Vypravěč (Kategorie narativní analýzy)

Klára Prchlíková

Tomáš Kubíček: Vypravěč (Kategorie narativní analýzy)

Vydavatelství Host

Brno 2007

Vydání první

Kapitola Nespolehlivost

- jedna ze strategií čtení, která klade na čtenáře zvýšené nároky je strategie nespolehlivosti; čtenář je v rámci této kategorie vyzván, aby přepóloval své hodnocení narativní situace ve prospěch jiného, paralelního nebo implicitního významu

- čtenář se v textu pohybuje prostřednictvím hlasu )pohledu) vypravěče, ale nespolehlivost je mířena právě proti tomuto zprostředkovateli; je to tedy vypravěč sám, kdo disponuje nespolehlivostí,

- uvažujeme od dvou typech nespolehlivosti – nespolehlivost vypravěče a nespolehlivost vyprávění

Nespolehlivý vypravěč                       →homodiegetický vypravěč (identičnost vypravěče a postavy, 1.os.)

- nespolehlivost jaké vztah vypravěče ke způsobu vyprávění příběhu

- nespolehlivost může být vystavena již typem vypravěče; různí vypravěči různou měrou subjektivizují své vyprávění; zúžení informačního kanálu, jímž ke čtenáři proudí informace o fikčním světě

-ukázka 114-

- vypravěč bude poskytovat jenom informace, které uzná za vhodné; vypravěč vyprávěné události podřizuje svému zájmu, svým hodnotovým kritériím a vytváří tak vlastní verzi příběhu; to čtenáře nabádá zkoumat vypravěčovy výroky s kontextem výpovědi a na základě tohoto prolnutí konstruovat fikční svět

- podstatný je i žánr, ve kterém se k nám vyprávění dostává; velkou měrou ovlivňuje spolehlivost výpovědí jeho aktérů (Barunčino oznámení babičce, že na dvorku přistáli mimozemšťané, je naprosto nedůvěryhodné)

- výroky subjektivního vypravěče jsou konfrontovány přímou řečí ostatních ostav; spolehlivost vypravěče se tedy formuje na pomezí těchto dvou entit

- někdy ale sám vypravěč poskytuje údaje o své nespolehlivosti; konfrontace jeho jednání s jeho vnitřním monologem, jeho způsoby hodnocení událostí

- je to nakonec vypravěč, kdo má právo vybírat, co bude z příběhu řečeno; a právě tento výběr, jeho způsob, podání a obsah výrazně formuluje otázku jeho spolehlivosti

- nespolehlivost se nedá určit jen z rozporu hodnot mezi vypravěčem a aktuálním světem; odlišný hodnotový žebříček může být u vypravěče funkční (vypravěči s psychickou úchylkou či vědomostní nedostatečností)

- otázka spolehlivosti vypravěče je spojena s tím, zda vypravěč vědomě či úmyslně omezuje čtenáři přísun informací, které by mohly zpochybnit jeho pojetí příběhu

Booth definuje nespolehlivost na základě implikovaného autora; vypravěč je spolehlivý, pokud mluví čí jedná v souladu s normami díla (neboli normami implikovaného autora); vzhledem k nejasnosti implikovaného autora je tato definice nedostačující

Shlomith Rimon-Kenanová říká, že spolehlivý autor je ten, jehož sdělení fikční pravdy je autoritativní, a nespolehlivý ten, o jehož výpovědích má čtenář důvod pochybovat. Problém je, ve vztahu k čemu mají být čtenářovy pochybnosti uváděny.

Greta Olsonová bere v úvahu, že některý vypravěč se snaží poskytnout všechny dostupné informace, přesto je jejich spolehlivost oslabena. Doporučuje pak rozlišovat mezi nespolehlivými a nedůvěryhodnými vypravěči. Na jednu stranu tak staví lháře a na druhou subjektivizované vypravěče. Nárok na spolehlivost by si tak zachovalo snad jen objektivní vyprávění s vševědoucím vypravěčem.

- Nünning vychází z tvrzení, že rozpoznání nespolehlivosti je spíše strategií čtení textu ; je to fenomén spojený s recepcí; základem pochopení kategorie nespolehlivosti je rozdíl mezi čtenářovým a vypravěčovým způsobem vnímání světa; definuje signály nespolehlivosti:

-ukázka 121,122-

            - ani tento soupis není odpovědí na otázku nespolehlivosti, neboť řada uváděných singnálů patří k vyprávěcí situaci každého vypravěče v první osobě

            - a co se morálky týče: který svět stanovuje její pravidla – fikční nebo aktuální?

- teorie podle Phelana a Martinové rozlišuje šest typů nespolehlivého vypravěče:

-ukázka 124- typy vypravěče + Phelanův dodatek

                - nespolehlivá vyprávění jsou ta, která jsou nějakým způsobem účelové deformovaná

            - snaha nespojovat nespolehlivost se subjektivizací vyprávění

            - úvaha, že nad rovinou vypravěče je založen ještě jiný komunikační plán, v němž vyprávění přehodnocuje kritéria spolehlivosti vypravěče

Nespolehlivost ve vyprávění

- lingvistické či syntaktické by měly být signály pro konstatování nespolehlivosti, nikoliv morální kvality vypravěče

- základním prostředkem subjektivizace narativní situace je vyprávění v první osobě; je to vyprávění, které se odvolává na autoritu první osoby, která ručí za správnost podaných informací z hlediska postavení referujícího subjektu; dokud vypravěč nezpochybní svoji spolehlivost, ponechává si na ni nárok

- podstatná je perspektiva, kterou vypravěč na svět pohlíží; může opomíjet podstatné, nám známé skutečnosti, ale jen proto, že je sám nepovažuje za podstatné nebo nutné sdělovat explicitně; je proto vhodné použít termín částečná spolehlivost

-ukázka 130-

- Gilbert Ryle říká, že výroky v první osobě mohou být chybné, ale mají privilegovaný status; člověk má právo nemýlit se v soudech o vlastních propozičních postojích, a to ani v případě, kdy lze tyto postoje zpochybnit

takový Baron Prášil je velmi nespolehlivý ve svém vyprávění, ale tato nespolehlivost je vlastně spolehlivá. Baron by byl nespolehlivý až ve chvíli, kdy by začal mluvit pravdu. Toť v rámci žánru.

- je třeba brát v úvahu i široký kontext díla,, který nám pomůže rozhodnout, zda je námi sledovaný element součástí výstavby vypravěčovy nespolehlivosti, či jen otázkou dobových žánrových norem či stavu poznání

- když ve vývoji vyprávění zjistíme, že zatajení nějaké události bylo úmyslné a že daná událost je důležitým klíčem pro pochopení příběhu, je třeba označit vypravěče jako nespolehlivého

- nespolehlivost je těsně svázána s časem

- je na místě mluvit spíše o částečné spolehlivosti v případě vypravěčů, kteří se subjektivizují v textu, a kteří tím dávají současně najevo, že jejich vyprávění příběhu je jen dílčí, je jen jednou z mnoha verzí

- v Kubíčkově pojetí je tedy nespolehlivost v případě vypravěče participujícího na příběhu a pohybujícího se na rovině příběhu strukturním elementem a stává se součástí narativního díla jako jeho významová dominanta

- nespolehlivost vypravěče je otázka textové strategie a neožne ji aktivovat pro naši interpretaci pouze v případě, když významová výstavba literárního díla tuto strategii sama aktivuje jako dominantu

Nespolehlivost vyprávění

- může být nespolehlivý i vypravěč vševědoucí a v příběhu se nijak netematizující a omezující signály své přítomnosti ve vyprávění?        → heterodiegetický vypravěč

Multiperspektivní vyprávění

- text se skládá z několika vyprávěcích partů, tedy z rozdílných vyprávěcích perspektiv:

-ukázka 136-

- spolehlivost údajů se dostává pod světlo subjektivního rozumění jednotlivých vypravěčů; čtenář pak přebírá zodpovědnost při interpretačním procesu sjednocení, dostává aktivní roli

- perspektiva, a tedy příslušný fikční svět, ukazuje, že především hodnotové založení odlišuje od sebe fikční světy

- román v dopisech, vyprávění jedné osoby v různých etapách jejího života; v úvahu nutno brát i s tím spojený způsob vyprávění a slovní prostředky (např. Stín kapradiny od Josefa Čapka – přímá řeč, polopřímá řeč, vnitřní monolog, popis, expresivita vyjádření,…)

Implicitní autor

(implicitní autor podle Lexikonu teorie literatury a kultury od Nünninga: zahrnuje jak struktura, tak význam literárního textu, tak systém jeho hodnot a norem)

- plní funkci intence díla, jeho konceptu a záměru

- je to abstraktní subjekt vyskytující se v textu, je to recepční kategorie

- vypravěč zakládá dvě roviny – rovinu příběhu a rovinu vyprávění

- vypravěč je funkce

Nespolehlivé vyprávění II.

- Gérard Genette rozlišuje dvě podoby heterodiegetického vyprávění:

            1. na rovině interdiegetické – vypravěč se tematizuje v textu, vypráví příběh, ale není jeho součástí (např. Šéhrezáda; vzniká příběh  příběhu)

            2. na rovině extradiegetické – vypravěč se stává pouhou funkcí vyprávět (Homérova Odyssea; er-formový vypravěč, např. Bylo pondělí. Na louce se třepila rosa.)

                        - oč méně vypravěč hodnotí, o to méně ukazuje; rozhodnutí o hodnotové hierarchii je ponecháno na čtenáři, který si jej vyvodí z chování postav

- je to vyprávění, které nespolehlivost zakládá a k němuž je naše pozornost, jako k prostoru významové výstavby a významového dění, soustředěna; vypravěč, ať už má jakoukoliv podobu, je funkcí této výstavby, na níž se rozhodujícím způsobem podílí, ale není možné jej s vyprávěním ztotožnit

- vyprávění v podobě vypravěče může být nespolehlivé, ale vyprávění v podobě celkové významové výstavby nemůže být nespolehlivé; to jen naše interpretace mohou být nespolehlivými, když nebudou schopny textovou výstavbu rozpoznat

-ukázka 172- pěkné shrnutí

- nespolehlivost je významová kategorie spojená s časem jako hodnotou, tedy vzniká a zhodnocuje se v průběhu vyprávění

- textové signály nespolehlivosti jsou distribuovány v rámci pragmatické a sémantické funkce, která je nazývána vypravěčem a kterou vyprávění používá jako sjednocující strategii; jsou to tedy rozpory v rámci této funkce, které aktivují interpretační chování čtenáře a navrhují mu použít a zvážit význam nespolehlivosti

- nespolehlivost je otázkou kvality a množství informací, které nám vyprávění prostřednictvím vypravěče dává k dispozici a především důsledkem vzájemných vztahů mezi těmito informacemi v kontextu literárního textu a v kontextu díla