel svou případnou inspiraci. V Rukopisu Královédvorském, tedy ve verších pravděpodobně napsaných Václavem Hankou, rodákem z Hořiněvsi (nedaleko Dvora Králové), který prostřednictvím Rukopisů utvořil výbor děl založených povětšinou  na starých slovanských bájích a pověstech. A ještě jednu věc nemohu nechat bez povšimnutí – Opuštěná na začátku písně oslovuje miletínské lesy. A Erben, rodák z Miletína, tuto rukopisnou píseň spolu s dalšími písněmi Žežhulice a Skřivánek překládal ze staré češtiny v letech 1861 a 1876. Mnoho ostatních básní z Rukopisů překládal i samotný Václav Hanka, jejich „objevitel“ a zřejmě i autor. Jak už jsem zmínila, i Hanka má vztah ke kraji, který ozařovala sláva těchto domněle starobylých a hrdinských zpěvů. Vždyť severovýchod Čech byla také oblast, kde se výzvám buditelů dostávalo největšího ohlasu, navzdory (nebo právě kvůli) přítomnosti sousedního německého živlu. Nejeden ze zdejších rodáků se také zabýval odkazy slovanských bájí.

            Rovněž František Ladislav Čelakovský překládal rukopisné básně – Záboje a Slavoje a Kytici. Není proto divu, že se tito autoři, zjevně jevící zájem o původ českých bájí a pověstí, navíc ještě jejich verzemi v Rukopisech inspirovali. Ostatně Rukopisy se jako zdroj inspirace promítají i do mnoha jiných děl. Bez nich by zřejmě nebylo Libuše, neboť libretisté se souhlasem skladatele převzali nejen námět, ale dokonce i části textu, ilustrace Josefa Mánesa k Rukopisu královédvorskému, byť historicky nevěrohodné, se staly vzorem pro sochy Národního divadla. Alšovy a Ženíškovy lunety ve foyer první české scény jsou výtvarným převyprávěním Rukopisu královédvorského. A na náměty z Rukopisů tvořila i řada dalších umělců, třeba Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Myslbek, Jan Neruda či Jaroslav Vrchlický. Je tedy nasnadě si myslet, že podobnost Opuštěné a první části Svatebních košil není zcela náhodná. Erben vzal námět a dotvořil ho podle pověstí a možná i lidových povídaček a za použití lidových pověr do konečné balady, možná nejznámější či jedné z nejznámějších z jeho sbírky.

            Mnozí poukazují i na další vlivy, které na Erbena působili. Julius Dolanský ve své studii upozorňuje na velký Słowackého děl, Kordiana (1834) tragédií Balladyna (1839) a Lilla Weneda (1840). Všímá si opakujících se podobných motivů, které používá jak Słowacki, tak Erben a soudí tedy, že se český autor od svého polského vrstevníka nechal inspirovat. Zdůrazňuje také, že nejde o nic „prostě opsaného“, ale o pravděpodobnost, že Słowacki Erbena uchvátil podobně jako předtím Máchu. Dolanský srovnává ale jen určité motivy a nevěnuje se příliš rozvedení jejich obsahu.

Pověry a symboly ve Svatebních košilích

            Jako v mnoha jiných baladách z Kytice, i v této básni se silně projevuje víra, což můžeme sledovat v jednotlivých symbolech, např. hned v úvodním verši, který popisuje prostředí. Jedná se o typickou českou světničku, kde lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela. Už tento verš nám prozrazuje atmosféru celého díla. Je pozdě, blíží se půlnoc, která nebývá předzvěstí ničeho dobrého. Tento verš je vystřídán veršem o něco radostnějším, a sice popisem obrazu boží rodičky s děťátkem, tak jako růže s poupátkem, kterou popisuje jako mocnou světici, pomocnici prosících o pomoc, v tomto případě dívky, která pláče nad ztrátou celé rodiny a navíc i milého a žádá Pannu Marii o jeho navrácení z ciziny.

            Zároveň dívka hovoří o odchodu svého milého a vzpomíná na to, co jí říkal: aby zasela len, první rok utkala plátno, druhý rok plátno polévala a třetí rok aby vyšila svatební košile a upletla věneček z routy. Vyskytuje se zde symbolická číslice tři (roky), podobně jako v některých pohádkách, která značí něco dalekého, neuchopitelného. Dívka ale milému věří a koná tak, jak ji řekl. Když ale přešel třetí rok, obrací se se svou vírou k Panně Marii a žádá ji o pomoc.

            Dále se setkáváme s dalším projevem pověrčivosti – zlým znamením, a to ve verši, kde se píše:

Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

Stejně jako na začátku se zde vyskytuje motiv lampy, která v úvodu znamenala jakési světlo naděje v temné noci. Teď ale zhasíná a dívka se bojí zlého znamení, které je posléze naplněno příchodem jejího mrtvého milého. Ten ji žádá, aby s ním odešla. Dívka je zaslepena láskou a i když se bojí jít s ním v noci, poslechne a ignoruje i další znamení, která ji její milý sám nabízí (říká, že ji musí pojmout za svou, dokud je noc; při noční cestě jí šeptá, že je pěkná noc, jasná - v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů a tento motiv opakuje během cesty vícekrát) a navíc na její dotazy odpovídá zcela neurčitě (Moc, má panenko, moc se ptáš / však ještě dnes to uhlídáš. / Jen honem pojď - čas utíká / a dálka ještě veliká.)

Nakonec jí vezme a zahodí předměty, které si nese s sebou – modlicí knížky, růženec a zlatý křížek po matce – podle tradice náboženské předměty, které mají chránit před zlem. Po odhození jednotlivých předmětů se rázem vzdálí o deset (dvacet, třicet) mil, což je jasné znamení, že tyto předměty milého tíží a jejich zbavením se stává volným.

            Na hřbitově se znovu setkáváme s motivem svatebních košil, které se ale mění na pohřební rubáše : Netřeba jich víc nežli dvě: ta jedna tobě, druhá mně. Dívka pochopí a utíká se schovat do márnice. Zde báseň graduje střetnutím dvou světů – světa mrtvých, symbolizovaného umrlcem a dívčiným milým, a světa živých, symbolizovaného dívkou a její vírou v Pannu Marii, která opět vystřídá víru a naději, se kterou dívka následovala milého. Dívka znovu prosí Marii za odpuštění, že zhřešila (Nehodně jsem tě prosila:

ach odpusť, co jsem zhřešila) a střídavě se svým milým působí každý svou silou na umrlce. Dívka je nakonec vysvobozena příchodem nového dne. Verše

A slyš, tu právě nablízce

kokrhá kohout ve vísce;

a za ním, co ta dědina,

všecka kohoutí družina.

Znějí pozitivněji než předchozí a prostřednictvím přírody (kokrhání kohouta, který na venkově oznamoval příchod nového dne) dávají novou naději. Přízrak mrtvého dívčina milého mizí a mrtvý padá na zem márnice.

           

           

Závěrem

            Na závěr, jakožto další motiv víry, přicházejí lidé do kostela na mši a nacházejí zbytky nočního běsnění – roztrhané košile a prázdný hrob. A s lidmi přichází poučení, že bez své víry by dívka zahynula (Bys byla jinak jednala / zle bysi byla skonala:/ tvé tělo bílé, spanilé / bylo by co ty košile!).

            Báseň jako taková vlastně utvrzuje čtenáře (či dříve v podobě vyprávěné pověsti své posluchače) o potřebě víry, která má ochránit před vším zlem, zde symbolizovaným tím, čeho se lidé bojí odedávna, a sice záhrobím, opředeným ve všech pověstech tajemstvím a strachem.

Seznam literatury

Erben, K.J. Kytice pověstí národních, Mladá fronta, Praha 2009

Dolanský, J. Karel Jaromír Erben : Studie s ukázkami z díla, Melantrich, Praha 1970

Internetové články České společnosti rukopisné:

http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/

http://kix.fsv.cvut.cz/~gagan/jag/rukopisy/dokument/prevody/

Poetika dekadentní poezie

Katka Štěpánková



Témata:

v                                                     poetika dekadentní poezie a její naplnění v díle Karla Hlaváčka

v                                                     dekadentně symbolistní tvorba S.K.Neumanna

v                                                     proměna přírodní lyriky v Neumannově Knize lesů, vod a strání

v                                                     románová tvorba Fráni Šrámka

v                                                     celostní charakteristika krátkých próz Josefa Karla Šlejhara

Poetika dekadentní poezie a její naplnění u Karla Hlaváčka

Základní rysy dekadentní poezie:

–        původní literatura vyjadřující pohrdání měšťanskou morálkou a kulturou, provokativně používající tabuizovaná témata (erotika, morbidita, poetizace zla, násilí a ošklivosti, neuctivý vztah k bohu, satanismus a kult smrti)

–        původně za dekadenta označován kdokoli, kdo se odchyloval od společenské normy

–        od poslední třetiny 19. století – termín dekadence označuje lit. s dominantním pocitem únavy, přesycenosti, bezvýchodnosti, mravního úpadku, skepse, samoty, zmaru, pocit nudy a zoufalství

–        výrazný rys je egocentrismus a aristokratičnost

–        dekadentní poezie je náladová, příznačná je její hudebnost, melancholické básně, pesimistické nálady autorů, alkoholismus, sympatizovali se satanismem, tuláctvím, se sexem

–        mladší autoři projevovali odpor k měšťanské společnosti

–        mezi nejvýznamnější české představitele dekadentní poezie patří Karel Hlaváček a S.K.Neumann

Naplnění rysů dekadentní poezie u Karla Hlaváčka:

Pozdě k ránu  (1896)

–        obsaženy hlavní rysy

–        vše je potemnělé, smutné z hlubokých tónů hudby, mdlé, ospalé, hořké, odumírající, tiché, děsivé, typická je pro básně noc (půlnoc), nebo brzké ráno, kdy je okolí ponořeno do šera a objevují se jen tlumené odlesky měsíce, všechna skutečnost je zahalena stíny a soumrakem

–        používány expresivní výrazy jako: nezprzněná běl, kretén, smrduté sliny, rozplizlé svalstvo, ...

–        patrné je zde rozostřování kontur – krajinu doslova popisuje jako „krajinu neurčitou, bez kontur, plující v sinavém a bázlivém světle“ jen málokdy se objeví něco ostrého, s jasně danými konturami

–        neurčitost barev i tónů – tóny zaznívají z dálky, barvy jsou oslabené stínem, utlumeny, nebo jde o tmavé barvy, např.:

 „plá měsíce zlať ve zkaleném skle“[1]                                                        

 „a v ztlumeném tom svitu lampy stažené“[2]

„třpyt chorých hvězd nám nad hlavami zvolna vybledal“ [3]

–        důležitá je hudební stránka, která prostupuje celým dílem – rytmické verše

–        používá i odborné názvy z hudební oblasti – sólo, alt, mollové akordy, staccato, ...

–        hudba je vždy tlumená, používá hluboké tóny, aby navodil dekadentní atmosféru

–        hudební nástroje – viola, loutna, roh, cello, flétna = pochmurné tóny

–        zpěv je tichý, v altu, smutný, tesklivý

–        často užívané slovo „chvění“, které opět evokuje dojem chvění strun na hudebním nástroji – chvění silných drátů; černé stíny se nedočkavě tísnily a chvěly; tak se chvěl; zachví v řeky zrcadle; ňadra se bouřlivě chvěla; měsíc dlouho chvěl se; oči se nezvykle chvěly, atd.

Mstivá kantiléna (1898)

–        zde je patrná dějovost, je zde naznačena vzpoura ponížených

–        objevují se zde také prvky dekadence – ospalost, tma, smutek, vysílení, mdlost, smrt, ticho, strach,  marnost...

–        krajina je pustá, neplodná, chorá, bázlivá, temná a mdlá, odpoledne jsou sychravá a vlhká, večery pusté, mdlé, smutné a tmavé

–        opět se objevují expresivní výrazy – civět, vychrtlá hnusná herka, hnisající těla, ...

Žalmy (1934)

–        tyto žalmy jsou zejména protkané samotou a smutkem, bojácný básník se zde obrací k bohu a svěřuje se se svým smutkem

–        básně nabírají plačtivý tón, vytrácí se rytmika a melodičnost verše, která byla patrná u sbírky Pozdě k ránu (částečně i u Mstivé kantilény), večerní hodiny jsou hodinami strachu, ticha, temnoty a hrůzy, přesto však bych tuto část již mezi dekadentní neřadila

Dekadentně symbolistní tvorba S.K.Neumanna

Jsem apoštol nového žití (1896)

–           zcela odlišná sbírka od sbírek Hlaváčkových

–           S.K.Neumann zde neklade tolik důraz na krajinu a ponurou atmosféru jako na tabuizovaná témata a buřičství

–           hlavní tématika básní – holky, rebelství, spodina, nahota, nevěstky, prázdnota, zkažená společnost

–           používá hodně expresivní výrazy – blbeček, plesnivé valy, puch moru, páchnout, zhnusená societa, hlupec, kretén, ohava, zdechnout, vypelichat, ...

–           v ženách často vidí jen nečisté ženy, lehké děvy a nazývá je dokonce i potulnými fenami („Koupit lze ženu s polibkem mrtvoly – potulnou fenu!“)

–           krajina zde není zmiňovaná skoro vůbec

–           pocity se přenesly z lítostivých, žalostných vzdechů (Hlaváček) do roviny nenávisti a touhy po odplatě (Neumann)

Satanova sláva mezi námi (1897)

–           v této sbírce S.K.Neumann šokoval nevšedním pojetím satana, který je zde pro něj tím, kdo pomůže lidem , když bůh zklame „náruč rozevřená vyhnaným dítkám Evy“

–           satan není ten zlý a špatný, jak tomu bylo doposud, jeho satan znamená dobro

–           satan je podle něj „protinožec boha“

–           satan je krásný, nádherný, dobrotivý

–           lidé k němu vzhlíží jako k bohu, otci, bratru

–           nevyužívá tolik pocitu ospalosti a mdlosti  jako Hlaváček, ale naopak je jeho poezie poezií burcující, vyzývající ke vzchopení se, ukazující jak čelit světu a bojovat s bolestí a smutkem: „Oh, kdy se zas budeme rvát nad srázy nejstrmějšími!?“

–           i shodné prvky – země jest pohřbena v tmách, všude je smutek, bledost lidí, ale on s tím bojuje

–           zaměřuje se ještě více na tabuizovaná témata jako je satan, lůza, nahota, nevěstky, obětování zvířat, erotika

–           hodně sexuality: „Oh, pupence ňader, jež dmou se při doteku horkých retů!“; „Milenče, je třeba býti psa lísavějším a devótně Madonu ždáti; je třeba býti lstivějším kočky, než na bílé hrdlo se vrhneš!“; „Teď lze jen hřešit, hřešit bez oddechu.“

–           barvy jsou zde jasně definovány – krvavě zardělý měsíc, žhnoucí nebe, hoří divoké máky, rudé pochodně, stíny zkrvavěly by, krvavá hvězda – symbolicky červená barva krve a zrady prostupuje celým dílem

–           převažují nemelodické básně

–           tabuizovaný i vložený citát v knize: „Nikdy se však nesmí zapomínat na to, že všechno umělecké tvoření má kořeny v sexuálním životě, že jako náboženství je jen „zakuklená rozkoš“, právě tak umění je – transponovaný sexualismus.“                   (Franz Servaes)

Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903)

–        opět zde užívá tabuizovaná témata

–        bratry a sestrami jsou pro něj lidé z nejspodnějších vrstev – nevěstka, panna lesbická...

–        opět se zde objevuje satan, tentokrát v momentě, kdy lidé, kteří se chtěli očistit od svých hříchů nenalezli Boha, protože jim bylo řečeno, že Bůh je mrtev

–        přišlo obrovské zklamání, ale objevil se satan a s ním nová naděje

–        symbol satana = symbol života

–        tato sbírka již méně dekadentní, kromě první básně Sen o zástupu zoufajícících

Proměna přírodní lyriky v Neumannově Knize lesů, vod a strání

–           básně jsou rozděleny podle ročních období

–           inspirováno Neumannovými náladami a stavy

–           kniha začíná podzimem - podzimní barvy – žlutá, měděná, červená, rezavá, zlatá

–           přišel chladný podzim, vše je znaveno letním sluncem a čeká na odpočinek

–           příroda se připravuje na zimu, stromy odumírají, slunce svítí, ale nepálí, jeho svit je jen klam, přijde zima, čas, kdy vše pohltí sníh

                                           „Umřeme v barvách, umřeme v plamenech.

                                            Pak zatopí nás bělostná láva.“[4]

                                           „Na jednu zimu zapomenuti,

                                             k novému jaru z mrtvých povstaneme.

                                            Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích :

                                            od ocúnů k prvním sněženkám jdeme.“[5]

                                           „I tak je dobře však na zemi něhy,

                                            jež dovede tak krásně umírati

                                            na chvíli, požár uhašený sněhy,

                                            by znovu vzplála s jarem, jež se vrátí.“[6]

–           pak podzimní básně přechází v zimní - zimní barvy – šedá, bílá, černá, hnědá, šero

–           v básni Tam, kde město počíná se objevuje kontrast mezi špinavým městem a krásnou přírodou - zatímco pro přírodu je zima časem spánku, klidu a toužebného očekávání jara, pro město je sníh vysvobozením, protože sníh skryje špínu předměstí

                                                 „jen zima přijde sem jak smilování nutné

                                                   a hanbu ukryje v svém bílém sametu.“[7]

–           zima je v básních líčena jako příchod míru, klidu, příroda se uchyluje ke spánku a čeká na jaro, vše je statické, neobjevují se žádné rychlé pohyby, žádné velké zvraty

–           autor se často obrací k městu a srovnává čistotu a krásu zimy v přírodě a špínu, bahno a hluk ve městě

–           už na konci zimních básní je cítit jarní nálada

–           básně jsou optimističtější, klidná krajina začíná ožívat, všude je slyšet zpěv, hukot, šum a ševelení, opět je slyšet voda, jsou cítit vůně květin, jarní básně jsou plny života, barev, pocitů, vůní,...

–           barvy jara – zelená, modrá, ohnivá, zlatá, modrozelená, smaragdová, safírová,...

–           na jaře je vše v pohybu, plné elánu, života, odpočinuté po zimě

                                           „udiven lekem březové kůry,

                                            koberci květů, zelení,

                                            zalitý sluncem pohlížím shůry

                                            na vrchů vážné vlnění.“[8]

–           v básních se začíná často objevovat téma lásky, milování, milenců, ženského těla a erotiky

                                           „A kdybys, má lásko, šla se mnou houštinami,

                                            v shodě s květnem dala květ, na němž bych se zpil, –

                                            slyšela bys v tluku tom v jasu nad hlavami

                                            sladký trochej milostný, jenž nás uchvátil.“[9]

                                           „Och, možno aspoň snít v den červnového kouzla,

                                             že dívka vyšla si a zjevila se nahá,

                                      by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla,

                                      dar přepozitivní a kořist nad vše drahá, ...“[10]

–     letní básně jsou jako znavené horkem, které je v básních popisováno, často se objevují témata jako smutek, nemoc, únava

–    barvy léta - zlatá, modrá, zelená, ohnivá, rudá

Románová tvorba Fráni Šrámka

–        Stříbrný vítr (1910)

–        první román Fráni Šrámka

–        jedná se o román o mládí a dospívání, kdy se hlavní postava během románu proměňuje a čtenář může sledovat jak mladý chlapec dospívá v muže

–        hl. hrdinou je Jan Ratkin, který se od dětství střetává s nepochopením lidí

–        má přísného otce, který mu nerozumí, lidé kolem něj mají jiný pohled na svět, zemře mu strýček, ke kterému vzhlížel, nic dobrého v jeho životě nemá dlouhého trvání, spřátelí se s problémovými chlapci, jeho dívka, do které je zamilován, si hraje s jeho city – to vše a mnohem více přivede mladého Jana Ratkina k tomu, že se jednoho dne rozloučí se svým mladistvým a nerozvážným „já“ a dospěje v muže

–        v románu nalezneme nejen impresionismus (pocity a nálady), ale také stopy naturalismu (například 1. zasvěcení u vdovy nebo rodina Staňků), anarchismu (výraz „naplij“) a symbolismu

–        důležité symboly, které prostupují celým dílem jsou rudá barva, krev, popel a samozřejmě vítr

–        do knihy jsou vloženy i dvě kapitoly, které přímo s hlavním proudem děje nesouvisí – jedná se o kapitoly a) o Olze a Ramlerovi (učiteli Jana Ratkina), b) o Jiřím Ratkinovi (strýci Jana Ratkina) a Vilíku Gabrielim (což je postava, která sehraje důležitou roli v následujícím Šrámkovým románu – Křižovatky)

Křižovatky (1913)

–        zatímco první román byl zaměřen spíše na jednoho hlavního hrdinu, v románu Křižovatky jde především o prolínání životů mnoha postav

–        román je poměrně složitým výstavbovým dílem

–        není zde jedna hlavní dějová rovina, nýbrž hned čtyři

–        román se odehrává v dlouhém časovém úseku a zobrazuje život několika generací

–        prolínají se jejich cesty a osudy

–        román je dělen na tři části – knihy – z nichž každá je věnována převážně jedné hlavní postavě

–        první kniha je věnována Štěpě Havlenové

–        dějová rovina zde přeskakuje z doby, kdy se chystá Štěpa navštívit rodinu a otec žádá svého známého, Vilíka Gabriela (muže, který se objevil v kapitole románu Stříbrný vítr), aby ji přivezl, protože má koňský povoz, na dobu, kdy je Štěpa zobrazována od útlého dětství až po dospívání

–        obě roviny jsou navíc proloženy novou dějovou rovinou, která nám vyobrazuje příběh, který se odehrál mezi oběma rovinami, tudíž než Štěpa přijela za rodinou, ale až po tom, co vyrostla v mladou ženu

–        ukazuje se, že byla zamilována do spisovatele jménem Petr Hart a že se mezi nimi pravděpodobně stalo něco, co ji donutilo přijet zpět domů k rodině

–        této 3. rovině je věnována celá druhá kniha

–        ovšem zde není zřetel kladen na Štěpu Havlenovou, ale na Vilíka Gabriela a jeho komplikovanou lásku k sestřenici Pavle Borysové, která vnese na statek jeho otce rozruch

–        sice se díky ní otec Jan usmiřuje se synem Vilíkem a jejich rozhádaný stav se mění v poklidný, ale Pavla vnese na statek spíše nepokoj a smrt

–        třetí kniha začíná příběhem Pavly a Vilíka, ze kterých se i přes rodinnou příbuznost stali milenci, ale nevyšlo jim to, jelikož Pavla byla zákeřná žena a Vilík ji prokouknul

–        do děje vstupuje nová postava – postava spisovatele, který je Vilíkovým přítelem

–        zde se načíná poslední, 4. dějová rovina

–        spisovatel se chopí role vypravěče a snaží se nám poodhalit jakou spojitost má s Vilíkem

–        prozradí, že si již dlouho píší dopisy, že mu Vilík oznámil, že si vzal jakousi Štěpu Havlenovou a dokonce ho i se ženou navštíví

–        jednoho dne Vilík Gabriel skočí pod vlak

–        zanedlouho se spisovatel dozvídá z novin, že zemřela i Štěpa a pod sloupečkem v novinách je podepsán Petr Hart

–        tato zajímavá propletenost postav se ovšem netýká jen těchto „hlavních“ hrdinů

–        román obsahuje velké množství dalších postav, jejichž osudy jsou také nějakým způsobem propleteny s již zmiňovanými

–        nicméně těmto postavám již není věnována taková pozornost

 Tělo (1919)

–        hl. hrdinka je pohledná dívka Máňa, která se ráda líbí

–        kniha začíná obdobím, kdy je již Máňa mladou dámou, která má manžela a děti, ale v dalších kapitolách se dozvíme jak to vlastně celé s Máňou bylo, jak byla mladá, jak trávila většinu času tím, že se chtěla líbit, jak se ráda nechávala dobývat a chtěla, aby na ní chlapci doráželi, ráda byla středem pozornosti, obklopena chlapci, kteří jí skládali komplimenty, ale vážnějším chvílím, kdy by mohla být sama s chlapcem, se vyhýbala

–        jednoho dne ji ovšem uchvátil jeden mladý inženýr a podlehla mu

–        hned první milostný zážitek způsobil, že otěhotněla

–        když se to dozvěděl její přítel Kotera, se kterým dítě čekala, byla Máňa smířená s tím, že půjde na potrat

–        ale Kotera si zachoval klidnou hlavu, Máňu si vzal za ženu a miminko si nechali

–        Máňa ani jako maminka nezapomínala na to, že nejdůležitější je, aby se žena líbila, vychutnávala si komplimenty od přátel jejího muže a dokonce se málem nechala svést

–        ve 24 kapitole se postava hlavní hrdinky výrazně proměňuje - přestala o sebe pečovat, zajímala se o domácnost, o muže, pořád jen lítala sem a tam, aby byla tou nejlepší manželkou, když byla doma neupravovala se, chodila v podobné zástěře, jakou u své maminky nesnášela, vytratilo se i její kouzlo osobnosti - přestala být malou veselou dívkou, která si užívá života a stala se z ní domácí panička

–        její vztah s Koterou nabírá nové síly a čekají další miminko, tentokrát holčičku

–        avšak jednoho dne byl Kotera povolán do války, protože v Sarajevě zabili následníka

–        Máňa se nejdříve trápí a je jí líto mužů, ale později pochopí, že muži válku milují, že odchází do války jako za nějakou milenkou, plni touhy a očekávání

–        „Vymyslili si válku. Proti nám, proti nám vymyslili, abychom se trápily. Abychom se tu svíjely, až na ně budeme čekat, až se budeme o ně báti. Ne, nechceme se trápiti. Chceme lásku. Nechceme válku. Chceme štěstí.“[11]

–        mnoho postav, přeskakování z jedné osoby na druhou, místo konkrétních popisů jsou zvoleny metaforické, vypravování se střídá s vnitřními pocity postav – to vše čtenáře uvádí v poněkud chaotický děj a chvíli trvá, než se zorientuje

–        celým dílem prostupuje tělo jako nejdůležitější ukazatel - tělo jako prvek vášně, tělo jako obraz člověka, ....

Past (1931)

–        jedná se o jeho poslední dokončený román

–        hl. hrdinou je básník Ladislav Samec, který stejně jako hrdina prvního Šrámkova románu nemá jednoduchý život

–        nejdříve se dozvídá, že se jeho otec chce oženit s ženou nevalné pověsti, pak ho otec odmítne finančně podporovat ve studiu, protože zjistí, že jeho syn měl něco s onou ženou, kterou si chtěl vzít, pak navíc nenávist otce a syna prohlubuje Ladislavova sestra, která chce z toho všeho mít co největší prospěch a nakonec si žena, do které se zamiluje, vezme jiného

–        hlavní hrdina se dostává navíc do situace, kdy mu je bližší a milejší kamarád Honzík než jeho vlastní intrikánská rodina

–        opět se v tomto románu objevuje válka, na kterou málokdy šrámek opomene upozornit

Celostní charakteristika krátkých próz Josefa Karla Šlejhara

Dojmy z přírody a společnosti (1894) ; Co život opomíjí (1895)

–           hlavními hrdiny Šlejharových próz jsou většinou žebráci, tuláci, mrzáci, pytláci, lidé blázniví, nemocní, lidé, které postihlo nějaké neštěstí, staří lidé, kteří jsou  svými zvyky či citovým poutem k nějaké věci či zvířeti ostatním pro smích nebo ti, kteří jsou chudí a nemají ani na jídlo....

–           muži bývají většinou zarostlí, neopečovávaní, s roztrhaným a špinavým oblečením, na kterých je patrná chudoba hned od pohledu (z popisu), nemající práci, jsou to většinou starci zdrcený životem a bídou ...

–           ženy v jeho prózách bývají často nemocné, duševně labilní, tělesně slabé, přecitlivělé či naopak drbny ze sousedství, staré babky...

–           mnohdy volí jako spodinu lidstva ryšavé lidi – možná proto, že jsou zrzaví lidé méně častí, a proto působí často podezřele, lidé se jich bojí nebo jim nevěří

–           ve většině povídek je důležitá i roční doba, která ještě více podtrhuje krutost Šlejharovy prózy – buď je příliš horko a lidé i příroda trpí nedostatkem vody, nebo je příliš zima a jeho hlavní hrdinové postrádají vhodné teplé oblečení a jídlo

–           Šlejharovo dílo je plné bohatých popisů přírody, odborných názvů ze světa rostlin i zvířectva, vztahů mezi lidmi i mezi člověkem a zvířetem

–           Některé z jeho próz jsou o zvířatech – tato zvířata jsou odrazem lidí, nabírají lidské vlastnosti, opět hl. zvířecí postavy jsou vyvrhelové nebo nějakým způsobem odlišní

–           v tomto díle je patrná ironie autora (například názvy povídek, užívání metafor...)

–           z počátku autor nahlíží na postavy z venku, později se již začíná zaobírat jejich nitrem a spíše se přenáší do psychologické roviny

–           v některých povídkách vystupuje autor pouze jako vypravěč z povzdálí, v některých pozoruje a komentuje danou situaci z bezprostřední blízkosti a v některých povídkách je autor sám jedním z aktérů příběhu

–           Prózy končí vždy smutnou událostí, mnohdy uvědoměním pochybení hl. hrdiny, někdy potrestáním zlých činů (málokdy), ale nejčastěji končí povídky smrtí – ať už smrtí starce, kterému nadešla jeho chvíle či (mnohem častěji) smrtí dítěte či zvířete, smrtí, která byla dovršením psychického i fyzického týrání, chudoby a zla, které se na oné umírající bytosti podepsalo

Seznam použité literatury

Hlaváček, K.: Budu snít marně . Praha: Mladá fronta 1998.

Neumann, S.K.: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972.

Šlejhar, J.K.: Dojmy z přírody a společnosti. Co život opomíjí. Praha : NLN 2002.

Šrámek, F.: Tělo. Praha : Fr. Borový 1932.

Šrámek, F.: Past. Praha :  Melantrich 1986.

Šrámek, F.: Křižovatky. Praha : Fr. Borový 1929.

Šrámek, F.: Stříbrný vítr. Praha : Československý spisovatel 1985.

Elektronická knihovna FF UK:

Jsem apoštol nového žití, Satanova sláva mezi námi, Sen o zástupu zoufajících

In: (http://cl.ff.cuni.cz/system/elekniho/vysledky.php?ID=CL36677836)

---

[1]              Hlaváček, K.: Impromptu. In: Budu snít marně . Praha: Mladá fronta 1998, str.14.

[2]              Hlaváček, K.: Impromptu. In: Budu snít marně . Praha: Mladá fronta 1998, str.14.

[3]              Hlaváček, K.: V ustrašení. In: Budu snít marně . Praha: Mladá fronta 1998, str.32.

[4]              Neumann, S.K.: Ocúny. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.10.

[5]              Neumann, S.K.: Ocúny. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.10.

[6]              Neumann, S.K.: Září. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.11.

[7]              Neumann, S.K.: Tam, kde město počíná. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.16.

[8]              Neumann, S.K.: V dubnu. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.57.

[9]              Neumann, S.K.: Kukaččino volání. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.74.

[10]             Neumann, S.K.: Chvála nahoty. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.87.

[11]             Šrámek, F.: Tělo. Praha : Fr. Borový 1932, str. 391.