Poetika dekadentní poezie

Katka Štěpánková



Témata:

v                                                     poetika dekadentní poezie a její naplnění v díle Karla Hlaváčka

v                                                     dekadentně symbolistní tvorba S.K.Neumanna

v                                                     proměna přírodní lyriky v Neumannově Knize lesů, vod a strání

v                                                     románová tvorba Fráni Šrámka

v                                                     celostní charakteristika krátkých próz Josefa Karla Šlejhara

Poetika dekadentní poezie a její naplnění u Karla Hlaváčka

Základní rysy dekadentní poezie:

–        původní literatura vyjadřující pohrdání měšťanskou morálkou a kulturou, provokativně používající tabuizovaná témata (erotika, morbidita, poetizace zla, násilí a ošklivosti, neuctivý vztah k bohu, satanismus a kult smrti)

–        původně za dekadenta označován kdokoli, kdo se odchyloval od společenské normy

–        od poslední třetiny 19. století – termín dekadence označuje lit. s dominantním pocitem únavy, přesycenosti, bezvýchodnosti, mravního úpadku, skepse, samoty, zmaru, pocit nudy a zoufalství

–        výrazný rys je egocentrismus a aristokratičnost

–        dekadentní poezie je náladová, příznačná je její hudebnost, melancholické básně, pesimistické nálady autorů, alkoholismus, sympatizovali se satanismem, tuláctvím, se sexem

–        mladší autoři projevovali odpor k měšťanské společnosti

–        mezi nejvýznamnější české představitele dekadentní poezie patří Karel Hlaváček a S.K.Neumann

Naplnění rysů dekadentní poezie u Karla Hlaváčka:

Pozdě k ránu  (1896)

–        obsaženy hlavní rysy

–        vše je potemnělé, smutné z hlubokých tónů hudby, mdlé, ospalé, hořké, odumírající, tiché, děsivé, typická je pro básně noc (půlnoc), nebo brzké ráno, kdy je okolí ponořeno do šera a objevují se jen tlumené odlesky měsíce, všechna skutečnost je zahalena stíny a soumrakem

–        používány expresivní výrazy jako: nezprzněná běl, kretén, smrduté sliny, rozplizlé svalstvo, ...

–        patrné je zde rozostřování kontur – krajinu doslova popisuje jako „krajinu neurčitou, bez kontur, plující v sinavém a bázlivém světle“ jen málokdy se objeví něco ostrého, s jasně danými konturami

–        neurčitost barev i tónů – tóny zaznívají z dálky, barvy jsou oslabené stínem, utlumeny, nebo jde o tmavé barvy, např.:

 „plá měsíce zlať ve zkaleném skle“[1]                                                        

 „a v ztlumeném tom svitu lampy stažené“[2]

„třpyt chorých hvězd nám nad hlavami zvolna vybledal“ [3]

–        důležitá je hudební stránka, která prostupuje celým dílem – rytmické verše

–        používá i odborné názvy z hudební oblasti – sólo, alt, mollové akordy, staccato, ...

–        hudba je vždy tlumená, používá hluboké tóny, aby navodil dekadentní atmosféru

–        hudební nástroje – viola, loutna, roh, cello, flétna = pochmurné tóny

–        zpěv je tichý, v altu, smutný, tesklivý

–        často užívané slovo „chvění“, které opět evokuje dojem chvění strun na hudebním nástroji – chvění silných drátů; černé stíny se nedočkavě tísnily a chvěly; tak se chvěl; zachví v řeky zrcadle; ňadra se bouřlivě chvěla; měsíc dlouho chvěl se; oči se nezvykle chvěly, atd.

Mstivá kantiléna (1898)

–        zde je patrná dějovost, je zde naznačena vzpoura ponížených

–        objevují se zde také prvky dekadence – ospalost, tma, smutek, vysílení, mdlost, smrt, ticho, strach,  marnost...

–        krajina je pustá, neplodná, chorá, bázlivá, temná a mdlá, odpoledne jsou sychravá a vlhká, večery pusté, mdlé, smutné a tmavé

–        opět se objevují expresivní výrazy – civět, vychrtlá hnusná herka, hnisající těla, ...

Žalmy (1934)

–        tyto žalmy jsou zejména protkané samotou a smutkem, bojácný básník se zde obrací k bohu a svěřuje se se svým smutkem

–        básně nabírají plačtivý tón, vytrácí se rytmika a melodičnost verše, která byla patrná u sbírky Pozdě k ránu (částečně i u Mstivé kantilény), večerní hodiny jsou hodinami strachu, ticha, temnoty a hrůzy, přesto však bych tuto část již mezi dekadentní neřadila

Dekadentně symbolistní tvorba S.K.Neumanna

Jsem apoštol nového žití (1896)

–           zcela odlišná sbírka od sbírek Hlaváčkových

–           S.K.Neumann zde neklade tolik důraz na krajinu a ponurou atmosféru jako na tabuizovaná témata a buřičství

–           hlavní tématika básní – holky, rebelství, spodina, nahota, nevěstky, prázdnota, zkažená společnost

–           používá hodně expresivní výrazy – blbeček, plesnivé valy, puch moru, páchnout, zhnusená societa, hlupec, kretén, ohava, zdechnout, vypelichat, ...

–           v ženách často vidí jen nečisté ženy, lehké děvy a nazývá je dokonce i potulnými fenami („Koupit lze ženu s polibkem mrtvoly – potulnou fenu!“)

–           krajina zde není zmiňovaná skoro vůbec

–           pocity se přenesly z lítostivých, žalostných vzdechů (Hlaváček) do roviny nenávisti a touhy po odplatě (Neumann)

Satanova sláva mezi námi (1897)

–           v této sbírce S.K.Neumann šokoval nevšedním pojetím satana, který je zde pro něj tím, kdo pomůže lidem , když bůh zklame „náruč rozevřená vyhnaným dítkám Evy“

–           satan není ten zlý a špatný, jak tomu bylo doposud, jeho satan znamená dobro

–           satan je podle něj „protinožec boha“

–           satan je krásný, nádherný, dobrotivý

–           lidé k němu vzhlíží jako k bohu, otci, bratru

–           nevyužívá tolik pocitu ospalosti a mdlosti  jako Hlaváček, ale naopak je jeho poezie poezií burcující, vyzývající ke vzchopení se, ukazující jak čelit světu a bojovat s bolestí a smutkem: „Oh, kdy se zas budeme rvát nad srázy nejstrmějšími!?“

–           i shodné prvky – země jest pohřbena v tmách, všude je smutek, bledost lidí, ale on s tím bojuje

–           zaměřuje se ještě více na tabuizovaná témata jako je satan, lůza, nahota, nevěstky, obětování zvířat, erotika

–           hodně sexuality: „Oh, pupence ňader, jež dmou se při doteku horkých retů!“; „Milenče, je třeba býti psa lísavějším a devótně Madonu ždáti; je třeba býti lstivějším kočky, než na bílé hrdlo se vrhneš!“; „Teď lze jen hřešit, hřešit bez oddechu.“

–           barvy jsou zde jasně definovány – krvavě zardělý měsíc, žhnoucí nebe, hoří divoké máky, rudé pochodně, stíny zkrvavěly by, krvavá hvězda – symbolicky červená barva krve a zrady prostupuje celým dílem

–           převažují nemelodické básně

–           tabuizovaný i vložený citát v knize: „Nikdy se však nesmí zapomínat na to, že všechno umělecké tvoření má kořeny v sexuálním životě, že jako náboženství je jen „zakuklená rozkoš“, právě tak umění je – transponovaný sexualismus.“                   (Franz Servaes)

Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903)

–        opět zde užívá tabuizovaná témata

–        bratry a sestrami jsou pro něj lidé z nejspodnějších vrstev – nevěstka, panna lesbická...

–        opět se zde objevuje satan, tentokrát v momentě, kdy lidé, kteří se chtěli očistit od svých hříchů nenalezli Boha, protože jim bylo řečeno, že Bůh je mrtev

–        přišlo obrovské zklamání, ale objevil se satan a s ním nová naděje

–        symbol satana = symbol života

–        tato sbírka již méně dekadentní, kromě první básně Sen o zástupu zoufajícících

Proměna přírodní lyriky v Neumannově Knize lesů, vod a strání

–           básně jsou rozděleny podle ročních období

–           inspirováno Neumannovými náladami a stavy

–           kniha začíná podzimem - podzimní barvy – žlutá, měděná, červená, rezavá, zlatá

–           přišel chladný podzim, vše je znaveno letním sluncem a čeká na odpočinek

–           příroda se připravuje na zimu, stromy odumírají, slunce svítí, ale nepálí, jeho svit je jen klam, přijde zima, čas, kdy vše pohltí sníh

                                           „Umřeme v barvách, umřeme v plamenech.

                                            Pak zatopí nás bělostná láva.“[4]

                                           „Na jednu zimu zapomenuti,

                                             k novému jaru z mrtvých povstaneme.

                                            Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích :

                                            od ocúnů k prvním sněženkám jdeme.“[5]

                                           „I tak je dobře však na zemi něhy,

                                            jež dovede tak krásně umírati

                                            na chvíli, požár uhašený sněhy,

                                            by znovu vzplála s jarem, jež se vrátí.“[6]

–           pak podzimní básně přechází v zimní - zimní barvy – šedá, bílá, černá, hnědá, šero

–           v básni Tam, kde město počíná se objevuje kontrast mezi špinavým městem a krásnou přírodou - zatímco pro přírodu je zima časem spánku, klidu a toužebného očekávání jara, pro město je sníh vysvobozením, protože sníh skryje špínu předměstí

                                                 „jen zima přijde sem jak smilování nutné

                                                   a hanbu ukryje v svém bílém sametu.“[7]

–           zima je v básních líčena jako příchod míru, klidu, příroda se uchyluje ke spánku a čeká na jaro, vše je statické, neobjevují se žádné rychlé pohyby, žádné velké zvraty

–           autor se často obrací k městu a srovnává čistotu a krásu zimy v přírodě a špínu, bahno a hluk ve městě

–           už na konci zimních básní je cítit jarní nálada

–           básně jsou optimističtější, klidná krajina začíná ožívat, všude je slyšet zpěv, hukot, šum a ševelení, opět je slyšet voda, jsou cítit vůně květin, jarní básně jsou plny života, barev, pocitů, vůní,...

–           barvy jara – zelená, modrá, ohnivá, zlatá, modrozelená, smaragdová, safírová,...

–           na jaře je vše v pohybu, plné elánu, života, odpočinuté po zimě

                                           „udiven lekem březové kůry,

                                            koberci květů, zelení,

                                            zalitý sluncem pohlížím shůry

                                            na vrchů vážné vlnění.“[8]

–           v básních se začíná často objevovat téma lásky, milování, milenců, ženského těla a erotiky

                                           „A kdybys, má lásko, šla se mnou houštinami,

                                            v shodě s květnem dala květ, na němž bych se zpil, –

                                            slyšela bys v tluku tom v jasu nad hlavami

                                            sladký trochej milostný, jenž nás uchvátil.“[9]

                                           „Och, možno aspoň snít v den červnového kouzla,

                                             že dívka vyšla si a zjevila se nahá,

                                      by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla,

                                      dar přepozitivní a kořist nad vše drahá, ...“[10]

–     letní básně jsou jako znavené horkem, které je v básních popisováno, často se objevují témata jako smutek, nemoc, únava

–    barvy léta - zlatá, modrá, zelená, ohnivá, rudá

Románová tvorba Fráni Šrámka

–        Stříbrný vítr (1910)

–        první román Fráni Šrámka

–        jedná se o román o mládí a dospívání, kdy se hlavní postava během románu proměňuje a čtenář může sledovat jak mladý chlapec dospívá v muže

–        hl. hrdinou je Jan Ratkin, který se od dětství střetává s nepochopením lidí

–        má přísného otce, který mu nerozumí, lidé kolem něj mají jiný pohled na svět, zemře mu strýček, ke kterému vzhlížel, nic dobrého v jeho životě nemá dlouhého trvání, spřátelí se s problémovými chlapci, jeho dívka, do které je zamilován, si hraje s jeho city – to vše a mnohem více přivede mladého Jana Ratkina k tomu, že se jednoho dne rozloučí se svým mladistvým a nerozvážným „já“ a dospěje v muže

–        v románu nalezneme nejen impresionismus (pocity a nálady), ale také stopy naturalismu (například 1. zasvěcení u vdovy nebo rodina Staňků), anarchismu (výraz „naplij“) a symbolismu

–        důležité symboly, které prostupují celým dílem jsou rudá barva, krev, popel a samozřejmě vítr

–        do knihy jsou vloženy i dvě kapitoly, které přímo s hlavním proudem děje nesouvisí – jedná se o kapitoly a) o Olze a Ramlerovi (učiteli Jana Ratkina), b) o Jiřím Ratkinovi (strýci Jana Ratkina) a Vilíku Gabrielim (což je postava, která sehraje důležitou roli v následujícím Šrámkovým románu – Křižovatky)

Křižovatky (1913)

–        zatímco první román byl zaměřen spíše na jednoho hlavního hrdinu, v románu Křižovatky jde především o prolínání životů mnoha postav

–        román je poměrně složitým výstavbovým dílem

–        není zde jedna hlavní dějová rovina, nýbrž hned čtyři

–        román se odehrává v dlouhém časovém úseku a zobrazuje život několika generací

–        prolínají se jejich cesty a osudy

–        román je dělen na tři části – knihy – z nichž každá je věnována převážně jedné hlavní postavě

–        první kniha je věnována Štěpě Havlenové

–        dějová rovina zde přeskakuje z doby, kdy se chystá Štěpa navštívit rodinu a otec žádá svého známého, Vilíka Gabriela (muže, který se objevil v kapitole románu Stříbrný vítr), aby ji přivezl, protože má koňský povoz, na dobu, kdy je Štěpa zobrazována od útlého dětství až po dospívání

–        obě roviny jsou navíc proloženy novou dějovou rovinou, která nám vyobrazuje příběh, který se odehrál mezi oběma rovinami, tudíž než Štěpa přijela za rodinou, ale až po tom, co vyrostla v mladou ženu

–        ukazuje se, že byla zamilována do spisovatele jménem Petr Hart a že se mezi nimi pravděpodobně stalo něco, co ji donutilo přijet zpět domů k rodině

–        této 3. rovině je věnována celá druhá kniha

–        ovšem zde není zřetel kladen na Štěpu Havlenovou, ale na Vilíka Gabriela a jeho komplikovanou lásku k sestřenici Pavle Borysové, která vnese na statek jeho otce rozruch

–        sice se díky ní otec Jan usmiřuje se synem Vilíkem a jejich rozhádaný stav se mění v poklidný, ale Pavla vnese na statek spíše nepokoj a smrt

–        třetí kniha začíná příběhem Pavly a Vilíka, ze kterých se i přes rodinnou příbuznost stali milenci, ale nevyšlo jim to, jelikož Pavla byla zákeřná žena a Vilík ji prokouknul

–        do děje vstupuje nová postava – postava spisovatele, který je Vilíkovým přítelem

–        zde se načíná poslední, 4. dějová rovina

–        spisovatel se chopí role vypravěče a snaží se nám poodhalit jakou spojitost má s Vilíkem

–        prozradí, že si již dlouho píší dopisy, že mu Vilík oznámil, že si vzal jakousi Štěpu Havlenovou a dokonce ho i se ženou navštíví

–        jednoho dne Vilík Gabriel skočí pod vlak

–        zanedlouho se spisovatel dozvídá z novin, že zemřela i Štěpa a pod sloupečkem v novinách je podepsán Petr Hart

–        tato zajímavá propletenost postav se ovšem netýká jen těchto „hlavních“ hrdinů

–        román obsahuje velké množství dalších postav, jejichž osudy jsou také nějakým způsobem propleteny s již zmiňovanými

–        nicméně těmto postavám již není věnována taková pozornost

 Tělo (1919)

–        hl. hrdinka je pohledná dívka Máňa, která se ráda líbí

–        kniha začíná obdobím, kdy je již Máňa mladou dámou, která má manžela a děti, ale v dalších kapitolách se dozvíme jak to vlastně celé s Máňou bylo, jak byla mladá, jak trávila většinu času tím, že se chtěla líbit, jak se ráda nechávala dobývat a chtěla, aby na ní chlapci doráželi, ráda byla středem pozornosti, obklopena chlapci, kteří jí skládali komplimenty, ale vážnějším chvílím, kdy by mohla být sama s chlapcem, se vyhýbala

–        jednoho dne ji ovšem uchvátil jeden mladý inženýr a podlehla mu

–        hned první milostný zážitek způsobil, že otěhotněla

–        když se to dozvěděl její přítel Kotera, se kterým dítě čekala, byla Máňa smířená s tím, že půjde na potrat

–        ale Kotera si zachoval klidnou hlavu, Máňu si vzal za ženu a miminko si nechali

–        Máňa ani jako maminka nezapomínala na to, že nejdůležitější je, aby se žena líbila, vychutnávala si komplimenty od přátel jejího muže a dokonce se málem nechala svést

–        ve 24 kapitole se postava hlavní hrdinky výrazně proměňuje - přestala o sebe pečovat, zajímala se o domácnost, o muže, pořád jen lítala sem a tam, aby byla tou nejlepší manželkou, když byla doma neupravovala se, chodila v podobné zástěře, jakou u své maminky nesnášela, vytratilo se i její kouzlo osobnosti - přestala být malou veselou dívkou, která si užívá života a stala se z ní domácí panička

–        její vztah s Koterou nabírá nové síly a čekají další miminko, tentokrát holčičku

–        avšak jednoho dne byl Kotera povolán do války, protože v Sarajevě zabili následníka

–        Máňa se nejdříve trápí a je jí líto mužů, ale později pochopí, že muži válku milují, že odchází do války jako za nějakou milenkou, plni touhy a očekávání

–        „Vymyslili si válku. Proti nám, proti nám vymyslili, abychom se trápily. Abychom se tu svíjely, až na ně budeme čekat, až se budeme o ně báti. Ne, nechceme se trápiti. Chceme lásku. Nechceme válku. Chceme štěstí.“[11]

–        mnoho postav, přeskakování z jedné osoby na druhou, místo konkrétních popisů jsou zvoleny metaforické, vypravování se střídá s vnitřními pocity postav – to vše čtenáře uvádí v poněkud chaotický děj a chvíli trvá, než se zorientuje

–        celým dílem prostupuje tělo jako nejdůležitější ukazatel - tělo jako prvek vášně, tělo jako obraz člověka, ....

Past (1931)

–        jedná se o jeho poslední dokončený román

–        hl. hrdinou je básník Ladislav Samec, který stejně jako hrdina prvního Šrámkova románu nemá jednoduchý život

–        nejdříve se dozvídá, že se jeho otec chce oženit s ženou nevalné pověsti, pak ho otec odmítne finančně podporovat ve studiu, protože zjistí, že jeho syn měl něco s onou ženou, kterou si chtěl vzít, pak navíc nenávist otce a syna prohlubuje Ladislavova sestra, která chce z toho všeho mít co největší prospěch a nakonec si žena, do které se zamiluje, vezme jiného

–        hlavní hrdina se dostává navíc do situace, kdy mu je bližší a milejší kamarád Honzík než jeho vlastní intrikánská rodina

–        opět se v tomto románu objevuje válka, na kterou málokdy šrámek opomene upozornit

Celostní charakteristika krátkých próz Josefa Karla Šlejhara

Dojmy z přírody a společnosti (1894) ; Co život opomíjí (1895)

–           hlavními hrdiny Šlejharových próz jsou většinou žebráci, tuláci, mrzáci, pytláci, lidé blázniví, nemocní, lidé, které postihlo nějaké neštěstí, staří lidé, kteří jsou  svými zvyky či citovým poutem k nějaké věci či zvířeti ostatním pro smích nebo ti, kteří jsou chudí a nemají ani na jídlo....

–           muži bývají většinou zarostlí, neopečovávaní, s roztrhaným a špinavým oblečením, na kterých je patrná chudoba hned od pohledu (z popisu), nemající práci, jsou to většinou starci zdrcený životem a bídou ...

–           ženy v jeho prózách bývají často nemocné, duševně labilní, tělesně slabé, přecitlivělé či naopak drbny ze sousedství, staré babky...

–           mnohdy volí jako spodinu lidstva ryšavé lidi – možná proto, že jsou zrzaví lidé méně častí, a proto působí často podezřele, lidé se jich bojí nebo jim nevěří

–           ve většině povídek je důležitá i roční doba, která ještě více podtrhuje krutost Šlejharovy prózy – buď je příliš horko a lidé i příroda trpí nedostatkem vody, nebo je příliš zima a jeho hlavní hrdinové postrádají vhodné teplé oblečení a jídlo

–           Šlejharovo dílo je plné bohatých popisů přírody, odborných názvů ze světa rostlin i zvířectva, vztahů mezi lidmi i mezi člověkem a zvířetem

–           Některé z jeho próz jsou o zvířatech – tato zvířata jsou odrazem lidí, nabírají lidské vlastnosti, opět hl. zvířecí postavy jsou vyvrhelové nebo nějakým způsobem odlišní

–           v tomto díle je patrná ironie autora (například názvy povídek, užívání metafor...)

–           z počátku autor nahlíží na postavy z venku, později se již začíná zaobírat jejich nitrem a spíše se přenáší do psychologické roviny

–           v některých povídkách vystupuje autor pouze jako vypravěč z povzdálí, v některých pozoruje a komentuje danou situaci z bezprostřední blízkosti a v některých povídkách je autor sám jedním z aktérů příběhu

–           Prózy končí vždy smutnou událostí, mnohdy uvědoměním pochybení hl. hrdiny, někdy potrestáním zlých činů (málokdy), ale nejčastěji končí povídky smrtí – ať už smrtí starce, kterému nadešla jeho chvíle či (mnohem častěji) smrtí dítěte či zvířete, smrtí, která byla dovršením psychického i fyzického týrání, chudoby a zla, které se na oné umírající bytosti podepsalo

Seznam použité literatury

Hlaváček, K.: Budu snít marně . Praha: Mladá fronta 1998.

Neumann, S.K.: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972.

Šlejhar, J.K.: Dojmy z přírody a společnosti. Co život opomíjí. Praha : NLN 2002.

Šrámek, F.: Tělo. Praha : Fr. Borový 1932.

Šrámek, F.: Past. Praha :  Melantrich 1986.

Šrámek, F.: Křižovatky. Praha : Fr. Borový 1929.

Šrámek, F.: Stříbrný vítr. Praha : Československý spisovatel 1985.

Elektronická knihovna FF UK:

Jsem apoštol nového žití, Satanova sláva mezi námi, Sen o zástupu zoufajících

In: (http://cl.ff.cuni.cz/system/elekniho/vysledky.php?ID=CL36677836)

---

[1]              Hlaváček, K.: Impromptu. In: Budu snít marně . Praha: Mladá fronta 1998, str.14.

[2]              Hlaváček, K.: Impromptu. In: Budu snít marně . Praha: Mladá fronta 1998, str.14.

[3]              Hlaváček, K.: V ustrašení. In: Budu snít marně . Praha: Mladá fronta 1998, str.32.

[4]              Neumann, S.K.: Ocúny. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.10.

[5]              Neumann, S.K.: Ocúny. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.10.

[6]              Neumann, S.K.: Září. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.11.

[7]              Neumann, S.K.: Tam, kde město počíná. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.16.

[8]              Neumann, S.K.: V dubnu. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.57.

[9]              Neumann, S.K.: Kukaččino volání. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.74.

[10]             Neumann, S.K.: Chvála nahoty. In: Kniha lesů, vod a strání. Praha : Odeon 1972, str.87.

[11]             Šrámek, F.: Tělo. Praha : Fr. Borový 1932, str. 391.