Josef Jungmann - osobnost a dílo

Josef Jungmann

Osobnost a dílo

Věrka Točínová

 

Osobnost Josefa Jungmanna

Osobnost Josefa Jungmanna je českými literárními historiky a vědci vnímána odlišně. „V roce 1873 při slavnosti výročí stých narozenin Josefa Jungmanna řekl Palacký: „Ve věkovitém zápasu o naše bytí neb nebytí byl Jungmann první, který proklestil dráhu, která vedla národ ke spasení, a to záleželo v tom, že naučil nás mysliti po staročesku a po novoevropsku zároveň. Byl on vyvolenec z těch první, kteří nezoufali o budoucnost národa, ale nakládali vše, co mohli, na ušlechtění jeho.“[1]

Na druhou stranu např. Vlček a Masaryk Jungmanna kritizují. Ve své stati Naše obrození staví Vlček Jungmanna do přímé opozice s Dobrovským a míní, že tzv. „období Jungmannovo“ bylo překonáno a vývoj se vrátil zpět k základům Dobrovského. Ještě dále ve svém hodnocení Jungmanna jde Masaryk v díle Česká otázka. V Jungmannovi vidí „nekritického a slepého stoupence osvícenství a josefinismu“.  Vodička Jungmannovi znovu vrací jeho zásluhy na národním obrození ve své stati České obrození jako problém literární a přisuzuje mu značný podíl na národním obrození (aktualizace jazyka, překlady). [2]

Jungmannovi lze vyčítat prosazování časomíry do českého verše i nekritické vlastenectví, které se odrazilo v jeho postoji k Rukopisům, a také v úpravách jeho překladů zahraničních děl. Na druhou stranu je třeba ocenit jeho přinos českému jazyku, a to zejména básnickému. Jeho překladatelské dílo umožnilo vznik skutečně hodnotných literárních děl (např.: Linda – Záře nad pohanstvem, Polák – Vznešenost přírody, Kollár – Slávy dcera, Čelakovský - Ohlasy).[3] „Jako první česky zpracoval dějiny české literatury se soupisem veškeré dosavadní literární produkce a Slovníkem česko-německým poskytl spolehlivou lexikální bázi i náročným jazykově komunikačním potřebám v češtině.“[4]

Životopis

Josef Jungmann se narodil 16. 7. 1773 v Hudlicích u Berouna a zemřel 14. 11. 1847 v Praze. Vlastencem se prý stal na gymnáziu v Berouně, když si uvědomil, že se nedokáže plynně vyjádřit česky. Rodiče si přáli, aby vystudoval na kněze, a tak začal studovat roku 1792 filozofii. Zde se seznámil s dalšími vlastenci a jeho národní cítění se začalo utvrzovat. Věnoval se studiu jazyků, navštěvoval Pelclovy přednášky o češtině a od roku 1795 začal publikovat v Puchmajerových almanaších. Do roku 1799 ještě studoval práva a téhož roku přijal místo jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích; zde působil až do roku 1815. Průběžně se však připravoval na právnické povolání. Jeho profesní dráha však pokračovala dále v profesorském duchu – roku 1815 se stal profesorem na pražském Akademickém gymnáziu, kde se roku 1834 stal ředitelem. Ve stejném roce se stal členem Královské české učené společnosti a roku 1840 byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy. Do výslužby odešel v roce 1844. [5]

Dílo

Již v roce 1806 formuloval Jungmann program národního obrození pod názvem Dvojí rozmlouvání o jazyku českém (Hlasatel český, 1806), kde za hlavní znak národa považuje jazyk. Apeluje na větší náročnost odborné literatury a překladů, které mají být v češtině. V prvním rozmlouvání na příkladu pana z Veleslavína, Čecha a Němce a v druhém rozmlouvání na příkladu dvou postav, Slavomila a Protivy, vysvětluje svůj postoj k jazyku a k mluvčímu: Jen rodilý mluvčí se dokáže plně a bohatě vyjádřit ve svém jazyce, a tudíž Češi mluvící a píšící německy nedokáží vyjádřit tolik, co rodilý Čech česky. (Např. postava Němce se neumí vyjádřit pořádně ani česky ani německy.)

Podstatnou částí Jungmannova přínosu češtině jsou jeho překlady světových děl. Kvůli co nejvěrnějšímu překladu vymyslel Jungmann mnoho nových českých slov. Některá se ujala (poznatek, názor, časopis, rostlina, čtverec, atd.), některá ne a byla později nahrazena. K vydaným překladům byl přiložen slovníček nových slov, aby se čtenář lépe orientoval v textu. Za přínos Jungmannových překladů můžeme také považovat fakt, že vždy uvedl původního autora (dříve nebývalo pravidelně zvykem) a komentář k překladu, kde uvedl pasáže, které změnil nebo vynechal. Problematickým jevem jeho překladů je vstupování mezi autora a čtenáře - překladatel se stává místo autora nositelem ideologie. Dalším problémem je posouvání významu slov či vět tak, aby měli více vlastenecký ráz nebo přidávání nadbytečných výrazů k podtržení vlastní ideologie. [6]

Mezi Jungmannova základní díla patří Slovesnost (1820) – první čítanka a učebnice české literatury a literární teorie a Historie literatury české (1825) – první česky psané dějiny se soupisem dosavadní literatury. Zásadním Jungmannovým dílem je pak Slovník česko-německý (1834-1839), který má pět dílů a obsahuje na 120,000 hesel (výraz a způsob užití).

Jungmann založil roku 1821 první vědecký časopis Krok, kam později přispívali např. Presl nebo Purkyně. Roku 1822 zde otiskl vzdor Dobrovskému Rukopis Královédvorský. Roku 1831 se podílel na založení Matice české – spolku na podporu jazyka českého. Významně zde přispěl např. v oblasti názvosloví. [7]

Závěr

Josef Jungmann byl duší i srdcem Slovan a velký rusofil. V tomto ohledu byl velmi nekritický - slepě se stavěl k carismu. Jeho vědecký přístup byl modernější než Dobrovského (psal česky, zastával se uvolnění pravidel literární tvorby, atd.), na druhou stranu si nedokázal udržet dostatečný odstup a byl příliš horlivý. Dobrovského haněl za to, že píše německy, ten ho zas na oplátku podezříval za spoluúčast na padělání Rukopisů. Ve sporu o Rukopisy byl Jungmann pro pravost až do své smrti, ale je pravděpodobné, že o pravosti ke stáří pochyboval – v druhém a třetím vydání Historie literatury české již Rukopisy chybí. To, že skutečně musel pochybovat o pravosti, dokazuje i např. použití slova „tábor“ v Rukopisech (pozdviže se vešken tábor vrahóv) – slovo „tábor“ vymyslel Jungmann. Nicméně je pravděpodobné, že i kdyby věděl, že rukopisy nejsou pravé, nepřiznal by to – bránilo mu jeho přílišné vlastenectví a touha po starých literárních památkách. [8]

Seznam citací

1. JUNGMANN, Josef. Boj o obrození národa : Výbor z díla Josefa Jungmanna. Praha : F. Kosek, 1948. 260 s., s. 9
2. VODIČKA, Felix. České obrození jako problém literární. Slovo a Slovesnost. 1947, 10, s. 30-42.
3. OTRUBA, Mojmír. Lexikon české literatury : 2./I H - J. Praha : Academia, 1993. Josef Jungmann, s. 580-586.
4. MACURA, V. Znamení zrodu. Praha : H & H, 1995. 264 s, s. 63-64
5. BARTOŠ, František Michálek. Rukopisy královéhradecký a zelenohorský. Praha : Práce, 1946. 109 s.

Bibliografie

1. JUNGMANN, Josef. Boj o obrození národa : Výbor z díla Josefa Jungmanna. Praha : F. Kosek, 1948. 260 s.
2. MACURA, V. Znamení zrodu. Praha : H & H, 1995. 264 s
3. BARTOŠ, František Michálek. Rukopisy královéhradecký a zelenohorský. Praha : Práce, 1946. 109 s.
4. Rukopisy královédvorský a zelenohorský : dnešní stav poznání. (red. M. Otruba). Praha : Academia, 1969
5. VLČEK, Jaroslav. Dějiny české literatury (1892 – 1921) 2. Praha : Československý spisovatel, 1951
6. NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Brno : Atlantis, 1995

---

[1] JUNGMANN, Josef. Boj o obrození národa : Výbor z díla Josefa Jungmanna. Praha : F. Kosek, 1948. 260 s., s. 9

[2] VODIČKA, Felix. České obrození jako problém literární. Slovo a Slovesnost. 1947, 10, s. 30-42.

[3] tamtéž

[4] OTRUBA, Mojmír. Lexikon české literatury : 2./I H - J. Praha : Academia, 1993. Josef Jungmann, s. 580-586.

[5] OTRUBA, Mojmír. Lexikon české literatury : 2./I H - J. Praha : Academia, 1993. Josef Jungmann, s. 580-586.

[6] MACURA, V. Znamení zrodu. Praha : H & H, 1995. 264 s, s. 63-64

[7] OTRUBA, Mojmír. Lexikon české literatury : 2./I H - J. Praha : Academia, 1993. Josef Jungmann, s. 580-586.

[8] BARTOŠ, František Michálek. Rukopisy královéhradecký a zelenohorský. Praha : Práce, 1946. 109 s.