Psychologická próza

Marie Kroužilová

Příklady románového psychologismu několika autorů.

Žánr psychologické prózy (tedy prózy soustředící se na duši, běžné i patologické stavy a vnitřní prožívání člověka, kdy nahlížením do nitra přestávají působit postavy jako jednoznačně kladné či záporné; vnější prostředí bývá líčeno méně, obvykle ve vztahu k postavě. Vliv na zájem o nitro člověka a jeho podvědomí měl vývoj analytické, hlubinné psychologie.) se výrazně rozvíjí ve 30. letech 20. století, přičemž se často prostupuje se žánrem společenského románu.[1] Ne vždy překročil psychologický román hranice psychologizující společenské prózy,[2] v níž mnohdy převládá prostá typizace postav či nejsou prostě duševní stavy v popředí.

Samotný psychologický román jako žánr vnikl ale už v 19. století, u jeho kořenů stál román analytický (hlavně 18. století); v romantismu převládl typ jedince s nevyváženým nitrem, s nevyváženými pocity a rozpornými touhami, neschopného řešit konflikt se společností, do něhož se obvykle dostává. Rozervanost a nevyzpytatelnost jedince plynula obvykle z tajemných zdrojů. O hlubší poznání jedince a jeho nitra (ale zejména dobové reality) usilovala próza realistická, impuls od ní převzala tvorba 20. století, jež využila rozvoje psychologie a psychiatrie a jejich poznatků.

Pro rozvoj psychologického románu ve 20. století u nás měl jistý význam (coby předchůdce či „výchozí bod“) typ románu ztracených iluzí (90. léta 19. století), který je spíš než „psychologickou“ prózou prožitkovou, dojmovou a který klade do popředí vnitřní monolog postavy, její dojmy a emoční stavy.[3] D. Moldanová za zajímavou považuje proměnu tohoto typu románu a ukazuje ji na románu Čapka-Choda Vilém Rozkoč (1923), přičemž upozorňuje na současně se objevující „pokusy o nový typ psychologické prózy“[4] na příkladu Olbrachtova románu Žalář nejtemnější.

Typ psychologické prózy dospěl k vrcholu v době okupace; tak tomu bylo v díle V. Řezáče, E. Hostovského, Miroslava Hanuše[5] (1907-1995; např. romány analyzující konfliktní milostné vztahy Na trati je mlha, 1940, Pavel a Gertruda, 1941; analýza duševních stavů osamělého lékaře a jeho vývoj od sobectví k mravnímu vyspění a pokoře v románu Méněcennost, 1942, a další)[6]

Ivan Olbracht (1882-1952)

Vedle psychologického románu zejména tvůrce próz sociálně zaměřených (povídky o lidech na okraji společnosti O zlých samotářích).

Žalář nejtemnější (1916)

Psychologický román považovaný někdy za první svého žánru u nás. Nový typ hrdiny v psychologické próze: nikoli mladý muž na počátku kariéry, ale muž, který má úspěšnou kariéru za sebou; také nový typ konfliktu: ne konflikt mezi hrdinou a společností či mezi hrdinou a jeho ženou, ale konflikt v hrdinově nitru, určovaný jeho povahou a duševním založením. Román má málo postav a soustředí se téměř výhradně na hlavní postavu, méně často pak ještě na ženu hlavního hrdiny, která je spíš než aktivní postavou pasivním objektem manželovy chorobné žárlivosti.[7] Autor analyzuje duševní procesy a jednání chorobně žárlivého, podezřívavého, nedůvěřivého až paranoidního komisaře Macha, který zejména po oslepnutí (směřuje k tomu však i předtím; na maloměstě, kde udělal kariéru, působí svým hlídáním ženy Jarmily až směšně) psychicky deptá své okolí, zejména Jarmilu.[8] Sám přitom své utkvělé očekávání její nevěry a svou vášeň chápe jako pouto.[9] Postupně dochází v podstatě k rozvratu jeho osobnosti. „Žalář nejtemnější“ tu znamená nejen samotnou vnější slepotu, ale i duši člověka. Líčeny jsou hrdinovy představy, sny a halucinace.[10] Drobnou, ale pro vhled do nitra postavy celkem podstatnou epizodkou, je komisařův někdejší sen, v němž ošidil pikolíka – čin, který by muž jeho postavení, pověsti a také muž s přesvědčením o vlastní čestnosti vědomě nepřipustil, ale připouští ho jako podvědomou možnost překvapujícího rysu jeho povahy (ambivalentnost charakterů, nejednoznačnost, nemožnost celistvě posoudit člověka – později časté téma Karla Čapka[11]). Uvedení do děje (expozice: společenské setkání na maloměstě, kdy komisař ještě částečně – po úrazu – vidí, a následné úplné oslepnutí) a později jedna kapitola věnovaná epizodě – příběhu Machovy tety Emy, jak na ni hlavní hrdina vzpomíná, jako jediné vystupují z „časové a prostorové uzavřenosti“ příběhu.[12] Román pak končí scénou, v níž nevidomý Mach pistolí ohrožuje ve svém bytě pomyslného Jarmilina milence (ovšem toto ponechává Olbracht na čtenáři, resp. neobjasní, zda šlo o výplod hrdinovy podrážděné mysli, či zda manželovým podezříváním zdeptaná Jarmila nakonec milence skutečně měla), což u Jarmily vede k zhroucení a poté odchodu od muže. Komisař Mach odjíždí na venkov, kde hodlá najít uplatnění a pocit vlastní užitečnosti v předávání svých profesních a životních zkušeností.

Podivné přátelství herce Jesenia (1919)

Jedná se o román z prostředí divadelního, román s „výrazně filozoficko-etickou tendencí“ (otázka tvořivosti subjektu jako životního smyslu a povinnosti umělce – „tvořivého subjektu“ – k lidskému celku[13], tedy pojetí polemické s pojetím tvůrčího činu, jak ho prosazovala předchozí individualistická koncepce.[14] K postavám a ději: v příběhu vystupují jako dvě hlavní postavy dva odlišné typy herců a lidských osobností: pracovitý, racionální a charakterní Jiří Jesenius (též účastník národního odboje; odpovědnost za osud národa[15]) a egoista a dobrodruh, život milující Jan Veselý. Záhadně a osudově jsou spolu spjati, takže po smrti Veselého přejímá Jesenius jeho schopnosti.[16] Teprve tím dochází k „jednotě a rovnováze“ znamenající „plnost umění i života.“[17] Román má romantické prvky a zobrazuje nejen pražský divadelní život, ale i širší obraz české předválečné a válečné společnosti. Prvek sociální (spění hlavní postavy od individualismu k sociální aktivitě) naznačuje další vývoj Olbrachtova románu (přesun od románu psychologického k dílu s prvky románu společenského).[18]

Jaroslav Havlíček (1896-1943)

Vycházel – podobně jako J. Glazarová – z celkem realistického líčení sociálního prostředí (např. v Petrolejových lampách). Hlavní postavy jeho románů nejsou ale mravně vyspělé a charakterově kladné (jako je tomu u Glazarové), často mívají chorobné rysy. Havlíčkovým románům nelze upřít rysy naturalismu. Určitou zvláštností je, že věcnost a realističnost bývá střídána bizarními až fantaskními scénami či představami, souvisejícími mnohdy s duševní vyšinutostí postav.[19]

Neviditelný (1937)

Toto dílo je „více psychologické“ než Petrolejové lampy, což je román líčící v první řadě život a vztahy na maloměstě. V Neviditelném je psychologie základem, spíše okrajově se v určitých pasážích románu setkáváme s líčením maloměstského života (Jesenice). Román je vyprávěn retrospektivně (přičemž už na začátku víme, že hlavní hrdina není z nějakého důvodu šťastný, že si s ním osud pohrál; co se stalo, se dovídáme pak postupně) v ich – formě; vypravěčem a ústřední postavou je Petr Švajcar, schopný, cílevědomý, ale citově dost prázdný a cynický mladý muž, přičemž z vypravování vyplývá, že jeho spíše nedobrý charakter zapříčinilo těžké dětství (bída, nedobří rodiče zanedbávající výchovu, kolektiv mnoha sourozenců vedoucí jedince ke dravosti). Vypočítavostí se mu podaří získat Soňu, dědičku továrny na mýdlo (Švajcar pracuje též v chemickém oboru) – tedy bohatství a společenské postavení. Zádrhel se dostaví, když zjistí, že rodina Hajnů, do níž se dostal, je dědičně zatížena duševními chorobami; „neviditelný“ je strýc, který trpí bludem, že vynalezl nápoj neviditelnosti, a že tedy není vidět. Patologické stavy se čím dál víc objevují i u Soni, postupně též duševně onemocní a slabomyslný se narodí Švajcarův syn. Konec po dalších peripetiích (smrt Soni zaviněná manželem, a další) nepřináší žádnou útěchu, navíc vypravěč Švajcar zůstává především chladný; ani ne zdrcený osudem a toužící začít znovu; jako by podobných emocí ani nebyl schopen. Román lze srovnat s Řezáčovým Černým světlem (více u popisu tohoto díla).

Petrolejové lampy (Vyprahlé touhy 1935, přeprac. a vydáno pod novým názvem 1944)

Děj románu je zasazen do prostředí autorovy rodné Jilemnice na konec 19. století, líčením sociálního prostředí, maloměstských obyvatel a vztahů mezi nimi se dílo blíží „kronice města“. Psychologický přístup Havlíček využil hlavně u ústřední postavy – Štěpánky Kiliánové; líčí i duševní život této vhledem i povahou prostředí a jeho požadavkům vymykající se dívky. Štěpa je svérázná, okolí ji nepřijímá v její přirozenosti, je nucena se přizpůsobovat jeho požadavkům a chovat se jako „maloměstská slečna“, což jí vůbec nesedí. Její největší touhy (láska muže a děti, rodina) se nevyplní, naopak jsou zcela „rozdrceny“, když se Štěpa provdá za svého bratrance Pavla Malinu, aniž by tušila, že je syfilitik (dovídá se to po svatbě). Určitou nadějí je pak druhý vztah (byť v něm chybí touha a vášnivá láska, po níž Štěpa toužila) k jeho bratru Janovi, dobrému hospodáři a spolehlivému muži, a vyhlídka na rodinný život.

Egon Hostovský (1908-1973)

Pocházel z židovské rodiny, v jeho díle značnou roli hraje téma židovské (pocity vykořenění, jisté rozdvojení osobnosti – u českých Židů náležitost k jejich kořenům a současně k češství), pojímané často v rovině existencialistické a psychologické. V jeho dílech nebývá mnoho postav, výhradním tématem jsou „rozporné hlubiny lidské duše“, které jsou pojímány se zřetelem na nesoulad ve vztahu jedince a světa – na vliv „rodinných poměrů, (…) rasového zakotvení, (…) stavu soudobého společenského uspořádání“. Z tohoto nesouladu plyne u postav Hostovského „odcizení“ a „rozštěpení“ osobnosti – promítá se to nejčastěji v motivu dvojnictví (Případ profesora Körnera, Ztracený stín, ad.).[20]

Ztracený stín (1931)

         Román s větším počtem charakterově rozvinutých postav. Kladeny jsou otázky viny (prvek hebrejské tradice, stejně jako „pokus nechat promlouvat (…) obecné prostřednictvím příběhu – podobenství“) a osobní odpovědnosti.[21] Hlavní postava úředník Bašek se cítí frustrován stereotypností života, využívá tedy možnosti změnit své společenské postavení, když po odhalení daňového podvodu začne vydírat svého šéfa. To vede k rozpolcení jeho osobnosti; snaha překročit vlastní morální identitu a zařadit se „výš“ je neúspěšná, nakonec hrdina končí tam, kde začal (po boji, který nakonec svedl hlavně sám se sebou; toto a archetypální polarita dobro – zlo posouvají příběh směrem k podobenství a k mýtu). Pomyslný hrdinův dvojník (druhé já) se v závěru ztrácí. V ději románu se čtenář orientuje podle perspektivy vypravěče – hlavní postavy (v první osobě).[22]

        

Případ profesora Körnera (1932)

Děj není v psychologickém románu hlavní, zde to potvrzuje i to, že ho čtenář zná předem (o tragickém konci se dovídáme na začátku). Duševní vyšinutost (možná spíš vymykání se „standardu“) je tu dána žitím v iluzích, neschopností hlavní postavy prohlédnout druhé lidi (např. nevěru ženy s profesorovým „nejlepším přítelem“, později iluze v přátelství se studentem Holšíkem (kterého kdysi ve vzteku, jenž nijak nesouvisel s Holšíkem samotným, ale s důvodem dost malicherným, udal řediteli, že ho viděl opilého s prostitutkou, a tím zavinil jeho vyloučení, a kterého si po zvratu v poslední třetině románu idealizuje, upíná se na něj; chce mu svým – hlavně intelektovým - vlivem vynahradit, co mu způsobil; přátelí se sním, dokonce si tykají, čímž se profesor až zesměšňuje). Hlavní dějový zvrat nastává, když se Kőrner doví, že je smrtelně nemocen (postup cukrovky do posledního stadia; do diabetického komatu upadne při rozčilení nad nevěrou své ženy Marty s přítelem, lékařem Osvaldem, jehož Kőrner obdivoval a vzhlížel k němu, přičemž netušil, že je příteli spíš k posměchu); děsí se smrti a očekává ji. Jeho žena tehdy pod tíhou své viny mění (i vnitřně) svůj přístup, pohrouží se zcela do péče o manžela, s milencem se rozchází. Profesor se – po prvotním šoku a zuřivosti - pokouší ve své nemoci na zradu ženy a přítele zapomenout (což skoro působí, jako by se ponižoval.) Absurdní pointou je, když cestou na vyšetření, jež by mu potvrdilo zdraví, je profesor sražen autem a umírá. Vykreslení psychických stavů hlavního hrdiny (příležitostně částečně i dalších dvou hlavních postav) a jeho vztahů k jiným lidem doplňují v románu i úvahy existenciální a biblické aluze (chápán může být román nejen jako psychologický, ale také jako určité symbolické podobenství). Přítomen je v románu i rasistický motiv (např. neustálé připomínání si Körnerovy jinakosti Osvaldem a její usouvztažňování s profesorovým původem).

Žhář (1935)

         Podstatnou myšlenkou románu je vyjádření odpovědnosti člověka za osud celku (s čímž se pojí na druhé straně i odraz celku v osudu individua), spjatosti jedince s jeho okolím. Citově zraněný mladý hrdina Kamil (poznamenaný vinou svých rodičů a napjatými vztahy zejména s matkou) ve své nevinnosti svým činem (destruktivní čin je tu výrazem odhodlání, aktivity) ovlivní události v malém městě, přičemž na něj samého, hlavně jeho duševní prožívání, má také vliv živel ohně, ale i skutečnosti mu značně vzdálené (přemítání, vědomí toho, co je „za obzorem“ jeho městečka). Kamil podpálí rodný dům (hostinec s chmurnou atmosférou tajemství a záhad, místo poznamenané sporem rodičů), následkem jsou další požáry v městečku, neodhalitelný viník a mezilidská nenávist.[23]

Sedmkrát v hlavní úloze (New York 1942, Praha 1946)

Román nese znaky parafráze příběhu z evangelia; už vypravěč Ondřej působí jako evangelista. V románu jsou scény parafrázující konkrétní evangelijní výjevy (např. „pokušení na poušti“). Vypravěč se táže, jaká je „osobní odpovědnost zasvěcených na stavu světa“[24] (vyprávění spadá do válečného období). Vzpomíná na svého mistra, spisovatele Kavalského („skrytá hlavní postava knihy“[25]): je to postava pojímaná svými „učedníky“ (dalšími postavami; sedm lidí na Kavalského svými životy napojených) jako jakýsi Mesiáš, což je iluze, již odhalí sám Kavalský (poznává, že není spasitelem, nýbrž „prorokem apokalypsy“[26]; jeho postava je až démonická). Okruh jeho věrných se po jeho odchodu rozpadá, v druhé části románu trpí pak každý z nich vědomím odpovědnosti a viny na apokalypse. Symbolika románu je složitá a nesnadno vyložitelná.[27] Lze v něm najít např. vliv Dostojevského.

Karel Josef Beneš (1896-1969)

Uloupený život (1935)

Jedná se o román s napínavým příběhem a psychologickým tématem, spíše než na analytické líčení duševních pochodů (až snad – částečně – na postavu hlavní hrdinky) se skutečně soustředí na děj. V příběhu figurují vzhledem identická, avšak povahově rozdílná dvojčata Martina a Sylva. Sylva vyvolává Martininu závist, protože je úspěšnější, má šťastnější povahu a manžela, kterého miluje její sestra. Martina při jednom pobytu u moře využije příležitosti, Sylvě, která se při výletu na lodi topí v moři, nepomůže a přivlastní si její identitu. Zjišťuje však, že ani Sylvin život nebyl ideální (má milence, svého muže nemilovala) a že hrát roli sestry není snadné a nepřináší to štěstí (manžela, který nechápe změnu, jež se s „jeho ženou“ stala, přistihne při nevěře). (Vycházela jsem zde z rozhlasového zpracování, knihu jsem nečetla.)

Kouzelný dům (1939)

         I tady je tématem (ostatně dobově příznačným) hledání lidské identity[28] a ztráta paměti (tedy téma psychologické) mladé dívky v důsledku havárie letadla. Velkou roli hraje další čtenářsky přitažlivé téma – láska. Jako v románu Uloupený život tady autor staví na „pestré fabuli“ a „zajímavých osudech hlavních postav“; v době narušených mravních postojů se snaží k zobrazení lidského osudu (v zajímavém ději a efektních zápletkách) přidat etické poselství.[29]

Václav Řezáč (1901-1956)

Černé světlo (1940)

Tento román je téměř analýzou psychiky negativního hrdiny – jedince, který je částečně degenerovaný a u kterého vítězí zlo nad dobrem; vyvstává tu otázka, co a jak k tomu u člověka může vést. Dějištěm je Praha a dům, v němž žije zchudlá měšťanská rodina. Hlavní hrdina Karel je přecitlivělý, matkou zhýčkaný člověk bez smyslu pro mravní řád. Po smrti rodičů se ho ujme strýc, do jehož dcery Markéty se Karel zištně zamiluje a intrikami se ji (marně) pokouší získat. Způsobí tragédie v osudech několika lidí a nakonec se vše obrací proti němu. Jeho osud i charakter jsou tedy podobné osudu a povaze Havlíčkovy postavy Petra Švajcara. Oba hrdinové jsou též vypravěči románu. V tomto spatřuje ve své studii D. Moldanová nejvýraznější projev nové orientace psychologické prόzy v polovině 30. let a jejího odklánění se od románu ztracených iluzí a snad také románu společenského. Subjektivní vypravování z pozice hrdiny, u nějž převažují záporné vlastnosti (a jehož subjektivita nesouzní s postojem autora) způsobuje konfrontaci „subjektivní morálky“ a „obecně platného etického modelu“; není tu vševědoucí vypravěč, jenž by zasazoval hrdinovy skutky do obecně přijímaných norem.[30] Stejně jako v Neviditelném i v Řezáčově románu jsou přitom hrdinové poznamenáni svými dřívějšími nelehkými či jinak nezdařenými osudy, které sami nezavinili.

---

[1] Holý, J.: Česká literatura od počátku století do roku 1945, c. d. (pozn. č. 6), s. 651.

[2] Vaněk, V.: Česká literatura od 90. let 19: století do poloviny století 20, c. d. (pozn. č. 1), s. 34.

[3] Moldanová, D.: Psychologický román, c. d. (pozn. č. 25), s. 213 – 217.

[4] Tamtéž, s. 220.

[5] Vaněk, V.: Česká literatura od 90. let 19: století do poloviny století 20, c. d. (pozn. č. 1), s. 36.

[6] Vaněk, V.: Hanuš, Miroslav, c. d. (pozn. č. 1), s. 208.

[7] Moldanová, D.: Psychologický román, c. d. (pozn. č. 25), s. 221.

[8] Lukeš, E.: Olbracht, Ivan, c. d. (pozn. č. 1), s. 498.

[9] Moldanová, D.: Psychologický román, c. d. (pozn. č. 25), s. 221.

[10] Holý, J.: Česká literatura od počátku století do roku 1945, c. d. (pozn. č. 6), s. 530.

[11] Moldanová, D.: Psychologický román, c. d. (pozn. č. 25), s. 221 – 222.

[12] Tamtéž, s. 221.

[13] Tamtéž, s. 222.

[14] Mukařovský, J., Blažíček, J.,a kol.: Dějiny české literatury IV., c. d. (pozn. č. 29), s. 213.

[15] Tamtéž.

[16] Lukeš, E.: Olbracht, Ivan, c. d. (pozn. č. 1), s. 498.

[17] Mukařovský, J., Blažíček, J.,a kol.: Dějiny české literatury IV., c. d. (pozn. č. 29), s. 213.

[18] Tamtéž.

[19] Holý, J.: Česká literatura od počátku století do roku 1945, c. d. (pozn. č. 6), s. 652.

[20] Mukařovský, J., Blažíček, J.,a kol.: Dějiny české literatury IV., c. d. (pozn. č. 29), s. 400.

[21] Papoušek, V.: Egon Hostovský, Praha, H & H, 1996, s. 64 – 65.

[22] Tamtéž, s. 55 – 61.

[23] Tamtéž, s. 80 – 86.

[24] Tamtéž, s. 95.

[25] Tamtéž.

[26] Tamtéž, s. 96.

[27] Tamtéž, s. 97.

[28] Moldanová, D.: Psychologický román, c. d. (pozn. č. 25), s. 223.

[29] Mukařovský, J., Blažíček, J.,a kol.: Dějiny české literatury IV., c. d. (pozn. č. 29), s. 490.

[30] Moldanová, D.: Psychologický román, c. d. (pozn. č. 25), s. 227.