(poznámka: Zkoušková práce z předmětu Čtení děl české literatury 19. století, hodnoceno za jedna - zase podotýkám, že to nepíšu proto, abych se chlubila...)
Svatební košile – motivy víry, pověstí a pověr
Původ
názvu sbírky a staré lidové pověsti
Ve své práci jsem se rozhodla
věnovat jednomu z nejznámějších děl české literatury 19. století, Erbenově
Kytici a konkrétně básni Svatební košile. Chtěla bych se všímat hlavně projevů
lidových bájí a pověr, které se v této básni vyskytují a případně je
porovnat s ostatními básněmi Kytice, ale i díly jiných autorů.
Na úvod bych se ráda zamyslela nad
samotnou básnickou sbírkou a nad jejím názvem. Stejnojmenná je i úvodní balada,
v níž Erben ve třech slokách zachycuje báji vykládající původ slova
mateřídouška. Rovněž zde ale vyjadřuje svůj názor na dávný původ pohanských
bájí a naznačuje zde i záměr svého díla, a to věnováním slovanským vlastencům.
Verše
Mateřídouško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti,
natrhal jsem tě na dávné mohyle --
komu mám tebe přinésti?
na tuto
skutečnost jasně poukazují. Erben zde obrazně označuje slovanské báje a pověsti
za onu kytici, kterou nalezl na dávné
mohyle, tím tedy odkazuje na jejich původ v dávných, zašlých časech.
Ptá se, komu mám tebe přinésti? a
odpovídá si sám:
Ve skrovnu já tě kytici zavážu
ozdobně stužkou ovinu;
do širých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!
V těchto
verších zřejmě vyjadřuje touhu po tom, aby staré české (původní slovanské)
pověsti dosáhly své dávné slávy, aby se vrátily „ke kořenům“. Aby je četli
lidé, kterým tyto pověsti patří (do
širých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu). Přeneseně by se onou
dcerou a synem v poslední sloce mohli myslet potomci matky ze sloky první, tedy potomci české
vlasti a její dávné slávy, potomci lidí doby, ve které tyto báje a pověsti
vznikly.
Kytice (1853) je tedy další
básnickou sbírkou doplňující výbory založené na starých bájích a písních.
V podstatě navazuje na Čelakovského Ohlasy písní českých (1839), které
doplňuje výběrem epických lidových námětů, a svým způsobem i na Rukopisy
(nalezené 1817), v nichž nacházíme mnohé podobnosti s lidovými motivy
v básních Erbenových.
V porovnání s oběma
zmiňovanými i dalšími díly (např. Erbenovými pohádkami) je tedy Kytice pověstí
národních dalším dílem doby národního obrození, které se věnuje tematice
starých slovanských pověstí a tradic. Proto se
ve sbírce také často setkáme s prvky někdy až pohádkovými (Poklad)
nebo s prvky lidových tradic (Štědrý večer) a pověr (Vodník, Svatební
košile).
Na následujících stránkách se budu
věnovat právě básni Svatební košile, zvláště pak jednotlivým projevům odkazů
starých pověstí a pověr, které se v ní vyskytují a budu se snažit najít
podobnosti i v jiných dílech jakožto případnou Erbenovu inspiraci.
Svatební košile
Odkaz k Rukopisům
Na úvod svého zamyšlení o této básni
bych ráda zmínila jiné dílo – o něco starší, ale s velmi podobným námětem,
jako Erbenovy Svatební košile, a sice
krátkou píseň Opuštěná z Rukopisu Královédvorského:
1. Ach, vy lesi, tmaví lesi, 3. Kde můj otec, otec milý?
lesi miletinští, Zahrabán v hrobečku.
čemu vy se zelenáte Kde má máti, dobrá máti?
v zimě v létě stejně? Travka na ní roste.
2. Ráda bych já neplakala, 4. Nemám bratra, nemám sestry
nermoutila srdce jinocha mi vzali.
a řekněte, dobří lidé,
kdo by neplakal zde?
Snad už by ani nebylo třeba dodávat nic o
podobnosti této písně s první částí Svatebních košil, konkrétně
s jejich třetí slokou. Stejně jako hrdinka Opuštěné, i dívka
z Erbenovy básně naříká nad ztrátou svých blízkých, konkrétně rodičů,
bratra a sestry. Dívka ze Svatebních košil ovšem tuto ztrátu popisuje
podrobněji (sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila). Opuštěné,
která vyjadřuje smrt matky verši Kde
má máti, dobrá máti / travka na ní roste se ale přibližuje téměř identickým
sdělením: Žel bohu, kde můj
tatíček? / Již na něm roste trávníček! / Žel bohu, kde má matička?
Z těchto veršů je zcela jasné,
kde Erben našel svou případnou inspiraci. V Rukopisu Královédvorském, tedy
ve verších pravděpodobně napsaných Václavem Hankou, rodákem z Hořiněvsi
(nedaleko Dvora Králové), který prostřednictvím Rukopisů utvořil výbor děl
založených povětšinou na starých
slovanských bájích a pověstech. A ještě jednu věc nemohu nechat bez povšimnutí
– Opuštěná na začátku písně oslovuje miletínské lesy. A Erben, rodák
z Miletína, tuto rukopisnou píseň spolu s dalšími písněmi Žežhulice a Skřivánek překládal ze staré češtiny v letech 1861 a 1876. Mnoho ostatních
básní z Rukopisů překládal i samotný Václav Hanka, jejich „objevitel“ a zřejmě
i autor. Jak už jsem zmínila, i Hanka má vztah ke kraji, který ozařovala sláva
těchto domněle starobylých a hrdinských zpěvů. Vždyť severovýchod Čech byla
také oblast, kde se výzvám buditelů dostávalo největšího ohlasu, navzdory (nebo
právě kvůli) přítomnosti sousedního německého živlu. Nejeden ze zdejších rodáků
se také zabýval odkazy slovanských bájí.
Rovněž František Ladislav Čelakovský
překládal rukopisné básně – Záboje a
Slavoje a Kytici. Není proto
divu, že se tito autoři, zjevně jevící zájem o původ českých bájí a pověstí,
navíc ještě jejich verzemi v Rukopisech inspirovali. Ostatně Rukopisy se
jako zdroj inspirace promítají i do mnoha jiných děl. Bez nich by zřejmě nebylo
Libuše, neboť libretisté se souhlasem skladatele převzali nejen námět, ale
dokonce i části textu, ilustrace Josefa Mánesa k Rukopisu královédvorskému, byť
historicky nevěrohodné, se staly vzorem pro sochy Národního divadla. Alšovy a
Ženíškovy lunety ve foyer první české scény jsou výtvarným převyprávěním
Rukopisu královédvorského. A na náměty z Rukopisů tvořila i řada dalších
umělců, třeba Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Myslbek, Jan Neruda či
Jaroslav Vrchlický. Je tedy nasnadě si myslet, že podobnost Opuštěné a první části Svatebních košil není zcela náhodná.
Erben vzal námět a dotvořil ho podle pověstí a možná i lidových povídaček a za
použití lidových pověr do konečné balady, možná nejznámější či jedné
z nejznámějších z jeho sbírky.
Mnozí poukazují i na další vlivy,
které na Erbena působili. Julius Dolanský ve své studii upozorňuje na velký
Słowackého děl, Kordiana (1834)
tragédií Balladyna (1839) a Lilla Weneda (1840). Všímá si
opakujících se podobných motivů, které používá jak Słowacki, tak Erben a soudí
tedy, že se český autor od svého polského vrstevníka nechal inspirovat.
Zdůrazňuje také, že nejde o nic „prostě opsaného“, ale o pravděpodobnost, že
Słowacki Erbena uchvátil podobně jako předtím Máchu. Dolanský srovnává ale jen
určité motivy a nevěnuje se příliš rozvedení jejich obsahu.
Pověry a symboly ve Svatebních košilích
Jako v mnoha jiných baladách z Kytice, i v této básni se silně
projevuje víra, což můžeme sledovat v jednotlivých symbolech, např. hned
v úvodním verši, který popisuje prostředí. Jedná se o typickou českou
světničku, kde lampa ještě hořela, co nad
klekadlem visela. Už tento verš nám prozrazuje atmosféru celého díla. Je
pozdě, blíží se půlnoc, která nebývá předzvěstí ničeho dobrého. Tento verš je
vystřídán veršem o něco radostnějším, a sice popisem obrazu boží rodičky s děťátkem, tak jako růže
s poupátkem, kterou popisuje jako mocnou světici, pomocnici prosících
o pomoc, v tomto případě dívky, která pláče nad ztrátou celé rodiny a
navíc i milého a žádá Pannu Marii o jeho navrácení z ciziny.
Zároveň dívka hovoří o odchodu svého
milého a vzpomíná na to, co jí říkal: aby zasela len, první rok utkala plátno,
druhý rok plátno polévala a třetí rok aby vyšila svatební košile a upletla
věneček z routy. Vyskytuje se zde symbolická číslice tři (roky), podobně
jako v některých pohádkách, která značí něco dalekého, neuchopitelného.
Dívka ale milému věří a koná tak, jak ji řekl. Když ale přešel třetí rok,
obrací se se svou vírou k Panně Marii a žádá ji o pomoc.
Dále se setkáváme s dalším
projevem pověrčivosti – zlým znamením, a to ve verši, kde se píše:
Pohnul
se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!
Stejně jako na
začátku se zde vyskytuje motiv lampy, která v úvodu znamenala jakési
světlo naděje v temné noci. Teď ale zhasíná a dívka se bojí zlého znamení,
které je posléze naplněno příchodem jejího mrtvého milého. Ten ji žádá, aby
s ním odešla. Dívka je zaslepena láskou a i když se bojí jít s ním
v noci, poslechne a ignoruje i další znamení, která ji její milý sám
nabízí (říká, že ji musí pojmout za svou, dokud je noc; při noční cestě jí
šeptá, že je pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů a tento motiv opakuje během cesty vícekrát) a navíc
na její dotazy odpovídá zcela neurčitě (Moc,
má panenko, moc se ptáš / však ještě dnes to uhlídáš. / Jen honem pojď - čas
utíká / a dálka ještě veliká.)
Nakonec jí vezme
a zahodí předměty, které si nese s sebou – modlicí knížky, růženec a zlatý
křížek po matce – podle tradice náboženské předměty, které mají chránit před
zlem. Po odhození jednotlivých předmětů se rázem vzdálí o deset (dvacet,
třicet) mil, což je jasné znamení, že tyto předměty milého tíží a jejich
zbavením se stává volným.
Na hřbitově se znovu setkáváme
s motivem svatebních košil, které se ale mění na pohřební rubáše : Netřeba jich víc nežli dvě: ta jedna tobě,
druhá mně. Dívka pochopí a utíká se schovat do márnice. Zde báseň graduje
střetnutím dvou světů – světa mrtvých, symbolizovaného umrlcem a dívčiným
milým, a světa živých, symbolizovaného dívkou a její vírou v Pannu Marii,
která opět vystřídá víru a naději, se kterou dívka následovala milého. Dívka
znovu prosí Marii za odpuštění, že zhřešila (Nehodně jsem tě prosila:
ach odpusť, co jsem zhřešila) a
střídavě se svým milým působí každý svou silou na umrlce. Dívka je nakonec
vysvobozena příchodem nového dne. Verše
A slyš, tu právě nablízce
kokrhá kohout ve vísce;
a za ním, co ta dědina,
všecka kohoutí družina.
Znějí
pozitivněji než předchozí a prostřednictvím přírody (kokrhání kohouta, který na
venkově oznamoval příchod nového dne) dávají novou naději. Přízrak mrtvého
dívčina milého mizí a mrtvý padá na zem márnice.
Závěrem
Na závěr, jakožto další motiv víry,
přicházejí lidé do kostela na mši a nacházejí zbytky nočního běsnění –
roztrhané košile a prázdný hrob. A s lidmi přichází poučení, že bez své víry
by dívka zahynula (Bys byla jinak jednala
/ zle bysi byla skonala:/ tvé tělo bílé, spanilé / bylo by co ty košile!).
Báseň jako taková vlastně utvrzuje
čtenáře (či dříve v podobě vyprávěné pověsti své posluchače) o potřebě
víry, která má ochránit před vším zlem, zde symbolizovaným tím, čeho se lidé
bojí odedávna, a sice záhrobím, opředeným ve všech pověstech tajemstvím a
strachem.
Seznam literatury
Erben, K.J.
Kytice pověstí národních, Mladá fronta, Praha 2009
Dolanský, J. Karel
Jaromír Erben : Studie s ukázkami z díla, Melantrich, Praha 1970
Internetové články České společnosti
rukopisné:
http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/
http://kix.fsv.cvut.cz/~gagan/jag/rukopisy/dokument/prevody/
Žádné komentáře:
Okomentovat