Cokoliv budeme konstatovat o romantismu, musíme říkat s vědomím, že
romantismus není pouhým uměleckým směrem, ale uměleckým pocitem, životním postojem.
Jedná se v podstatě o nový způsob nazírání na svět, jehož zrození je
reakcí na do té doby převažující racionalitu klasicismu. Klasicismus (empír)
upřednostňoval rozum a řád v jeho striktních strukturách, ostrých
konturách. Romantismus definujeme jako hnutí protikladného charakteru. Soudová
estetika posunula do popředí nespoutaný cit, opustila symetrii a nahradila ji
tvarovou bohatostí.
Kolébkou romantismu je Anglie počátku 19. století a odtud se
v průběhu století šíří do celé Evropy. V některých státech dominuje
celé první polovině století. Romantismus je subjektivní, individualistický,
reaguje na společenské vztahy. V jistém smyslu můžeme romantismus
definovat také jako revoltu a snahu o tvůrčí svobodu. Inspiračním zdrojem byla
autorů, gotika se svou tajuplnou atmosférou. Také lze říci, že někteří romantikové
navazovali na tendence preromantismu 18. století a to logicky v otázkách
citovosti a prožitků. Dalším podtypem romantického literárního kultu byl
byronismus. Pojďme se podívat, v jakých podobách, a jestli vůbec, se
romantismus - byronismus objevil v českých zemích.
Máme-li
hovořit o romantismu v českých zemích, který k nám se svými atributy
vpadl ve 30. letech 19. století, měli bychom si nejprve připomenout zahraniční
inspirační zdroje. Průkopníkem byronismu je anglický autor George Gordon Byron,
který revolučně žil i psal. Hrdinové jeho básnických povídek Džaur (1813), Korzár a Lara (obě 1914)
žijí v konfliktu se světem, jsou samotářsky vyčlenění. Jeho další dílo,
jakýsi typ moderního eposu Childe
Haroldova pouť, přináší příběh utečence znuděného zábavou a konzumním
způsobem života. Vydává se napříč Evropou. V jeho zážitcích je protkán
motiv boje – zejména proti tyranství, nenávisti, vynuceným autoritám. Oproti
tomu Byron se zaměřuje na detailní popis přírody a dokonce si troufá tvrdit, že
samotná postava je zbytečná.
Na
základě tohoto stručného popisu se nám nemůže nevybavit souvislost
s Karlem Hynkem Máchou. Ačkoliv, nic není černobílé. Jakkoliv vtíravě nám
středoškolské učebnice předkládaly, že se Mácha soudobé společnosti zcela
stranil, není tomu tak.
Víme, že Josef Kajetán Tyl zažil při vstupu do literárního života první
konflikt právě s Máchou. Tyl oceňoval Máchův básnický talent, ale
v časopise Květy se nevyhnul
kritice. Přitvrdil, když roku 1840 napsal povídku Rozervanec, kde karikaturně ztvárnil Máchův charakter s jeho
světobolem a patosem. Mácha mimochodem
Tyla, v jehož divadelním souboru působil, dokonce podezříval
z otcovství Lořina dítěte.
Jedním z mála
Máchových obránců byl Karel Sabina. Nepopřel nijak dogmaticky Tylovo tvrzení ,
ale vytkl, že kritik má příliš úzký duševní horizont, aby pochopil hloubku
opravdového romantického rozervanectví. Sabina neváhá pro Máchu užívat slovo
rozervanec, ale sám se kloní spíš k synonymickému označení vytrženec. Sabina si
u pozdějších znalců a kritiků Máchova díla vysloužil pověst obránce Máchovy
památky, ale ve skutečnosti velkým dílem přispěl k upevnění tylovské koncepce
Máchova rozervanectví.
Teorii o Máchově vyčleněnosti podporuje mimo jiné negativní recepce Máje. Víme, že tomu tak bylo zejména
z důvodu nedostatečného máchovského vlastenectví. Pro ilustraci doplňme
několik citátů. Výše zmíněný Tyl prohlásil: „
Přece bych rád temné zvuky harfy jeho jinak slyšel zvučeti, jinak, aspoň za
věku našeho ne tak nečesky.“ Celá řada významných osobností nezůstala
pozadu. „V pěkném oděvu mrtvé, věčné
nic!“ (J. S. Tomíček) „Máj p. Máchy
nechci posuzovati; nedospělať tato báseň ještě pro kritiku.“ (J. K.
Chmelenský) Vzhledem k všeobecnému vlasteneckému cítění soudobé
společnosti není divu, že k negativ-ním kritikům se připojil i K. J.
Erben. Velikost díla odhalil až v roce 1842 německý Žid a první překladatel Máje do němčiny S. Kapper, když
explicitně nad všechny autory vyzdvihl Máchu, zejména v rámci jazykového
daru pro vlast: „Mácha ukázal, jak se
může dát síla a e-legance, dokonalost, melodičnost a plnost jazyku, který tolik
lidí pokládá za chudý, tvrdý, neohebný a drsný. Mácha měl sílu dát literatuře
svého národa svůj vlastní směr, stát se zakladatelem školy – což nedokázal
ještě žádný z českých básníků a literátů.“
Ani Máchovy
spory, ani recepce Máje ale nemají tu moc nám vnutit, že Mácha byl zcela
izolovaný od okolí. Dedikace v Máji
říká, že Čechové jsou národ dobrý. Není vyloučeno, že se nejedná o ironii.
Pokud je v tomto Mácha pravdivý, jeho pověst rozervance kolísá. Mimochodem, Mácha se chodíval s Lori bavit na
merendy. Ve svých literárních počátcích psal ohlasovou poezii. Pouť krkonošská nebo Návrat se nenesou kontinuálně ve stylu
zcela izolovaného autorského subjektu. Návrat
dokonce vykazuje jisté znaky biedermeierovského sentimentalismu. Objevují
se také velká národní gesta, která tendují ke snaze národ stmelit. Vězeň vidí
sice noční krajinu a to, co je v dáli, se zdá být nedosažitelné, podobně
jako u vězně v Pouti krkonošské nebo
v Máji. Ale subjektivně
vyhrocený pocit rozervanosti nedominuje. Také básně ze sbírky Ani labuť, ani lůna nenasvědčují
rozervaneckým rozporům se světem – jsou laděny spíše intimně. Příznačnější než
pojem byronovský světobol by byla melancholie. Myslím, že tento výčet je
dostačující pro to, abychom u Máchy byronismus přijali, ale v případě
všech jeho děl nemůžeme za označení „romantismus“ dosadit rovnítko „byronismus“.
Pokud použijeme kategorii byronského romantismu, dva nejvýznamnější čeští
autoři doby, o níž hovoříme, Erben a
Tyl, do ní nejsou snadno zařaditelní. Zdaleka u nich nelze hledat ladění jako u
Słowackiého, de
Vigny, Huga,
Lermontova, natož Byrona. Ladění českých autorů logicky odpovídá místu tvorby.
Tyl je představitelem romantismu spíše
sentimentálního, nehledejme u něj byronismus. Zastavíme-li se u Erbena, potom váháme. V jeho tvorbě se prolíná
mnoho struktur. Jeho Kytice je mistrnou
syntézou a výsledkem promyšlené kompozice. Myšlenkový základ ještě nese některá
pravidla klasicistní estetiky. Látka ale jednoznačně spadá do oblasti
romantismu – připomeňme si mýty, strašidelnost, zázraky. Typická byronská
rozlomenost a vzpoura ale chybí. Jedna báseň se od Erben s Máchou skrytě
polemizuje v básni Záhořovo lože.
Tato báseň jako jediná z Kytice
přináší literární typ poutníka v hlavní roli. Po máchovském vzoru je
sugestivně vykreslena noční krajina. Erben nesouhlasí s odporem jedince
proti vyšší autoritě a společnosti v jejím celku, naopak tvrdí, že cestou
ke spáse není rozervanost, ale pokora. Erben se také na rozdíl od Máchy od
hrdiny částečně distancuje. Proto je evidentní, že u Erbena můžeme nepochybně
mluvit o romantických rysech, ale nikoliv o byronských.
Další, kdo nese ve své tvorbě mimo jiné
rysy romantismu, je Božena Němcová. Mnozí badatelé se přiklánějí spíše
k jejímu realistickému zaměření, Dalibor Tureček pak její Babičku definuje jako biedermeierské
dílo. Čtyry doby by pro čtenáře,
který zná zejména její povídkovou tvorbu, mohly být šokující pro všudypřítomný
patos. Mluvíme-li o povídkách Němcové, jistě se vyskytují osoby, které se okolí
výrazně vymykají. Připomeňme si Karlu
nebo Divou Báru. Hledat ale rysy
byronismu by bylo vyhrocené. Z českých autorů tendujících k byronismu
nám tedy opravdu zůstává jen Mácha.
Seznam literatury:
Dějiny české literatury II–III, red. Mukařovský,
J.: Praha 1960 - 1961
Přehled dějin
literatury 19. století I–II, red. Janáčková, J. Menclová,
V., Štěpánek, Vl, Praha 1990
Novák,
A. Stručné
dějiny literatury české, Olomouc, 1946
Tureček, D.: Biedermeier
a české národní obrození, Estetika, č. 2,
Pozn.: V případě českých romantických autorů
jsem se seznámila s veškerou jejich beletrií, o které jsem v referátu hovořila.
Žádné komentáře:
Okomentovat