Prozaik, dramatik, literární kritik,
překladatel z ruštiny Vilém Mrštík (1863 – 1912) byl sice zastáncem a
propagátorem naturalismu Emila Zoly, nicméně realisticko-naturalistický přístup
není jedinou polohou jeho tvorby. Obrazy, jimiž zachycuje hlavně venkovský
život, bývají též impresionistické; přispívá k tomu mimo jiné odraz autorova
výtvarného cítění v jeho tvorbě.
V době, kdy vydal naturalistická dramata Paní
Urbanová (1889) a Maryša (1894) prosazoval již Mrštík v literatuře
jednak pravdivé zobrazování reality, jednak i osvobození literatury od výchovně
společenské funkce, tedy od poslání, o němž (ač jinak člen Masarykova „ruského
kroužku“[1])
polemizoval mimo jiné s Masarykem. V roce 1889 se Vilém Mrštík z Prahy
odstěhoval na rodnou Moravu k bratru Aloisovi (což umožnilo i literární
spolupráci obou bratrů), o šest let později (1895) podepsal manifest České
moderny (ovšem nebyl již v centru kulturního – pražského – dění, tíhnout začal
k hodnotám a kultuře moravského prostředí a zároveň se potýkal s pocity
osamělého vyděděnce[2]).
Paní Urbanová
(1889)
V tomto dramatu (které se Mrštíkovi dlouho
nedařilo uplatnit, neboť dramaturgové se lekali první, realisticky vyhrocené
verze hry a trvali na značných úpravách) je naturalisticky a otevřeně zobrazeno
maloměstské prostředí i se svými společensko-mravními problémy: holdování
kartám a alkoholu, nenaplněné sny.[3] Osu
tragicky končícího děje tvoří vykreslení nerovného manželství a milostného
trojúhelníku,[4]
přičemž konflikt je podán i se značnou citlivostí k psychologii postav,
zahrnující zde zejména rysy temperamentu výbušného, zmítaného promarněnými
touhami a deziluzí, ale též nutností volby mezi milostnou touhou a mezi mravní
důstojností – hlavní postava, paní Urbanová, je prudká a vášnivá žena, která
ale sama rozhoduje o svém osudu (tedy zda bude nevěrná manželovi, či ne) a
která stojí morálně vysoko a netouží po plytkých zábavách. Bývá uváděna
podobnost některých aspektů s dramaty H. Ibsena. Řada rysů dramatu Paní Urbanová se objevuje později v Maryše, pro niž, dá se říci, bylo první
Mrštíkovo drama určitou průpravou.[5]
Pohádka máje
(čas. 1892, knižně přeprac. 1897)
Román vyšel nejprve časopisecky v roce
1892, knižně v roce 1897 – přepracován, ze stylizace impresionistické převeden
do stylizace secesní.[6] Děj
(milostné sbližování lehkomyslného, avšak v prostředí moravské přírody postupně
zrajícího pražského studenta Ríši a Helenky, čisté a upřímné dívky vyrůstající
na samotě v hájovně[7]
je vedle vitalistického líčení přírody poněkud v pozadí; impresionistické
obrazy s důrazem na atmosféru a proměny světla jsou spojeny s duševním životem,
citovým prožíváním hlavní ženské postavy, jež žije v sepětí s přírodou.[8] Druhé
vydání románu a zejména jeho epilog (Helenka, provdaná za Ríšu, v epilogu
prvního vydání vystupuje jako maloměstská panička) téměř zbavil autor
ironického přízvuku a více idylizoval (v novém epilogu si Helenka, byť žena
maloměstského advokáta, uchovává svůj dívčí půvab, který získala v dětství a
mládí uprostřed přírody).[9]
Santa Lucia
(1893)
Román deziluze. Děj je zasazen do rámce,
kdy mladý hrdina Jiří Jordán leží v nemocnici. Postupně se v retrospektivě
odvíjí jeho příběh moravského chlapce, který se zcela upíná na představu života
v Praze (kde stráví nejprve tři dny na výletě, okouzlen je i dojmy z italské
písně Santa Lucia a konečně dosáhne svolení rodičů i ke studiím v Praze).
Leitmotivem je město samo a láska Jordána k němu – je okouzlen architekturou
Prahy a její historickou atmosférou, která v něm upevňuje jeho snílkovství.
Praha je impresionisticky líčena v proměnách ročních dob, pohlíženo na ni je
jednak při pohybu Jordána Prahou, jednak pohledy z okna, kdy se Praha stává
popisovaným obrazem. V líčení města se střídají velkolepé obrazy architektury s
popisy prostředí (a lidí) z okraje pražské společnosti. Hrdina zažívá mnohá
zklamání, nedokáže si najít zaměstnání, je zklamán i vztahem s dívkou Klárou,
kterou si idealizoval; je to možná paralela k „zamilovanosti“ do Prahy, která
ho postupně ničí. Autor působivě a emotivně líčí hrdinovy psychické prožitky a
stavy znechucení, beznaděje a posléze až zmatenosti z absolutní ztráty
duševních i fyzických sil. Vyčerpán hladem a těžce nemocný v nemocnici Jordán
umírá, a to jako jeden z mnoha (opakují se slova lékaře „Přistavte plentu“, jež
zazněla už na začátku při umírání jiného pacienta).
Maryša (1894)
V tomto realistickém dramatu zpracoval
Vilém Aloisův námět z prostředí slováckého venkova: neústupný sedlák Lízal
donutí svou dceru ke sňatku s bohatým vdovcem, mlynářem Vávrou. Tragický spád
děje je dán psychikou (a jednáním) postav, jež staví život na touze po majetku
a jeho udržování (v podobě upínání se na hospodaření, půdu a peníze). Podkladem
byly reálné osudy mnoha běžných vesničanů té doby (donucování k manželství pro
peníze a za účelem spojení hospodářství), ale i konkrétní životní příběhy: po
vymyšleném prvním aktu, v němž se loučí rekrut Francek s Maryšou a v němž dojde
k dohodě mezi Lízalem a Vávrou - jež připomíná handlování o dobytek - následuje
realitou inspirovaný příběh zoufalé ženy, která se přestává podrobovat, bere
(po emotivně vypjatém monologu) osud do svých rukou a po návratu milovaného
Francka z vojny otráví svého nenáviděného muže – tyrana; posledním podnětem pro
to je Vávrův pokus splnit hrozbu zastřelení, kterou dal Franckovi, jenž v
hospodě vykřikoval, že za Maryšou nepřestane chodit (ačkoli ta s ním ve své
hrdosti – pod vidinou mravního poklesu – odmítne utéci). I přes svůj čin si
uchovává Maryša lidskou důstojnost.
Dramatičnost děje je dána uceleností
příběhu; víme, že děj spěje k neodvratnému tragickému zakončení, z povahy,
emocí a jednání postav (to vše vsazeno do prostředí) vyplývá Maryšin čin jako
jediný možný.
Podíl obou bratrů na tomto dramatu není
zcela jasný, předpokládalo se, že Vilém je původcem vykreslení slováckého
temperamentu, tvůrcem nálad a malebně – impresionistických scén, autorem
vzrušujících konfliktů, Alois že vytvářel „rázovité venkovské figury“. Radko
Pytlík ve své monografii nicméně soudí, že ve skutečnosti šlo zřejmě o
spolupráci velmi úzkou a že rozlišit podíl obou bratrů v jejich díle obecně lze
jen těžko. Tentýž autor vidí jako podstatnou otázku napětí mezi „popisnou
analýzou prostředí“[10] a
zasazením postav do něj a mezi snahou o psychologické vykreslení postav. V
kresbě charakterů jsou přitom zdůrazňovány jejich výrazné rysy (plynoucí
samozřejmě z dialogů), např. Lízalova pýcha na koně a na to, jak dobrým je
hospodářem, Maryšina hrdost a neústupnost. Reakce na Maryšu byla podobna reakci na Paní
Urbanovou.[11]
Zumři (1912)
Exteriéry a interiéry v tomto románu jsou
stylizovány až expresionisticky. Příběh dvou mladíků (podle jejich příjmení má
kniha název) z Moravy, kteří v Praze prožívají svůj nevázaný studentský život
kontrastující s životem místních usedlíků. Román zůstal nedokončen (dopsal ho
sice jistý ctitel Viléma Mrštíka, ovšem nezdařeně).[12] Bývá
uváděno, že se na tomto Mrštíkově díle podepsala jeho tvůrčí krize.[13]
Stíny (1893);
Obrázky (1894)
Cykly drobných realistických a
naturalistických próz z moravského vesnického života; zejména v Obrázcích jsou náladové impresionistické
črty svědčící o výtvarném cítění. Podle Arne Nováka jde o „malebný
naturalismus“.[14]
Mezi „stíny“ venkovského života (a do cyklu Stíny)
patří např. holdování alkoholu a hráčství karet v hostincích o majetek (jedna
taková noc je naturalisticky líčena v povídce Monako). Mrštík nelíčí primárně prostředí a zvyky a tradice
moravského venkova (byť to vše tu přítomno je), líčí hlavně povahu vesnického života
a osudy lidí.
Bavlnkovy
ženy a jiné povídky (1897) (s Aloisem)
Novely ze Slovácka, Vilému Mrštíkovi je
připisováno jako hlavní podíl malebné líčení přírody, hra s barvami.[15]
Rok na vsi
(1903-4)
Autorství a podíl obou bratrů nejasné, jako
hlavní autor se uvádí spíše Alois, Vilémovi opět připisovány hlavně malebné
obrazy.
[1]
Mravcová, M.: Mrštík, Vilém, in Menclová, V., Vaněk, V. a kol. (eds.) Slovník
českých spisovatelů, Praha, Libri, 2005, s. 459.
[2] Tamtéž.
[3] Pytlík, R.: Vilém Mrštík, Praha, Melantrich, 1989, s. 98.
[4] Mravcová, M.: Mrštík, Vilém, c. d.
(pozn. č. 1), s. 460.
[5] Pytlík, R.: Vilém Mrštík, c. d. (pozn. č. 3), s. 103.
[6]Janáčková,
J.:Od romantismu do symbolismu (19. století), in Holý, J., Lehár, J. a kol.
(eds.) Česká literatura od počátků k dnešku, Praha, Nakladatelství
Lidové noviny, 2008, s. 434.
[7] Tamtéž.
[8]
Mravcová, M.: Mrštík, Vilém, c. d.
(pozn. č. 1), s. 460.
[9]
Janáčková, J.:Od romantismu do
symbolismu (19. století), c. d. (pozn. č. 6), s. 434.
[10] Pytlík, R.: Vilém Mrštík, c. d. (pozn. č. 3).
[11] Pytlík, R.: Vilém Mrštík, c. d. (pozn. č. 3).
[12] Janáčková, J.:Od romantismu do
symbolismu (19. století), c. d. (pozn. č. 6), s. 435.
[13] Mravcová, M.: Mrštík, Vilém, c. d.
(pozn. č. 1), s. 460.
[14] Novák, A.: Stručné dějiny literatury české, Olomouc, R. Promberger, 1947, s.
509.
[15] Tamtéž.
Žádné komentáře:
Okomentovat