Ruce, které poprvé vyšly v roce
1901, jsou poslední dokončenou sbírkou Otokara Březiny.
V této knize plné optimismu a
nadšení převládá kolektivní poezie, pro kterou je příznačné množné číslo nejen
při oslovení adresátů, ale i při pojmenování předmětů, lidí a událostí. Básník
vyzdvihuje kosmické bratrství jako nejvyšší hodnotu jednotlivce.
Podobná touha po spolupráci a
vzájemném doplňování se je vidět i při volbě žánrů. Objevujeme zde takzvanou
chórickou poezii s jejími příznačnými žánry (sborová píseň, hymnus, kolozpěv,
dithyramb).
Březina si uvědomuje definitivní
vítězství člověka, které je možné díky světovému sjednocení, a sleduje úsilí
"o slití všech miliónů v Jediného Člověka vykoupeného" (verš z básně
Šílenci).
Asi nejznámější je báseň Ruce.
Symbol rukou sjednocuje všechny motivy básně, dává jim jednotící ráz. Ruce jsou
považovány za společného jmenovatele všech lidských činností a zároveň mohou
fungovat jako články magického řetězu, který se má stát znakem sjednoceného
lidstva. V závěru básně Ruce jsou jmenovány odkazy na další části cyklu
chórických básní - jedná se o skladby Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy,
Kolozpěv srdcí a Dithyramb světů. V nich má být právě nalezena "odpověď na
otázku bolestnou", jež byla položena právě básní Ruce.
Další proslavenou básní je
Kolozpěv srdcí. Srdce je zde pojato jako tradiční symbol vcítění se do druhého,
symbol lásky a sympatií. Největší bolest a neštěstí pro srdce je odloučení a
odcizení. Známým se stal refrén básně "sladko je žíti!", který však
básník paradoxně připojuje i k motivům životních porážek a tragédií:
"Pro tajemství bolesti,
smrti a znovuzrození sladko je žíti!
Pro lásku k bližnímu sladko je
žíti!Pro vůni květů a slávu polibků sladko je žíti!
pro radostný výkřik osamělého srdce sladko je žíti!"
Častým tématem sbírky je
překonávání bolesti, skepse, temnoty, porážky a hořkosti. To vše najdeme
například v básních Bolest člověka nebo Hudba slepců (zde jde přímo o
romantický příběh "puklého srdce").
Březina hojně užívá volného
verše, uplatňuje také různé větné i rytmické přesahy a vsuvky. Používá mnoho cizích
slov, které dodávají básním punc tajemna a magičnosti a zároveň odkazují na
autorovu dobrou znalost různých vědeckých a kulturních směrů a odvětví.
Hlavní myšlenku Rukou, tedy
sounáležitost všech lidí, stejně jako vztah k tématu práce, ocenilo mnoho
soudobých čtenářů, obzvláště proletariát, působnost sbírky se potom ještě
zesílila v souvislosti s novými literárními proudy z období kolem první světové
války - expresionismus aj. Významné je první vydání sbírky, na kterém Březina
spolupracoval se sochařem a grafikem Františkem Bílkem. Ten Ruce opatřil
ilustracemi a vydal ve velkém formátu.
Je třeba se také zmínit o
německém překladu sbírky - ten oslovil mnoho významných německy píšících
spisovatelů, mimo jiného i Stefana Zweiga. Vytvořil jej v roce 1908 E. Saudek
Tajemné dálky jsou první
z Březinových pěti knih symbolistní poezie.
Sbírka vznikala od roku 1892,
v té době byl Otokar Březina učitelem v Nové Říši, jednom malém
zapadlém městečku Českomoravské vysočiny. Usilovným sebevzděláním získal mladý
učitel přístup k vrcholům moderní i klasické světové kultury. Největší
význam pro něj mělo studium Baudelairových Květů zla a zároveň pohroužení se do
tajů německé filosofie představované hlavně Schopenhauerem.
Podněty, čerpané z těchto
zdrojů, přispěly k Březinovu obratu od psychologického realismu svých
předchozích próz k symbolistní poezii.
Tajemné dálky, sbírka, která byla
vydána v roce 1895, patří - spolu s verši Karla Hlaváčka a prvotinami
S. K. Neumanna - na počátek období, v němž se nová generace kulturních
tvůrců postavila proti současné společnosti. jednotlivec zde individualisticky
prožívá krizi dosavadní společenské struktury a chápe ji jako krizi lidské
skutečnosti vůbec.Brzy po vydání sbírky podepisuje Březina nonkonformní, ve
svém individualismu společensky aktivní manifest České moderny. Učinil tak mimo
jiného proto, že vedle krajně dekadentní Moderní revue byl v této době
velice blízký časopisu Rozhledy s jeho kulturně a politicky reformním
programem.
Na počátku knihy lze rozeznat
cyklus intimních zpovědí věnovaných zemřelé matce - taková je např. báseň Moje
matka, která patří k Březinovým nejznámějším básním z této sbírky.
Konfrontuje v ní hořký matčin osud s marností vlastního života.
Proces odcizení lyrického
subjektu pozorujeme i v dalších básních - např. v básni Přátelství
duší, kde je hlavním motivem napětí mezi ním a odcizujícím se přítelem.
Shrnující je pro tento typ lyriky elegie nad vyhaslými životními možnostmi.
Kromě toho nacházíme v první
části sbírky množství básní s přírodními motivy. Krajina je zde viděna
v monumentální stylizaci. V celých sériích obrazů jsou viděny všechny
její vrstvy a zákoutí. Převažujícím časovým obdobím je noc nebo večer -
Modlitba večerní aj.
Březina nám nepřibližuje jen
živoucí část přírody, ale také nerosty, horniny, půdu. Současně s tím
zvedá svůj zrak ke hvězdám, v básních se dotýká kosmického prostoru, touhy
po jeho poznání. Přírodní verše tak navazují na učení německého filozofa
Schopenhauera.
Druhá polovina sbírky přináší
především symbolické obrazy stavů a procesů, kterými prochází měnící se
autorova duše. Jak již vyplývá z předešlých básní, subjekt se vzdává
„normálních“
vztahů k lidem ve
společnosti, rezignuje na citové spojení se ženou, životní možnosti a kontakty.
Jako náhradu hledá svůj snivý svět, tato náhrada je ale jen zdánlivě snová a
naopak naplňuje jeho duši melancholií a beznadějí - viz báseň Lítost, Návrat
aj.
Pesimismus vyvěrá i
z všudypřítomného motivu smrti v Březinových básních. Smrt, často
ztělesněná jako žena - milenka, se stává přirozenou součástí života, čas
k ní automaticky plyne a je jí triumfálně zakončen. Životní ztráty jsou
však vykládány jako záměrná oběť, akt vůle, který má vnímavému jedinci odhalit
nejhlubší tajemství. Právě tato představa souzní s Březinovým kosmickým a
kolektivistickým rozměrem.
Zajímavé je pojetí času
v Březinových básních. Je zde opouštěna běžná přirozená perspektiva
prostoru a času a je nahrazena subjektivním viděním skutečnosti, ve kterém se
prolínají věčnost i okamžik, určené místo i nekonečný prostor. Básnická
inspirace se tu přibližuje mystické zkušenosti symbolistního rázu.
Vysoké nároky na tvůrce i čtenáře
klade i formální stránka sbírky. Básně jsou psány technicky náročnou veršovou
formou - jambickým alexandrinem = jedenáctislabičný až dvanáctislabičný
vzestupný jambický verš. Právě ten dodává básni slavnostní zabarvení. Uvnitř
veršů se nacházejí rafinované vnitřní rýmy. Verš je především volný.
K mimořádné sugestivnosti
básní , k přesnosti a zároveň složitosti, dospívá obrazné pojmenování.
Čerpá z náboženských kultů i moderního umění a vědy, stejně jako
z citové zkušenosti autora. Duchovní zážitky jsou prostřednictvím symbolů
převáděny do smyslově naléhavých představ, kombinujících v sobě různé
smyslové vjemy - viz báseň Vůně zahrad
duše mé.
Přijetí sbírky bylo ovlivněno
ovzduším devadesátých let. V roce 1895, kdy vyšla, vrcholily literární
spory. Starší generace odmítla už první básně, otiskované časopisecky, pro
údajnou nesrozumitelnost. Březinovi vrstevníci věnovali naopak knize nadšené
kritiky. Březinova kniha měla velký význam pro meziválečnou básnickou
avantgardu - Závadu, Nezvala, Holana, Hrubína i Horu.
Žádné komentáře:
Okomentovat