Josef Dobrovský
Klára Prchlíková
Životopis Josefa
Dobrovského
Josef Dobrovský se narodil 17.
srpna 1753 v Ďarmotech jako syn Jakuba Doubravského. V rodině se
mluvilo německy, hovorové češtině se naučil až za gymnaziálních studií
v Německém Brodě a v Klatovech. Vystudoval bohosloveckou fakultu.
Svou odbornou činnost zahájil
Dobrovský jako textový kritik, zkoumal náboženské texty, včetně textů slovanské
bohoslužby. Právě tehdy se v něm probudil zájem o slovanskou literaturu
vůbec. Díky svým rozsáhlým znalostem starší české, slovanské jazykové a
literární kultury se stal předním slovanským filologem, historikem a literárním
historikem.
Dobrovský pracoval v duchu
osvícenství. K výzkumu přistupoval kriticky, texty podroboval důkladné
analýze a závěry stavěl na vědecky prokazatelných faktech. Právě v tomto
bodě se neshodoval se skupinou kolem Jungmanna, která své závěry někdy záměrně
upravovala pro vlastenecké potřeby.
Ačkoliv je Dobrovský často
stavěn do opozice k Jungmannovi, nedá se říci, že by obrozenecké snahy
zatracoval nebo považoval češtinu za odsouzenou k zániku. Obával se ovšem vlastenecké
zaujatosti, za což byl mladší generací odsuzován a označován za brzdu rozvoje.
Zároveň však byl uznávaným filologem a historikem, jak dokazují osobní i korespondenční styky s Václavem
Hankou, Josefem Jungmannem, Františkem Palackým či jeho podíl na vzniku
Jungmannova Česko-německém slovníku.
Velký vliv na život a práci
Josefa Dobrovského měl spor o Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Této
tematice se věnuji podrobněji níže.
Josef Dobrovský zemřel 6. ledna
1829 v Brně.
Dílo Josefa Dobrovského
Dobrovského díla jsou psána
v němčině, neboť v jeho době česky psaná vědecká literatura
neexistovala.
Dobrovský přispíval do velkého
množství časopisů a některé z nich vydával. Jedním z nejdůležitějších je
jistě časopis Böhmische Literatur auf das
Jahr 1779 (Česká literatura) z roku 1979, kde se objevuje myšlenka, že
je třeba obrátit pozornost na česky psanou literaturu. Dále jsou to časopisy a
sborníky bohemistického nebo slavistického charakteru: Böhmische und Mährische Literatur auf das Jahr 1780 (Česká a
moravská literatura), Literarisches
Magazin von Böhmen und Mähren (Literární magazín) (1786-1787), Slawin (Slavín) (1805-1807) a Slowanka (Slovanka) (1814-1815).
K nejvýznačnějším dílům
z pera Josefa Dobrovského patří Geschichte
der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury)
z roku 1792. Dějiny zde rozděluje do čtyř období, u každého podává krátkou
historickou charakteristiku a pak následuje seznam děl, z nichž některá
jsou velmi krátce popsána. Kniha vznikla ze stručnějšího spisu Geschichte der böhmischen Sprache (Dějiny
české řeči) z roku 1791.
V roce 1795 vychází Böhmische Prosodie (Česká prozódie), věnovaná
českému básnictví.
Z roku 1799 pochází Die Bildsamkeit der Slawischen Sprache (Tvořivost
slovanské řeči), popisující tvorbu slov ve slovanských jazycích.
Další důležitá díla jsou Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český
slovník) z roku 1802 a
o rok později následující Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte
von spätern Erdichtungen zu reinigen (Kritické pokusy, jak očistiti starší
české dějiny od pozdějších výmyslů), kde Dobrovský odděluje pravdu od smyšlenek
ve staročeských legendách.
Do roku 1809 se datuje Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen
Sprache (Podrobná mluvnice jazyka českého), kde je popsána především jazyková
stránka kmenoslovná a tvaroslovná, přihlédnuto je i ke staročeštině či nářečím.
Posledním ze stěžejních děl
jsou Geschichte der böhmischen Sprache
und ältern Literatur (Dějiny české řeči a starší literatury), zaměřené
především na vývoj jazyka a slovní zásobu, obsahující velké množství příkladů.
Pocházejí z roku 1818.
Josef Dobrovský a Rukopisy zelenohorský a
královédvorský
Rukopis královédvorský byl
nalezen 16. září 1817 Václavem Hankou v kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře
Králové. Datuje se na přelom 13./14. století, avšak zaznamenává i písně starší z doby
pohanské. Rukopis je pravděpodobně falzifikátem, jejž vytvořil Václav Hanka.
Když se Dobrovský o tomto
nálezu dozvěděl, byl nadšený, že se našla česká památka takového stáří a
hodnoty. O rukopisu napsal dodatek ke svým Dějinám české řeči a starší
literatury, dokonce poslal české vydání tohoto rukopisu významným osobnostem v zahraničí,
čímž se zasloužil o jeho rozšíření po Evropě.
Je třeba podotknout, že Václav
Hanka byl jedním z nejbližších žáků Dobrovského. Podílel se na vzniku
kroužku, zabývajícího mimo jiné i církevní slovanštinou, dále pomohl Dobrovskému
uspořádat sbírku staročeských písemných památek z doby Karla IV. Právě tato
práce, podnikaná podle Dobrovského materiálů a pokynů, učinila Hanku brzy
znalcem pražských rukopisů. Rukopisy královédvorský a zelenohorský tak byly sestavovány
za bezděčného vedení Dobrovského.
Podezření z nepravosti
však v Dobrovském probudil až nález Zelenohorského rukopisu, jenž byl v roce
1818 anonymně zaslán Museu království českého. Je datován až do 9. století.
Dobrovský se domníval, že
rukopis vytvořila skupina kolem Jungmanna nebo Václav Hanka. Svůj názor
vyjádřil roku 1824 v článku Literární podvod. Zde srovnává Rukopis
zelenohorský např. s padělkem staré anglické literatury, Macphersonovým
Ossianem, dále kritizuje společnost, která si podle něj neváží opravdových
písemných památek a Rukopis zelenohorský označuje za „zjevně podvrženou mazanici“¹.
V reakci na tento článek prohlásil
V. A. Svoboda Dobrovského za hyperkritika. Obvinil Dobrovského, že mu více
záleží na jeho autoritativním postavení než na slávě země a národa.
Na Svobodovu negativní kritiku
reagoval Dobrovský detailním rozborem Rukopisu zelenohorského. Jako důkazy
nepravosti mimo jiné uvedl:
1) Libuše soudí na Vyšehradě,
jenž však v té době neexistoval (dle Kosmovy kroniky).
2) Ovlivnění ruštinou ve výraz „deski
pravdodatne“ – staří Češi by použili slovo pravo, nikoli pravda.
3) V písni se vyskytuje
rod Popelů, který je dle Dobrovského vybájen.
4) Nepravděpodobnost některých
označení, např. popisu Vltavy výrazem „strebropena“ (= stříbropěnná) či spojení
písku a zlata („zlatopescu glinu“ = zlatopísčitu hlínu.)
Nepravost Rukopisu
zelenohorského probudila v Dobrovském pochybnosti, zda i Rukopis
královédvorský není falzifikátem. Z toho důvodu nepřipojil k vydání
Rukopisu královédvorskému žádný komentář.
O přezkoumání tohoto rukopisu
žádal Dobrovského slovinský filolog Bartoloměj Kopitar, neboť v něm našel
mnohé podobnosti se Zelenohorským rukopisem. Není však známo, že by mu
Dobrovský přímo odpověděl. Ačkoliv Dobrovský o pravosti Rukopisu
Královédvorského pravděpodobně pochyboval, nikdy proti němu veřejně
nevystoupil.
Svou práci ukončím citátem
z jednoho z posledních dopisů, jež Dobrovský napsal. List pochází
z roku 1828 a byl adresován Bartoloměju Kopitarovi. Dobrovský v něm
předpovídá průběh rukopisných sporů po své smrti:
„Ti lidé – zdá se m
i – čekají již jen na mou smrt, aby mohli beze strachu šířit do světa, co jim
bude libo. Ten potměšilý Hanka nyní předstírá, že neoznámí na veřejnost ten
fragment Janova evangelia z úcty k mému úsudku. Věří jistě, že přijde
doba, kdy k tomu bude mít lepší příležitost, aniž narazí na odpor…“²
Citace:
¹ Dobrovský,
Josef: Literarischer Betrug, in: Machovec, Milan: Josef
Dobrovský, Praha, Akropolis, 2004, vydání 1.
² Machovec,
Milan: Josef Dobrovský, Praha,
Akropolis, 2004, vydání 1., str. 220.
Zdroje:
Bartoš,
František Michálek: Rukopisy
Královédvorský a Zelenohorský, Praha, Práce, 1946.
Jedlička,
Benjamin: Výbor z díla – Josef
Dobrovský, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění,
1953.
Macura,
Vladimír: Znamení zrodu, Praha,
Československý spisovatel, 1983
Nesměrák,
Karel: Rukopisy královédvorský a
zelenohorský, Praha, Neklan, 1997.
Novák, Jan
Václav; Novák, Arne: Přehledné dějiny
literatury české, Brno, Atlantis, 1995.
Otruba, Mojmír:
Rukopisy královédvorský a zelenohorský:
Dnešní stav poznání, Praha, Academia, 1969.
Žádné komentáře:
Okomentovat