Svatopluk Čech (charakter a rozloha tvorby)

Svatopluk Čech

(charakter a rozloha tvorby)

Klára Prchlíková

Svatopluk Čech

Básník, prozaik, novinář

(1846 – 1908)

1. Život

Svatopluk Čech se narodil 21.2. 1846 v Ostředku u Benešova. Jeho vztah k literatuře a národu se formoval již od útlého dětství. Otec, zastánce demokratických idejí, mu často vyprávěl a seznámil ho s tvorbou mnoha spisovatelů, zvláště českých. Doma měl též k dispozici velkou knihovnu, díky níž poznal autory slovanské i západoevropské. 

Na gymnáziu byl členem různých básnických kroužků, pokoušel se o své první verše. Vystudoval práva v Praze a nastoupil na místo právního koncipienta. Po několika málo letech se však advokacie vzdal, aby se mohl plně věnovat literatuře.  

Čech hodně cestoval, navštívil Polsko, Ukrajinu, Dánsko, Francii a Itálii. Zemřel v Praze 23. února 1908 a je pohřben na Vyšehradě.

2. Charakter tvorby

Látka, kterou autor zpracovává, je velmi rozsáhlá. V jeho dílech najdeme sociální problematiku, reflexi náboženství či filozofické zamyšlení. Psal o věcech aktuálních, o jistotách domova, velkých ideálech, historických událostech (zejména z dob husitství a Bílé hory) i  běžných lidských vlastnostech.

Literárními vzory byli Čechovi Jan Kollár a Karel Hynek Mácha. Stejně jako Kollár podporoval Čech myšlenku všeslovanství , ve kterém viděl politické řešení české otázky. Panslavismus si spojoval s obrazem humanity.

S dílem Máchovým ho seznámil otec. Čech se neshodoval s tvorbou individualisticky zaměřeného básníka, ale Máchův byronismus ho přivedl k byronistům polským a ruským. Zvláště autoři Mickiewicz, Lermontov a Puškin Čecha ovlivnili. Sáhodlouhé popisy, rétorická deklamace a živé líčení přírody – to vše přijal za vlastní. Z německých autorů obdivoval Goetheho, Schillera či Heineho.

Arne Novák o Čechově tvorbě řekl: Básnickým slohem stojí také Svatopluk Čech blíže západoevropským učitelům, reflektujícím byronistům, pestrým exotikům, dekoračním epikům, politickým svobodomyslníkům než starším mistrům domácím, s nimiž jej váží názory a city. ¹

Inspirován rokem 1848 požadoval sociální rovnost. Čechův demokratismus se opírá o lásku k venkovu a tradiční hodnoty. Motivy svobody, rovnosti a venkova se prolnuly i do jeho tvorby.  Byl přední postavou školy národní. S Ruchovci jej spojoval právě důraz na českou historii, podpora vlastenectví, politické uvědomění a představa venkova jako nositele tradic.

Svatopluk Čech je spisovatelem na přelomu dvou uměleckých směrů – romantismu a realismu. Vlivem romantismu nalezneme v jeho tvorbě živé popisy přírody, vášnivé opojení citů a zpracování historické látky. Realismus se v Čechově díle projevuje skrz reálné obrazy z běžného života, sociální témata nebo kladení aktuálních otázek.

Pro Čecha je typickou oblastí tvorby veršovaná epika. Dějové pasáže se střídají s dlouhými popisy. Čechovo líčení je velmi dynamické, dotýká se všech smyslů.

V nejmladších básních se objevuje exotika, která autora přibližuje k Lumírovcům. Ta však v duchu školy národní později ustupuje domácím motivům. 

Podle Arne Nováka měl Čech na české básnictví nemalý vliv. Usiloval o přesnost verše, jeho básně měly striktně pravidelný rým. Básnický obraz doširoka rozvíjel, někdy nekonečné vrstvení motivů působilo až těžce a vyumělkovaně. Čechova tvorba básnická se vyznačuje opisy a apostrofami, složitě klenutými souvětími a inverzí.

Některé z jeho textů zpracovávají látku s tragickým náhledem, v jiných se objevuje hravost, satira, ironie či vtip.  Patrné je to zejména na sbírce Ve stínu lípy, kde se vyskytují jak veselá, tak smutná vyprávění jednotlivých postav.

3. Dílo

3.1. Časopisy

Svatopluk Čech přispíval do předních časopisů a almanachů své doby. Roku 1868 byl otištěn v almanachu Ruch Husita na Baltu, báseň, jež líčila velikost českého národa v dobách minulých. Publikoval v Lumíru (od roku 1866), jehož šéfredaktorem se stal v roce 1873, a v Květech (od roku 1867), které řídil 1879-1899. V letech 1870 a 1871 pracoval jako redaktor Světozoru. Do časopisů přispíval nejen poezií a prózou, ale i fejetony (zvláště v mladších letech).  

3.2. Poezie

Po vydání jeho první sbírky Básně (1874), v níž byla zveřejněna mimo jiné básnická povídka Adamité (1873), ho Jan Neruda nazval poetou z boží milosti,² básníkem geniálním, pokračovatelem Máchovým a ocenil jeho snahu po formě vynikající nad všednost.³ Adamité reflektují historické události, důležitá je v nich i vzrušená atmosféra a střetávání názorů. Mají celkem chudý příběh a jednoduché postavy, ale bitevní scény, opojení pudy a velké množství detailů dává působit na všechny smysly.

Autor se proslavil především svou veršovanou epikou. K té patří básně Evropa (1878) či Slavie (1882), které se odehrávají na exotické scéně, jejich děj je situován na palubu zámořské lodi.

Mezi oblíbená díla patřila též satira Hanuman. Opičí král po vzoru Evropanů oblékne svůj opičí lid. Touží po uznání své moci evropskými státy, avšak jím vyslaná delegace je pochytána a prodána do zoo.

V odborné literatuře je často skloňován sociální román ve verších Lešetínský kovář, vydaný poprvé roku 1883. První náklad si česká společnost rozebrala velmi rychle, úřady stihly zkonfiskovat jen malou část. Dílo bylo ručně přepisováno, části zhudebněny, a tak se šířilo dál. Během let autor několikrát do tohoto díla zasáhl, stejně jako cenzura. Čech zde kritizuje zabírání země a industrializaci. Se silnými motivy národa a sociálních konfliktů s tragickým vyústěným tu kontrastuje sentimentální příběh lásky s dobrým koncem.   

Čech psal také politickou lyriku. Jitřní písně (1887) vyzývají k probuzení z netečnosti a k činům, Nové písně (1888) volají po sociální revoluci. Ohlas z řad dělnického lidu získal Hrdina budoucnosti. Alegorická sbírka Písně otroka (1894) popisuje mnohohlasně touhu po zbavení se pout, touhu po svobodě. Tato sbírka po svém prvním vydání vyšla za jediný rok celkem pětadvacetkrát. Díky neurčitosti v ní různé politické proudy mohly najít sobě blízké postoje. Brabec o tomto řekl: Radikální hnutí tu nalezlo obraz svého hrdinství, mladočeši výzvy k sjednocení národních sil, dělnictvo odpor proti otrokářům, staročeši alegorický obraz neurovnanosti světa.⁴ Na druhou stranu je část obyvatel chápala jako prázdné fráze. Kriticky k nim přistupoval i Jiří Karásek ze Lvovic, který  je zásadně odmítl, protože je považoval za podřízení umění tendenci.

Jen Otakar Theer popisoval Čecha následujícími slovy: ...idealista, jehož celá bytost nesla se k tomu být svědomím svého národa.⁵Politického básníka v Čechovi spatřoval i Karel Krejčí: Patřil k literární generaci, která svým dílem provázela prudký vzestup mladého českého měšťanstva od let šedesátých minulého století, svou poesií se snažila dodat mu síly a průbojnosti, zbavovat je pocitu slabosti, méněcennosti vůči feudálním vládcům Rakouska-Uherska i dravě pronikajícímu velkokapitálu, ale kárat i jeho chyby, jeho národní vlažnost, kompromisnictví, poníženost i egoismus.⁶

Básnicky sice nedokázal udržet tempo mladších autorů, přesto je podporoval. Mladí básníci si cenili toho, že se Čech v generačních konfliktech nepostavil proti nim, ale dokonce u něj nacházeli podporu. 

3.3. Próza

Ve své době byly oblíbeny Čechovy humoresky. Největší přízeň si vydobyly prózy středního rozsahu o pražském měšťanovi Matěji Broučkovi (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce  [1882], Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. století [1889], Pestré cesty po Čechách prací Matěje Broučka a společníků [1891], Matěj Brouček na výstavě [1892] a další broučkiády). V těch kritizuje maloměšťáctví a přízemnost lidského ducha.  

Autor psal i fejetony, cestopisné črty a arabesky. Ke konci života psal autobiografická ohlédnutí za vlastním mládím, v nichž nechybí nostalgie a sebeironie.

¹ in: Novák, Arne: Svatopluk Čech, díl I., Praha, Vesmír, 1921, str. 4.

² in: Lehár, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku, Praha, NLN, 2004, str. 315.

³ in: Lehár, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku, Praha, NLN, 2004, str. 315.

⁴in: Lehár, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku, Praha, NLN, 2004, str. 318.

⁵in: Lehár, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku, Praha, NLN, 2004, str. 321.

⁶in: Krejčí, Karel: Doslov, in: Čech, Svatopluk: Písně otroka a jiné básně, Praha, Orbis, 1950.

Zdroje:

Homolová, Květa a kol.: Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století, Praha, Československý spisovatel, 1982.

Krejčí, Karel: Doslov, in: Čech, Svatopluk: Písně otroka a jiné básně, Praha, Orbis, 1950.

Lehár, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku, Praha, NLN, 2004.

Novák, Arne: Svatopluk Čech, díl I., Praha, Vesmír, 1921.

Novák, Arne: Přehledné dějiny literatury české, Brno, Atlantis, 1995.

Menclová, Věra a kol.: Slovník českých spisovatelů, Praha, Libri, 2000.