Bratři Mrštíkové a Maryša

Bratři Mrštíkové a Maryša

Ke genezi Maryši bratří Mrštíků
Věrka Točínová

Alois Mrštík (1861 – 1925)

Život

Alois Mrštík se narodil v Jimramově roku 1861 jako starší bratr Viléma Mrštíka. Vedle Viléma měl ještě dva bratry – Norberta (překladatel z ruštiny a polštiny) a Františka (lékárník). Vystudoval na učitele a poté, co se jeho bratr Vilém vrátil zpátky na Moravu, se usadili v Divákách u Hustopečí. Alois zde spravoval kroniku a knihovnu, založil spolek divadelních ochotníků a sbíral dokumentaci venkovského života a lidového umění. Roku 1901 se oženil.

V letech 1907-10 s Vilémem redigovali beletristickou Moravskoslezské revue. Roku 1912 se stal členem Nakladatelského družstva Máj, roku 1914 členem Moravského kola spisovatelů. Poté se roku 1918 stal předsedou brněnského Divadelního družstva a od roku 1924 byl řádným členem literárního odboru ČAVU. Zemřel v Brně roku 1925 na tyfovou nákazu.

Dílo

Ve svém díle tematizuje život na pomezí Moravského Slovácka a Hané. Sám tvořil především žánrové obrázky a kroniky. V jeho tvorbě se odráží kritický pohled na sociální a mravní rozpory na venkově a národopisné a výchovné sklony. Velmi dobře dokázal zachytit archetypy a rytmy venkovského prostředí.

Vlastní mu byla realistická metoda, tj. věcné pozorování, lineární kladení detailů a plastická kresba postav. Věrně zachycoval typologii jednotlivých venkovských postav. Oproti svému bratrovi Vilémovi je Alois tradičnější, systematičtější a konkrétnější.

Do literatury vstoupil v 80. letech 19. století realistickými obrázky v časopise Vesna a Národní Listy. Poté následoval soubor Dobré duše, kde již na některých prózách spolupracoval s Vilémem. Společné dále napsali Bavlnkovy ženy a jiné povídky (Alois ztvárnil především postavy, Vilém pak přírodní dojmy a nálady). Zlomovým bodem tvorby obou bratří pak byla Maryša.

Kronika Rok na vsi patří k vrcholu tvorby Aloise Mrštíka. Jedná se o cyklus čtyř ročních období zemědělského a církevního roku života ve vsi Habrůvka. Alois zde mistrně vykresluje individuální lidské osudy a vytváří tak mozaiku příběhů. Kronice dominují věcné popisy, ale i lyrické reflexe.

Po Vilémově smrti se Alois literárně téměř odmlčel. Vydal ještě cestopis po Slovensku – Hore Váhom a sbírku Nit stříbrná, kde shrnuje své nevydané povídky, úvahy a fejetony.

Teoreticky se Alois zabýval školstvím a výchovou mládeže. Jeho zájem o literaturu pro mládež a učitelská praxe ho přivedla k přípravě čítanek (kde využil také výbor z Roku na vsi, konkrétně popisy venkovských obyčejů). Dále se zabýval výtvarným uměním, konkrétně historií moravské výtvarné moderny.[1]

Vilém Mrštík (1863 – 1912)

Život

Mladší bratr Aloise Mrštíka strávil dětství a mládí v Praze. Zde se setkal s kulturními osobnostmi své doby a jeho tvorba má širší záběr, než Aloisova. Byl členem Masarykova univerzitního „ruského kroužku“ a účastnil se života literárního odboru Umělecké besedy. Spolupracoval na přípravě časopisu Čas. Roku 1884 se přestěhoval do Divák spolu se svým bratrem. Nadále udržoval korespondenci s moravskými a českými umělci své doby. Roku 1895 podepsal manifest České moderny, o rok později, jako korespondent listu Politik, podnikl cestu přes Polsko, Moskvu až do Jižního Novgorodu. 1900 založil Klub za starou Prahu. Odmítl redaktorství České politiky i Lumíru, až roku 1902 se stal redaktorem časopisu Máj. Zhoršující se zdravotní stav, pocit neúspěchu (fiasko hry Anežka v ND), stihomam a vůbec duševní poruchy, kterými trpěl, přispěly k tomu, že roku 1912 předčasně ukončil život sebevraždou.

Dílo

Beletristická tvorba Viléma Mrštíka osciluje mezi impresionismem a realismem. Životní realita hrdinů se střetává se subjektivním vnitřním prožitkem (Santa Lucia). Zklamán Prahou se věnuje dramatickému střetávání jedince s městským a sociálním prostředím. Východisko vidí pak v sepětí s přírodou a návratu na venkov. V jeho tvorbě nalezneme rozpor harmonizujících (impresionistických) a kritických (realistických) obrazů.

Roku 1883 debutoval v almanachu moravské omladiny Zora, a to prózou, básní a zlomkem veršované tragédie.[2]

„Hezky na tuto dobu vzpomíná po letech – na počátku roku 1928 – F. X. Šalda: „Nezapírám, že mně V. Mrštík tehdy velmi imponoval svou sčetlostí, opravdovou, nepovolující odvahou, s jakou se vrhal na různé formy tehdejší literární hlouposti a tehdejšího literárního šosáctví a zápecnictví českého a ne naposledy i svou jarou útočnou myslí, někdy až bohémsky buršikózní, která měla tehdy neobyčejný smysl pro komiku, vtip a psinu životní: byla to osobnost svého druhu a měla své mocné kouzlo. A přece se nechybím pravdy, řeknu-li, že při všech těch sympatiích, při všem přátelském obdivu k němu, hýbaly se ve mně tápavě již první zárodky kritičnosti i k jeho teorii, i k jeho praxi.“[3]

Vzorem Mrštíkovi byl Zola a ruští beletristé. Jeho tvorba tíhla k realismu a naturalismu a v těchto polohách je také jeho dílo nejhodnotnější.

Prózou napsal dále dva své autobiografické romány ze studentských let – Pohádka máje a Santa Lucia. Oběma dílům je společná jednota místa, času a děje a dále rozdělení reality na vnější kulisu a vnitřní dojem. Na rozdíl od pozitivně vyznívající Pohádky máje, v Santě Lucii se Praha mění v město deziluze a zrady.

Vilém se vrací do Divák a uchyluje se v tvorbě do prostředí jihomoravské přírody (Obrázky, Kniha cest). Větší pozornost začíná věnovat psychologii postav (naplno se pak toto projeví v jeho dramatech). V 90. letech píše Vilém román Zumři – kaleidoskop zachycení pražského života, ve kterém se odehrávají osudy dvou moravských studentů, kteří přišli na studia do Prahy. Tento román byl ostře kritizován, vytýkána mu byla především koncepční nejistota, špatná kompozice a nevyrovnanost děje).

Mezi další díla patří Zlatá nit – soubor přírodních a rodinných obrázků, črt, úvah a epigramů.[4]

Neméně důležitá je Mrštíkova dramatická tvorba. Jeho drama s naturalistickými prvky Paní Urbanová o duševních hnutích a rozčarování ze života ženy středního věku se setkalo s velkým nepochopením. Jevištní zpracování bylo zakázáno a drama bylo označeno jako narušující společenské konvence. „Oč Vilém Mrštík v Paní Urbanové usiloval, říká sám v závěrečném dovětku: „ Myšlénka: vytvořiti postupem času domácí drama rodinné (myšlénku „nové formule“ dramatického básnictví) je asi upřímnou snahou literatury naší vůbec a dramatických autorů zvlášť. Paní Urbanovou splácíme této myšlénce povinnou daň.“ … Význam Paní Urbanové záležel především v odvaze při volbě neobvyklého tématu, a nikoliv v umělecké realizaci.“[5]

Společným a významným dílem obou bratří je drama Maryša, kterému se budu věnovat v samostatném oddílu. Další dramatem je pak Anežka – tragický příběh milostného vztahu, souboje rozumu a citu umělce, který pro tvůrčí sen obětuje lásku milované dívky. Dramatu byla vyčítáná tezovitost a sentiment. Mrštík po tomto neúspěchu přestal psát drama úplně.

Od roku 1886 se Vilém Mrštík věnoval literární, divadelní i výtvarné kritice (Thalia, Ruch, Hlas národa, Literární listy). V jeho realistické kritice se prolínají rysy francouzského naturalismu a ruského realismu. Mrštík kritizoval idealizaci života v umění a nabádal k otevřené kritice k soudobým problémům, nezkreslené typizaci a hloubce a pravdivosti prožitku.

Po rozpadu České moderny se Mrštík uchýlil k venkovskému životu, osvětové funkci umění a tradicím (inspirace v Němcové a Nerudovi). Vydal ještě sbírku článků a esejů Moje sny, která mimo jiné obsahuje protišaldovskou esej A. F. Pisemskij, kde obhajuje svoje teze a stanovisko.

Závěrem třeba dodat, že Vilém Mrštík také překládal, a to ruštiny, francouzštiny a polštiny.[6]

Maryša a realistické drama

Realistické drama

Situaci realistického dramatu na české scéně konce 19. století velmi dobře charakterizuje Justl: „Na ND se pomalu, ale jistě prosazoval jevištní realismus a v několika případech i drama provenience naturalistické. Tuto cestu naznačil už Jan Vývara F. A. Šuberta, který měl premiéru 21. listopadu 1886. Tady šlo sice o hru celkově osnově ještě silně romantickou, přesto však obsahovala už barvité realistické jednotlivosti, vyrůstající z osobní znalosti venkovského života stejně jako z národopisného a historického studia. Půl roku poté mají premiéru Stroupežnického Naši furianti, jedna z nejlepších her českého realismu, roku 1889 a 1890 dvě dramata Gabriely Preissové Gazdina Roba a Její pastorkyňa, v nichž je možno dobře hovořit o nejednom rysu naturalistickém. V dubnu 1890 je pak uvedena Jiráskova Vojnarka. Český realistický repertoár má ovšem podporu i v dramatice cizí, především ruské, která se od roku 1887 dostává alespoň poskrovnu – žel ne vždy v nejlepších svých reprezentantech – na pražské ND. Nejvýznamnější z prvních inscenací je provedení Ostrovského Lesa.“[7]

Ke genezi Maryši bratří Mrštíků

Drama Maryša zažilo za dlouho dobu svého uvádění na scénu různé interpretační pokusy i kritické ohlasy. V archivu Moravskoslezského muzea v Brně je uchováno několik pracovních verzí a v Literárním archivu Památníku národního písemnictví jsou uloženy další verze a cenná korespondence.

Alois Mrštík chtěl téma vynuceného sňatku s tragickým koncem zpracovat již v roce 1888, a to prozaicky. V Literárním archivu je uložena mimo jiné obálka „zápisky k románu“, kde můžeme nalézt lístečky s motivy a dialogy tak, jak jsou víceméně poté zakomponovány do výsledného dramatu (sňatek, postavy, mlýn, pití a toulání, proměna ze 4. dějství). Dalším vodítkem původní verze díla je dochovaná rukopisná verze povídky „Lízalova dcera a Vávrova žena“ s podnázvem „Povídka z vesnice“ – datovaná k 6. 12  1889. Pod povídkou jsou podepsaní již oba bratři, ale rukopis je Aloisův. Povídka se věnuje vztahu Mařy (Mařky) a Francka na pozadí vesnického života. Kladen je větší důraz na další postavy a reálie pozadí příběhu (jak zemřela Vávrova žena, scény s rekruty, Francek na vojně atd.). Lízalka je na rozdíl od finální verze dramatu ústupná a Mařka je líčena jako chladná vražednice.

Maryša nakonec dostala svou dramatickou formu a její první verze se objevuje roku 1891 již pod názvem Maryša. Ředitel ND Stroupežnický ale drama odmítnul kvůli „přílišné surovosti, která by odpuzovala i nejliberálnějšího realistu na jevišti. Dále, že prý z toho vidění nikdo nemůže být moudrý, co to je.“[8] Mrštíkové Maryšu nejspíše dále přepracovávali podle Stroupežnického námitek.

Zlom nastal v roce 1892, kdy hra získala ocenění v Náprstkově soutěži. Nicméně ani tuto upravenou hru ND nechtělo (pod vedením Bedřicha Frídy). Hra byla odsouzena jako temné drama bez naděje. Sládek nicméně v korespondenci V. Mrštíkovi píše, že dramaturgie není proti uvedení, že jen „hrají komedii“ a že zamítnutí má spíše politické a provozní důvody.[9]

O uvedení Maryši v ND je nakonec rozhodnuto v únoru 1894, ale díky stálým průtahům, které zkoušení provázely, se datum uvedení stanovilo až na 9. 5. 1894 a to (potupně) od tří hodin odpoledne v bloku „pro lid“. Vedení divadla se tak chtělo vyhnout pobouření veřejnosti. „Důvody, které vedly divadelní správu k tomuto nečestnému a urážejícímu jednání, byly zřejmě dvojí povahy. Jeden z momentů charakterizoval Šalda: šlo tu o „zřejmou nenávistnou malevolenci k mladému autoru, který již jako nebojácný, svérázný a sytý kritik před lety v Ruchu a v České revui ji (divadelní správu) tolikráte sešlehal plamennými pruty pravdy a poznání.“[10] Druhým důvodem (jak jsem již citovala výše) bylo postupné uvedení jiných realistických dramat na scéně ND.

Očekávání se vyplnila a hra obdržela převážně pozitivní kritiku a měla deset repríz (pro srovnání Naši furianti měli 21), což bylo na soudobou scénu ND dobré číslo.

Negativní kritika stále osočovala hru z nemorálnosti – odhalovala totiž soudobou společnost a její morálku. Na tyto útoky odpověděl Vilém v Moravské Orlici článkem „O tej umučenej Maryši“ – úkolem dramatu bylo prý ukázat rozklad rodiny založené na penězích: „V tomto smyslu je Maryša drama ryze sociální a podle hluku, který způsobila, je vidět, že udeřila přímo do prsou. Míří do středu této před oltářem pozlacované bídy… Odstraňte příčiny a nebudou následky! … proto právě takovou látku jsme si vybrali k zpracování, právě proto jsme uvedli pravdu tak nahou a krutou…“[11]

Ihned po uveřejnění začaly veřejností kolovat fámy o původu příběhu a postav dramatu. Lecjaká vesnice na Jižní Moravě „znala“ nebo „měla“ svou Maryšu a Francka.[12] Alois Mrštík ke genezi příběhu uvedl ve své stati Legendy o Maryši (Nit stříbrná) mimo jiné toto: „První akt – jednání Vávry s Lízalem a Franckovo loučení jsem si vymyslil. K detailům národopisným mi byl podnětem odjezd rekrutů na moravských dědinách na podzim. Jeden z mých přátel mi vypravoval, co se kdysi přihodilo v sousední vesnici, kde rival v hospodě vyhrožoval svému sokovi, že mu za jeho děvčicou veřejně bude chodit. Z toho ovšem povstala bitka. Tato událost ze sousední vesnice mi byla podkladem pro akt třetí. Čtvrtý akt od A – Z jsme si s Vilémem vymyslili. Pro pátý akt mi pak bylo podkladem jedno z porotních líčení v Brně, na kterém jsem se pamatoval ze svých studentských let, kde mladá žena otrávila svého muže, starého kováře, surového tyrana, aby se od něho osvobodila. Tenkrát porotou byla osvobozena a z novinářské noticky se pamatuji, že po přelíčení a osvobození vše poprodala a se svým milencem se odstěhovala do Chorvatska, aby si založila novou domácnost. Je tedy každý akt z jiné dědiny, nebo první a čtvrtý úplně vymyšlen – vytvořen. Vybírali jsme ovšem vcelku i detailech ze svých zkušeností na dědinách věci vysloveně typické. Kdyby bylo pravdou, že Maryša je vzata ze skutečnosti a kdyby pravdou byly ty bajky svrchu uvedené, pak by drama bylo jen povedenou fotografií. A to snad přece není!“[13]

Od té doby vyšla Maryša mnohokrát knižně a na divadle byla uvedena celkem desetkrát – naposledy 1999. Překládána byla do mnoha jazyků, roku 1935 si zasloužila své první filmové zpracování, v letech 1927, 1937 a 1967 byla uvedena v rozhlase a dokonce byla uvedena v roce 1939 E. F. Burianem jako opera. Známá televizní inscenace pochází z roku 1972.[14]

Závěr

Příběh Maryši zasáhl soudobou společnost a má nadčasovou platnost. Je námětem mnoha zpracování, ať už profesionálních inscenací, nebo ochotnických spolků. Závěrem bych uvedla, že za kanonickou verzi považujeme 7. vydání z roku 1910, na kterém se ještě redakčně podíleli oba bratři.[15]

Další zdroje

PROCHÁZKA, Miloš. Maryša a kritici. IN: Znaky dramatu a divadla. Praha, 1988, s. 100-151.

NOVÁK, Jan Václav. - NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české : od nejstarších dob až do politického osvobození. Olomouc, 1922.

---

[1] MERHAUT, Luboš.  Lexikon české literatury : 2./I H - J. Praha : Academia, 1993. Alois Mrštík, s. 344-347. [část knihy]

[2] MERHAUT, Luboš.  Lexikon české literatury : 2./I H - J. Praha, 1993. Vilém Mrštík, s. 348-354. [část knihy]

[3] JUSTL, Vilém: Bratři Mrštíkové, Praha, 1963, s. 7.

[4] MERHAUT, Luboš.  Lexikon české literatury : 2./I H - J. Praha, 1993. Vilém Mrštík, s. 348-354. [část knihy]

[5] JUSTL, Vilém: Bratři Mrštíkové, Praha, 1963, s. 9.

[6] MERHAUT, Luboš.  Lexikon české literatury : 2./I H - J. Praha, 1993. Vilém Mrštík, s. 348-354. [část knihy]

[7] JUSTL, Vilém: Bratři Mrštíkové, Praha, 1963, s. 19.

[8] JUSTL, Vilém: Bratři Mrštíkové, Praha, 1963, s. 18-19.

[9] LJUBKOVÁ, Marta: Ke genezi „Maryši“ bratří Mrštíků. IN: Divadelní Revue, 2002, s. 54-70.

[10] JUSTL, Vilém: Bratři Mrštíkové, Praha, 1963, s. 18-19.

[11] tamtéž

[12] LJUBKOVÁ, Marta: Ke genezi „Maryši“ bratří Mrštíků. IN: Divadelní Revue, 2002, s. 54-70.

[13] JUSTL, Vilém: Bratři Mrštíkové, Praha, 1963, s. 15.

[14] LJUBKOVÁ, Marta: Ke genezi „Maryši“ bratří Mrštíků. IN: Divadelní Revue, 2002, s. 54-70.

[15] tamtéž