(poznámka: zkoušková práce z předmětu Čtení děl české literatury 20. stol. I, ohodnocena za jedna - to neznamená, že se chci chlubit, ale že to asi není úplně blbý:-))
Úvod: Tři básně
Na úvod bych ráda napsala něco k výběru básně, respektive básní, kterým jsem se ve své práci rozhodla věnovat. Jejich autorem je Vítězslav Nezval, jeden z nejvýraznějších českých básníků nejen meziválečné éry, ale zřejmě i celé historie naší literatury. Je více než zřejmé, že vybrat jednu jeho báseň k rozboru není nic jednoduchého – nejen, že je opravdu z čeho vybírat, ale celou skutečnost ovlivňuje i fakt, že Nezvalova díla nejsou nijak jednoznačná a jednoduchá k pochopení i následnému rozboru. Původně jsem si chtěla vybrat jednu z jeho méně známých básní, ale nakonec volba padla na Edisona, paradoxně jedno z jeho nejznámějších a – pokud mohu sáhnout do hovorového slovníku – „nejprofláknutějších“ děl. Důvod byl hlavněten, že jsem ho v životě četla už několikrát, a to ještě na střední škole. Tehdy hlavně kvůli samotnému Edisonovi, který pro mě znamenal a dosud znamená synonymum ke slovu vynálezce. Dovolím si říci, že to je věc (asi jediná), kterou mám společnou i se samotným autorem básně o Edisonovi – obdiv nejen ke slavnému vynálezci, ale celkově ke všem, kteří se zasloužili o objev něčeho nového, nezapomenutelného.
Báseň Edison jsem si vybrala i kvůli stylu, jakým je napsána –s lehkostí a přitom téměř v každém verši lze nalézt množství různých motivů, vztahujících se k hlavnímu tématu, tedy oslavě člověka a pokroku a rovněž odráží momenty z Edisonova života. Jako většina Nezvalových básních té doby i Edison plyne jako náhodné asociace myšlenek, a přitom je jasně znát, že v jeho verších je mnohem více, než jen náhodné myšlenky.
Nakonec je třeba podotknout, že věnovat se jen Edisonovi by byla chyba. K pochopení Edisona je třeba si přečíst celou sbírku Básně noci, jíž je báseň o vynálezci součástí. Napříč sbírkou lze nalézt několik motivů, které jsou (někdy až na druhý pohled) pro některé básně společné a rovněž s lze povšimnout i paralel mezi celými básněmi. Z celé sbírky jsem vybrala tři, kterým bych se chtěla věnovat, a sice samozřejmě Edisonaa Signál času a dále Podivuhodného kouzelníka.
Básně noci – poetismus, vznik sbírky a motiv noci
Sbírka Básně noci, která v podobě, v jaké ji známe dnes, vyšla poprvé roku 1930 , a jíž je Edison součástí, patří k nejvýraznějším dílům poetismu, směru, jehož duchovním otcem byl společně s Karlem Teigem právě Vítězslav Nezval. Poetismus je původem literární směr, který vznikl v Československu a nikdy se nerozšířil za hranice naší země, jedná se tedy o výlučně český avantgardní směr. Směr má kořeny v proletářské poezii, vznikl v prostředí avantgardní skupiny Devětsil, za rok vzniku bývá uváděn letopočet 1923, ačkoli termín poetismus byl poprvé patrněpoužit až o rok později, roku 1924, kdy uveřejnil K. Teige v brněnském časopiseHost první ucelený náčrt poetismu (stať Poetismus). V roce 1928 byl v Revui Devětsilu (č. 9) vydán manifest poetismu, který vyšel pod názvem Poetismusa skládal se ze tří částí: (Kapka inkoustu – V. Nezval, Ultrafialové obrazy čili Artificielismus – K. Teige, Manifest Poetismu – K. Teige). Druhý a poslední manifest poetismu byl uveřejněn ještě v roce 1924 v časopise Host pod názvem Papoušek na motocyklu čili Ořemesle básnickém od Vítězslava Nezvala. Poetismus se v naší literatuře objevoval až do 2. světové války. Po roce 1950 se některé myšlenky poetismu objevily jako inspirace pro uměleckou dvojici Jiří Suchý a Jiří Šlitr v jejich písňové tvorbě.
Cílem poetismu není jen stát se literárním programem. Má i ambice být způsobem jak se dívat na život, aby byl básní. Cílem poetismu byl optimistický pohled na svět, z čehož vyplynul i jeho styl rozvíjející lyriku a hravost. Poetistická díla jsou básně všedního dne, které popisují běžné, obyčejné věci, které každodenně vídáme kolem sebe. I na ty je třeba nazírat jako na umění, na něco, co je hodno užití třeba právěv básni. Jak ostatně píše sám Vítězslav Nezval v již zmíněném Papouškovi na motocyklu: „Je třeba pohlédnout vzhůru na letící aeroplán a uslyšet skřivánčí píseň.“ Je tedy třeba se dívat na běžné věci, které se v poslední době staly součástí lidskéhoživota, na výdobytky člověka a pokroku, techniku a přitom být schopen najít v těchto věcech poezii a emoce. Právě tyto motivy jsou silně znát v básních ze sbírky Básně noci.
Jiří Taufer ve své studii o Nezvalovi počátky poetismu popisuje takto: „nadešlo období, kdy nezval – jak se později vyjádřil v jiskřivé nadsázce – se obíral myšlenkou „zkonstruovat automat, jenž by byl s to vyrábět poezii pro všech pět smyslů“. Bylo to za procházek noční Prahou, za nekonečných rozhovorů s přáteli v první polovině dvacátých let, kdy „věříce v modernost, vývoj nový řád, lidskou vynalézavost a kdy cítíce svou senzibilitu, nenávidíce literátství, těžkopádnost a kariérní snahy, vidouce rozkvétat jaro, pohybovati se hvězdy a cítíce žhavé přátelství“, razili Nezval a Teige pojem poetismus.“[1]Vzápětí cituje samotného Nezvala, jak se vyjádřil v Kapce inkoustu (Manifesty poetismu, 1926): „Tento Teigův a můj název nechtěl býti programem ani módou. Vyjadřoval potřebu uspořádání reality ta, aby byla schopna ukojiti lidský poetický hlad, jímž stůně století... Jeho prostředkem mělo býti slovo, zvuk, skutečnosti tohoto světa...“[2]
Už samotný název Básně noci nás donutí zamyslet se nad tím, co tento název znamená. Po přečtení několika básní si nemůžeme nevšimnout,že se motiv noci často opakuje. Například v Edisonovi a Podivuhodném kouzelníkovi je tento motiv téměř totožný (v prvním zpěvu obou básní se setkáme s „večerní procházkou po nábřeží“). O básníkových procházkách noční Prahou se zmiňuje i Jiří Taufer ve své studii a konečně i samotný Nezval, když vzpomíná na Třebíč, město, kde trávilčást mládí: „Vzrušení, vyplývající ze zážitků, které jsem načerpal v tomto městě, zveličovalo mi vše, kolem čeho jsem tu chodil: odbíjení hodin mněsplývalo mnohdy v noci s „údery hodin věčného města“, kterým jsem naslouchal v básních Otokara Březiny, obloukové lampy nad náměstím nebo nad třebíčským kluzištěm, které zbarvovaly domodra led, dělaly dekoraci mým snům...“[3] Noc, její tma a zároveň světlo, vytvořené žárovkou se tedy zdá být pro Nezvala důležitým zdrojem inspirace. A to zvláště později, když se přestěhoval do Prahy, kterou si zamiloval, jak píše ve své knize o několik stran dále. „První, co jsem si zamiloval na těchto nočních potulkách Prahou, byl hukot Vltavy a světla, vrhající se z jejích mostů do temné tekoucí noci.“[4]
„Snad jsem již řekl, s jakou vášní jsem miloval večerní městská světla. V dobách, kdy mě ještě Praha deprimovala a kdy jsem ještě pro stesk po domově neobjevil její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy.“[5] Takových míst, kde zmiňuje svoji oblibu k večernímu městu, má Nezval ve své knize mnoho. Není divu, večer a noc je trochu tajemná doba, kdy zároveň město nejvíce žije, chodí se do barů, do biografů a divadel, schází se s přáteli...k tomu všemu patří i návrat domů, při němž lze potkat mnoho lidí a vidět mnoho věcí, které se mohou zdát zdrojem inspirace. To říká jak sám Nezval ve své knize, tak o tom nepřímo vypovídají i jeho díla. Motivy noci se objevují i v jeho prvotině Most, poetistické Pantomimě nebo v Diabolu, které má pojem „báseň noci“ přímo v podtitulu. Není tedy divu, že básněz let 1922 až 1931, které tento motiv spojuje (a nejen tento) byly nakonec spojeny ve sbírce s názvem Básněnoci.
Edison a ostatní básně, Podivuhodný kouzelník
Už na začátku jsem zmínila Edisona v souvislosti s ostatními básněmi, zejména samozřejmě se Signálem času, který je v podstatě jeho epilogem, tak také s Akrobatem a hlavně s Podivuhodným kouzelníkem.
Tato nejstarší a nejrozsáhlejší a nejstarší báseň celé sbírky vznikla v roce 1922, tedy o mnoho dříve než ostatní (ty vznikaly v letech 1927 až 1932). Byla to skladba, která na Nezvala upozornila a v podstatě ho prosadila dočela hnutí Devětsil, protože zkonkretizovala a upřesnila ideály a zformulovala filosofické, politické a umělecké vyznání celého směru, kterého se umělci v Devětsilu drželi. Báseň podává obraz nového života, který se po nespočtu proměn rodí v revoluci, a který je popsán jako cesta kouzelníka od jeho zrodu, od kláštěra „nijak neproslulého“ a „ponurého tajemství smrti“ až ke z práce rodící se „nové hvězdě rovnosti“. Ač je tato báseň na rozdíl od Edisona o dost radikálnější, můžeme v obou dílech najít podobnosti. V obou případech se vlastně jedná o revoluci. Zatímco v prvním případě jde o „pravou“ revoluci se vším, co k ní patří (tedy od boje na barikádách přes kokardy, hrdiny z lidu, vítězství „komuny volných“ i následky revoluce), v případě Edisona jde o revoluci vědy, ve které ovšem také hraje hlavní roli člověk, bez jehož odvahy a trochy posedlosti by se revoluce nikdy nemohla odehrát. Jde v podstatě také o boj, i kdyžv přeneseném slova smyslu. O boj za svoji pravdu, svůj nápad, který je nakonec oslavován stejně jako revoluce společenská a stejně tak má nějaké následky, na které si časem zvykneme, žijeme s tím, že výdobytek této revoluce je samozřejmostí a pomalu začínáme volat po revoluci další.
I samotné kouzelníkovo putování je v jistém smyslu podobné putování Edisonovu. Hned v prvním verši prvního zpěvu Podivuhodného kouzelníkase dočteme:
Jednoho večera procházeje se podél nábřeží
jež bylo ponuré a světélkující jak fatamorgána
dal jsem se vésti lucernami
...
vcházejíc do úderů piana
jež smutně se rozléhalo až na druhém konci řeky
I Edison začíná večerní procházkou podél Vltavy, pocity melancholie a dokonce zmiňuje i ony údery (Noc se chvěla jako prérie/Pod údery hvězdné artilerie). Obě básně tedy na úvod navozují stejnou atmosféru, která jakoby dává najevo, že něco bude následovat. V Podivuhodném kouzelníkovi je stejně jako v druhé básni zmíněna i oblouková lampa. Podobnosti můžeme najít i v druhém a třetím zpěvu Podivuhodného kouzelníka, kde je popisován rodokmen kouzelníkových předků a jeho mládí a ve druhém zpěvu Edisona, kde je rovněž popisováno vynálezcovo mládí. V první básni jsou verše vypovídající o absenci otce (Já chudý sirotek/ táta mně utek). Stejně tak v Edisonovi se můžeme dočíst:
Jeho otec krejčí švec a drvoštěp
kupec s obilím měl chatrč půdu sklep
a věčnou nestálost jež k potulkám nás svádí
zemřel touhou po vlasti a smutkem mládí
Tatíku tys věděl co je věčný stesk
dnes je z tebe popel hvězda nebo blesk
...
Nevím kde a máš-li jaký náhrobek
ze tvé krve zbyl tu malý pohrobek
hleď už slabikuje v Kanadě tvé knihy
Čtvrtý zpěv básně mluví o„podivuhodném kouzelníku v šatech kamelota“, ze kterého se stane hrdina revoluce stejně tak jako se z Edisona stane také hrdina svého druhu, ačtaké začal svou dráhu jako kamelot:
chodec zastavil se mlčky na Broadwayi
před palácem West Union Telegraph
kde to hučelo jak na rozvodné desce
byl to kamelot a velký vynálezce
Každá revoluce má své následky a také svůj konec, bouřlivé oslavy utichají a na hrdiny se pozvolna zapomíná, pokud o sobě sami nedají vědět dalšími činy. Proto také v Podivuhodném kouzelníkovi revoluce končí a „ze včerejších zákonů jen dva nové jsou stvořeny“ a nastává nový den. „A všichni lidé uvítali tento den v tichosti/ jako by nebylo bývalo ani revoluce.“ Ve druhé básni jsme svědky nové revoluce – kinematografie, vypínačů,elektrických drátů a Edisona, jak se uklání hostům. I tady ale přichází druhý den : „Už je zase duše smutná po slavnosti/ už jste v pracovně a už tu není hostí“. Je tedy třeba pracovat dále a to i potom, co revoluce už proběhla.
Dále se podobný motiv objevuje v šestém zpěvu Podivuhodného kouzelníka,respektive ve čtvrtém zpěvu Edisona, a sice motiv cest. V první básni jsou to motivy Grónska, indiánů, černochůa Indie; i ve druhé básni o Edisonovi a také v Signálu času nacházíme motivy dálek:
Rozejeli se vám do Brazílie
do Japonska krásných magnólií
do Havany umřít na malárii
...
Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci tropů sluncem opilé
A konečně i závěr obou básní má podobný charakter, a sice jakési jasné zakončení. V kouzelníkovi se přímo dočítáme „a já odcházeje mezi halenamiželezných lidí/ dokončil jsem svou báseň“. V Edisonovi je konec skladby jasně dán cyklickým opakováním pozdravů:
Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen
Rozbor básně: Edisonův životopis, jazyk, „filmový popis“, motivy, názvy, ...
Po básních, které byly vydány dříve, si musel Nezval Edisona zpočátku trochu obhajovat, a to zejména před svým nakladatelem, který ho v porovnání s předchozím Akrobatemoznačil za umělecký úpadek. Nezval na rozdílnost básní reagoval tím, že na rozdíl od druhé skladby je Akrobat improvizací, básní, která vznikla jakýmsi „automatickým procesem“, a tudíž má nespočet možných interpretací. „zcela ve smyslu autorova výroku o množství výkladů,které připouští stylizace prvního a posledního zpěvu, Akrobat se těší velké oblibě četných interpretů (zvláště těch, kteří se domnívají, že surrealismus a volný verš představují vyšší vývojové stadium než poezie psaná pravidelným rýmovaným veršem), kdežto další báseň noci, Edison, zdá se úplně jasná, skoro nehodná ctižádostivějšího interpretačního úsilí. Ve skutečnosti není Edison o nic méně složitý než Akrobat. (...) Zdá se být na obrazy chudší než Akrobat, ale je prostě jinak stavěn.“[6]
Edisonmá zase narozdíl od předchozí básně i hudební výstavbu zásluhou pravidelných rýmů (užit je rým sdružený se schématem aabb), rytmu (jde o jedenácti- až dvanáctislabičný verš s trochejskou stopou) a refrénů, které v básni můžeme objevit ve dvou verzích, a sice pesimistické a optimistické, které nabízejí obraz dvou protikladných světů:
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života a smrti
a oproti tomu:
Bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti
Tyto dvěopozitní formy refrénů mají i vlastní aliterační charakteristiku: pesimistická verze disponuje aliterací explozív a sykavek, ta optimistická naopak opakuje libozvučnou samohlásku a. Díky těmto refrénům je umocněno směřování básně,jejímž tématem je silný a dobrodružný život, který se neustále pohybuje mezi těmito dvěma póly – něčím těžkým a krásným.
Skladba je rozčleněna na pět zpěvů,z nichž každý má své hlavní téma. Je to rozlehlá polytematická báseňoslavující život, tvůrčí činnost člověka. Poněkud v rozporu se zásadami poetismu klade Nezval závažné otázky nejen o významu tvorby, ale i o dvou základních pólech lidského života. Filozofická reflexe je propojena s poetistickou polytematičností a obrazností.
Báseň je jako celek zpracována lineárně. Objevují se zde vertikální místa (většinou jsou to sledy metafor a různých básnických přirovnání), která vyjadřují perspektivy kolem hlavní linie, které ji spojují s okolním světem a dílčími tématy. Výrazným prvkem je také absence interpunkce, typický rys poetistické poezie.
Důležitými prvky v této básni i další básnické postupy. Jde především o vnitřní zvukovou výstavbu veršů.Uplatňuje nejrůznější druhy aliterací, opakování jednotlivých stejných hlásek,často i celých veršů nebo jejich částí. Pak je to anafora, klíčový postup poetismu, tedy volné sdružování nejrůznějších představ v básnický obraz. Z básnických figur zde můžeme najít i oxymorón („piják nezachytitelných odstínů/ piják světel potopených do stínů“), ale zejména je to přirovnání, často se vyskytující v dlouhých řetězcích za sebou:
pocítil jste smutek tak jako já včera
nad poslední stránkou svého románu
jako akrobat jenž přešel po lanu
jako matka která porodila dítě
jako rybář který vytáh plné sítě
jako milenec po sladké rozkoši
jako z bitev kráčející zbrojnoši
jako země v poslední den vinobraní
jako hvězda která hasne za svítání
jako člověk náhle ztrativší svůj stín
jako Bůh jenž stvořil růži noc a blín
...
Dále pak jsou to nejrůznější druhy metafor, které se opět většinou opakují ve verších jdoucích za sebou, např. v části, kde je vykreslována žárovka:
ptáka našich nocí s kterým dlouho bdíme
metlu příšer stínů jíž je zaháníme
žhavé poletuchy snivých promenád
anděla nad štíty nároží a vrat
růže restaurantů kaváren a barů
vodotrysky noci ve tmách na bulváru
růžence nad mosty velkoměstských řek
aureolu pouličních nevěstek
...
Tyto prvky jsou pro Nezvala (a pro toto dílo zvlášť) charakteristické – mnoho alternativních metafor pro vyjádření vlastnosti jediného předmětu či skutečnosti. Stejné prvky se promítají i do básně Signál času, která je považována jako jakýsi doslov, dodatek k Edisonovi, a až byla napsána o dost později (až v roce 1931), jsou v ní použity stejné prvky, refrén a často i stejné verše.
Samozřejmě nelze opomenout ani motivy spojené s životem slavného vynálezce. nejdůležitějším je bezpochyby obraz žárovky, který se objevuje i v jiných Nezvalových básních, třeba v cyklu Jsem básník nového fetišismu, kde píše „Žárovka briliant tmy“. V Básních na pohlednice se zase dočtěme „Žárovka vyrazí ti z očí brýle“, v Nápisech na hroby zase „Žárovka bledne Přepálený drát“ a konečně je o ní zmínka i v Akrobatovi: „žárovka svítí stokráte/ to jsi ty“.
Motiv žárovky (jejího vlákna) symbolizuje důležitost pokroku a vynálezů. S tím souvisí zřejměi motiv bambusového vějíře. Po sobě jdoucí verše "struny na viole" a "bambus japonského vějíře" vyvolávají představu bambusového vlákna. Z fakt o Edisonových vynálezech se můžeme dozvědět, že experimentoval se zuhelnatělými bambusovými vlákny při hledání toho správného do své žárovky. I mezi tím může být tedy souvislost. S vlákny může mít souvislost i metaforické vyjádření „tisíc vynálezůudělalo krach/ hvězdy nevyšinuly se ze svých drah“ – Edison údajně použil tisíc vláken, než „toče prsty mlýnek v snění ze zvyku/ uhnětl jste maněz vláken uhlíku/ ptáka našich nocí...“.
Nutno dodat, že Nezval ve své básni předkládá čtenáři pravdivý vynálezcův životopis. Ze změti vybraných veršů „s kyselinou solnou v malé školní skříni“, „Voláš právě vyšlo! Kupte! Nové zprávy!“, „a už vlečeš chlapce mezi nárazníky“, „malá centrála slyš zvonky telefonů“ můžeme tedy vyčíst a i uvěřit tvrzení, že Edison si už v dětství kupoval chemikálie pro své pokusy, na které si vydělával jako kamelot (ve třinácti dokonce i vlastní noviny vydával), že zachránil malého chlapce zpod kol auta i to, že pracoval jako telefonista v ústředně. Samozřejmostí jsou v tomto směru i jeho vynálezy, jimž (a jejichž vynálezci) je vzdáván hold. Lyrický subjekt básně se cítí být vynálezci blízký, nabízí se i srovnání vynálezce a básníka, tedy vynálezu a básně. Oboje obohacuje lidstvo i sebe samého o něco nového, dává možnost nalézt smysl života a jeho naplnění –zanechat po sobě něco, co bude žít dále, věčně, díky čemu se na člověka nezapomene, díky čemu se stane nesmrtelným
Signálčasu je v tomto ohledu jiný, ač je koncipován jako Edisonovo pokračování. Vnímání proměny jakožto předpokladu „nekonečného života“ je tady narušeno Edisonovou smrtí. Jako by s ním odešla i jistota dalšího pokračování, vynálezů, dalšíhoživota a místo toho přicházela krize (koneckonců, báseň je psána v krizi třicátých let), která nepřeje tvůrčí práci. I ve verších „zrno hnije ty jdešsvětem o hladu/ mohu míti za kus niklu náruč ženy“ je dosti jasně vykreslen stav světa počátku třicátých let. Báseň vyznívá tedy i celkově o dost pesimističtěji, ač na druhou stranu zde lyrický vypravěč čtenáře i sebe„ujišťuje“:
Umíráš a ihned zase vstáváš z hrobu
...
Zemřel Edison a zemřou po něm jiní,
život půjde dál a tvá smrt jej nezastíní
zmizí v jednom z nás a v druhém vyvěrá
nymbus smrti jaká klamná pověra
...
Těmito verši jako bychom byli ujišťováni, že i přes těžké časy jde koloběh života a s tím i nových očekávání a vynálezů dál. Tím se báseň svojí koncepcí a myšlenkou zařazuje do celé básnické sbírky navzdory tomu že místy vyznívá tak, jako by s ostatními skladbami příliš neladila (koneckonců, její součástí ani zpočátku nebyla, byla do ní zařazena až později).
Seznam literatury
Nezval, V., Básně noci, Nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1966
Nezval, V., Z mého života, Praha 1959
Blahynka, M., S Vítězslavem Nezvalem, Mír, Praha 1976
Taufer, J., Vítězslav Nezval –literární studie, Práce, Praha 1976
Jílek, F., Muž za patnáct miliard dolarů (Edisonův životopis), Pressfoto, Praha, 1973
Žádné komentáře:
Okomentovat