V. Nezval: Edison (v kontextu Básní noci)

Karolína Hornová

(poznámka: zkoušková práce z předmětu Čtení děl české literatury 20. stol. I, ohodnocena za jedna - to neznamená, že se chci chlubit, ale že to asi není úplně blbý:-))

Úvod: Tři básně

Na úvod bych ráda napsala něco k výběru básně, respektive básní, kterým jsem se ve své práci rozhodla věnovat. Jejich autorem je Vítězslav Nezval, jeden z nejvýraznějších českých básníků nejen meziválečné éry, ale zřejmě i celé historie naší literatury. Je více než zřejmé, že vybrat jednu jeho báseň k rozboru není nic jednoduchého – nejen, že je opravdu z čeho vybírat, ale celou skutečnost ovlivňuje i fakt, že Nezvalova díla nejsou nijak jednoznačná a jednoduchá k pochopení i následnému rozboru. Původně jsem si chtěla vybrat jednu z jeho méně známých básní, ale nakonec volba padla na Edisona, paradoxně jedno z jeho nejznámějších a – pokud mohu sáhnout do hovorového slovníku – „nejprofláknutějších“ děl. Důvod byl hlavněten, že jsem ho v životě četla už několikrát, a to ještě na střední škole. Tehdy hlavně kvůli samotnému Edisonovi, který pro mě znamenal a dosud znamená synonymum ke slovu vynálezce. Dovolím si říci, že to je věc (asi jediná), kterou mám společnou i se samotným autorem básně o Edisonovi – obdiv nejen ke slavnému vynálezci, ale celkově ke všem, kteří se zasloužili o objev něčeho nového, nezapomenutelného.

Báseň Edison jsem si vybrala i kvůli stylu, jakým je napsána –s lehkostí a přitom téměř v každém verši lze nalézt množství různých motivů, vztahujících se k hlavnímu tématu, tedy oslavě člověka a pokroku a rovněž odráží momenty z Edisonova života. Jako většina Nezvalových básních té doby i Edison plyne jako náhodné asociace myšlenek, a přitom je jasně znát, že v jeho verších je mnohem více, než jen náhodné myšlenky.

Nakonec je třeba podotknout, že věnovat se jen Edisonovi by byla chyba. K pochopení Edisona je třeba si přečíst celou sbírku Básně noci, jíž je báseň o vynálezci součástí. Napříč sbírkou lze nalézt několik motivů, které jsou (někdy až na druhý pohled) pro některé básně společné a rovněž s lze povšimnout i paralel mezi celými básněmi. Z celé sbírky jsem vybrala tři, kterým bych se chtěla věnovat, a sice samozřejmě Edisonaa Signál času a dále Podivuhodného kouzelníka.

Básně noci – poetismus, vznik sbírky a motiv noci

Sbírka Básně noci, která v podobě, v jaké ji známe dnes, vyšla poprvé roku 1930 , a jíž je Edison součástí, patří k nejvýraznějším dílům poetismu, směru, jehož duchovním otcem byl společně s Karlem Teigem právě Vítězslav Nezval. Poetismus je původem literární směr, který vznikl v Československu a nikdy se nerozšířil za hranice naší země, jedná se tedy o výlučně český avantgardní směr. Směr má kořeny v proletářské poezii, vznikl v prostředí avantgardní skupiny Devětsil, za rok vzniku bývá uváděn letopočet 1923, ačkoli termín poetismus byl poprvé patrněpoužit až o rok později, roku 1924, kdy uveřejnil K. Teige v brněnském časopiseHost první ucelený náčrt poetismu (stať Poetismus). V roce 1928 byl v Revui Devětsilu (č. 9) vydán manifest poetismu, který vyšel pod názvem Poetismusa skládal se ze tří částí: (Kapka inkoustu – V. Nezval, Ultrafialové obrazy čili Artificielismus – K. Teige, Manifest Poetismu – K. Teige). Druhý a poslední manifest poetismu byl uveřejněn ještě v roce 1924 v časopise Host pod názvem Papoušek na motocyklu čili Ořemesle básnickém od Vítězslava Nezvala. Poetismus se v naší literatuře objevoval až do 2. světové války. Po roce 1950 se některé myšlenky poetismu objevily jako inspirace pro uměleckou dvojici Jiří Suchý a Jiří Šlitr v jejich písňové tvorbě.

Cílem poetismu není jen stát se literárním programem. Má i ambice být způsobem jak se dívat na život, aby byl básní. Cílem poetismu byl optimistický pohled na svět, z čehož vyplynul i jeho styl rozvíjející lyriku a hravost. Poetistická díla jsou básně všedního dne, které popisují běžné, obyčejné věci, které každodenně vídáme kolem sebe. I na ty je třeba nazírat jako na umění, na něco, co je hodno užití třeba právěv básni. Jak ostatně píše sám Vítězslav Nezval v již zmíněném Papouškovi na motocyklu: „Je třeba pohlédnout vzhůru na letící aeroplán a uslyšet skřivánčí píseň.“ Je tedy třeba se dívat na běžné věci, které se v poslední době staly součástí lidskéhoživota, na výdobytky člověka a pokroku, techniku a přitom být schopen najít v těchto věcech poezii a emoce. Právě tyto motivy jsou silně znát v básních ze sbírky Básně noci.

Jiří Taufer ve své studii o Nezvalovi počátky poetismu popisuje takto: „nadešlo období, kdy nezval – jak se později vyjádřil v jiskřivé nadsázce – se obíral myšlenkou „zkonstruovat automat, jenž by byl s to vyrábět poezii pro všech pět smyslů“. Bylo to za procházek noční Prahou, za nekonečných rozhovorů s přáteli v první polovině dvacátých let, kdy „věříce v modernost, vývoj nový řád, lidskou vynalézavost a kdy cítíce svou senzibilitu, nenávidíce literátství, těžkopádnost a kariérní snahy, vidouce rozkvétat jaro, pohybovati se hvězdy a cítíce žhavé přátelství“, razili Nezval a Teige pojem poetismus.“[1]Vzápětí cituje samotného Nezvala, jak se vyjádřil v Kapce inkoustu (Manifesty poetismu, 1926): „Tento Teigův a můj název nechtěl býti programem ani módou. Vyjadřoval potřebu uspořádání reality ta, aby byla schopna ukojiti lidský poetický hlad, jímž stůně století... Jeho prostředkem mělo býti slovo, zvuk, skutečnosti tohoto světa...“[2]

Už samotný název Básně noci nás donutí zamyslet se nad tím, co tento název znamená. Po přečtení několika básní si nemůžeme nevšimnout,že se motiv noci často opakuje. Například v Edisonovi a Podivuhodném kouzelníkovi je tento motiv téměř totožný (v prvním zpěvu obou básní se setkáme s „večerní procházkou po nábřeží“). O básníkových procházkách noční Prahou se zmiňuje i Jiří Taufer ve své studii a konečně i samotný Nezval, když vzpomíná na Třebíč, město, kde trávilčást mládí: „Vzrušení, vyplývající ze zážitků, které jsem načerpal v tomto městě, zveličovalo mi vše, kolem čeho jsem tu chodil: odbíjení hodin mněsplývalo mnohdy v noci s „údery hodin věčného města“, kterým jsem naslouchal v básních Otokara Březiny, obloukové lampy nad náměstím nebo nad třebíčským kluzištěm, které zbarvovaly domodra led, dělaly dekoraci mým snům...“[3] Noc, její tma a zároveň světlo, vytvořené žárovkou se tedy zdá být pro Nezvala důležitým zdrojem inspirace. A to zvláště později, když se přestěhoval do Prahy, kterou si zamiloval, jak píše ve své knize o několik stran dále. „První, co jsem si zamiloval na těchto nočních potulkách Prahou, byl hukot Vltavy a světla, vrhající se z jejích mostů do temné tekoucí noci.“[4]

„Snad jsem již řekl, s jakou vášní jsem miloval večerní městská světla. V dobách, kdy mě ještě Praha deprimovala a kdy jsem ještě pro stesk po domově neobjevil její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy.“[5] Takových míst, kde zmiňuje svoji oblibu k večernímu městu, má Nezval ve své knize mnoho. Není divu, večer a noc je trochu tajemná doba, kdy zároveň město nejvíce žije, chodí se do barů, do biografů a divadel, schází se s přáteli...k tomu všemu patří i návrat domů, při němž lze potkat mnoho lidí a vidět mnoho věcí, které se mohou zdát zdrojem inspirace. To říká jak sám Nezval ve své knize, tak o tom nepřímo vypovídají i jeho díla. Motivy noci se objevují i v jeho prvotině Most, poetistické Pantomimě nebo v Diabolu, které má pojem „báseň noci“ přímo v podtitulu. Není tedy divu, že básněz let 1922 až 1931, které tento motiv spojuje (a nejen tento) byly nakonec spojeny ve sbírce s názvem Básněnoci.

Edison a ostatní básně, Podivuhodný kouzelník

Už na začátku jsem zmínila Edisona v souvislosti s ostatními básněmi, zejména samozřejmě se Signálem času, který je v podstatě jeho epilogem, tak také s Akrobatem a hlavně s Podivuhodným kouzelníkem.

Tato nejstarší a nejrozsáhlejší a nejstarší báseň celé sbírky vznikla v roce 1922, tedy o mnoho dříve než ostatní (ty vznikaly v letech 1927 až 1932). Byla to skladba, která na Nezvala upozornila a v podstatě ho prosadila dočela hnutí Devětsil, protože zkonkretizovala a upřesnila ideály a zformulovala filosofické, politické a umělecké vyznání celého směru, kterého se umělci v Devětsilu drželi. Báseň podává obraz nového života, který se po nespočtu proměn rodí v revoluci, a který je popsán jako cesta kouzelníka od jeho zrodu, od kláštěra „nijak neproslulého“ a „ponurého tajemství smrti“ až ke z práce rodící se „nové hvězdě rovnosti“. Ač je tato báseň na rozdíl od Edisona o dost radikálnější, můžeme v obou dílech najít podobnosti. V obou případech se vlastně jedná o revoluci. Zatímco v prvním případě jde o „pravou“ revoluci se vším, co k ní patří (tedy od boje na barikádách přes kokardy, hrdiny z lidu, vítězství „komuny volných“ i následky revoluce), v případě Edisona jde o revoluci vědy, ve které ovšem také hraje hlavní roli člověk, bez jehož odvahy a trochy posedlosti by se revoluce nikdy nemohla odehrát. Jde v podstatě také o boj, i kdyžv přeneseném slova smyslu. O boj za svoji pravdu, svůj nápad, který je nakonec oslavován stejně jako revoluce společenská a stejně tak má nějaké následky, na které si časem zvykneme, žijeme s tím, že výdobytek této revoluce je samozřejmostí a pomalu začínáme volat po revoluci další.

I samotné kouzelníkovo putování je v jistém smyslu podobné putování Edisonovu. Hned v prvním verši prvního zpěvu Podivuhodného kouzelníkase dočteme:

Jednoho večera procházeje se podél nábřeží

jež bylo ponuré a světélkující jak fatamorgána

dal jsem se vésti lucernami

...

vcházejíc do úderů piana

jež smutně se rozléhalo až na druhém konci řeky

I Edison začíná večerní procházkou podél Vltavy, pocity melancholie a dokonce zmiňuje i ony údery (Noc se chvěla jako prérie/Pod údery hvězdné artilerie). Obě básně tedy na úvod navozují stejnou atmosféru, která jakoby dává najevo, že něco bude následovat. V Podivuhodném kouzelníkovi je stejně jako v druhé básni zmíněna i oblouková lampa. Podobnosti můžeme najít i v druhém a třetím zpěvu Podivuhodného kouzelníka, kde je popisován rodokmen kouzelníkových předků a jeho mládí a ve druhém zpěvu Edisona, kde je rovněž popisováno vynálezcovo mládí. V první básni jsou verše vypovídající o absenci otce (Já chudý sirotek/ táta mně utek). Stejně tak v Edisonovi se můžeme dočíst:

Jeho otec krejčí švec a drvoštěp

kupec s obilím měl chatrč půdu sklep

a věčnou nestálost jež k potulkám nás svádí

zemřel touhou po vlasti a smutkem mládí

Tatíku tys věděl co je věčný stesk

dnes je z tebe popel hvězda nebo blesk

...

Nevím kde a máš-li jaký náhrobek

ze tvé krve zbyl tu malý pohrobek

hleď už slabikuje v Kanadě tvé knihy

Čtvrtý zpěv básně mluví o„podivuhodném kouzelníku v šatech kamelota“, ze kterého se stane hrdina revoluce stejně tak jako se z Edisona stane také hrdina svého druhu, ačtaké začal svou dráhu jako kamelot:

chodec zastavil se mlčky na Broadwayi

před palácem West Union Telegraph

kde to hučelo jak na rozvodné desce

byl to kamelot a velký vynálezce

Každá revoluce má své následky a také svůj konec, bouřlivé oslavy utichají a na hrdiny se pozvolna zapomíná, pokud o sobě sami nedají vědět dalšími činy. Proto také v Podivuhodném kouzelníkovi revoluce končí a „ze včerejších zákonů jen dva nové jsou stvořeny“ a nastává nový den. „A všichni lidé uvítali tento den v tichosti/ jako by nebylo bývalo ani revoluce.“ Ve druhé básni jsme svědky nové revoluce – kinematografie, vypínačů,elektrických drátů a Edisona, jak se uklání hostům. I tady ale přichází druhý den : „Už je zase duše smutná po slavnosti/ už jste v pracovně a už tu není hostí“. Je tedy třeba pracovat dále a to i potom, co revoluce už proběhla.

Dále se podobný motiv objevuje v šestém zpěvu Podivuhodného kouzelníka,respektive ve čtvrtém zpěvu Edisona, a sice motiv cest. V první básni jsou to motivy Grónska, indiánů, černochůa Indie; i ve druhé básni o Edisonovi a také v Signálu času nacházíme motivy dálek:

Rozejeli se vám do Brazílie

do Japonska krásných magnólií

do Havany umřít na malárii

...

Jak vás milovat vy cesty bez cíle

vás vy noci tropů sluncem opilé

A konečně i závěr obou básní má podobný charakter, a sice jakési jasné zakončení. V kouzelníkovi se přímo dočítáme „a já odcházeje mezi halenamiželezných lidí/ dokončil jsem svou báseň“. V Edisonovi je konec skladby jasně dán cyklickým opakováním pozdravů:

Naše životy jsou jako noc a den

na shledanou hvězdy ptáci ústa žen

na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem

na shledanou sbohem na shledanou sbohem

na shledanou dobrou noc a dobrý den

dobrou noc

sladký sen

Rozbor básně: Edisonův životopis, jazyk, „filmový popis“, motivy, názvy, ...

Po básních, které byly vydány dříve, si musel Nezval Edisona zpočátku trochu obhajovat, a to zejména před svým nakladatelem, který ho v porovnání s předchozím Akrobatemoznačil za umělecký úpadek. Nezval na rozdílnost básní reagoval tím, že na rozdíl od druhé skladby je Akrobat improvizací, básní, která vznikla jakýmsi „automatickým procesem“, a tudíž má nespočet možných interpretací. „zcela ve smyslu autorova výroku o množství výkladů,které připouští stylizace prvního a posledního zpěvu, Akrobat se těší velké oblibě četných interpretů (zvláště těch, kteří se domnívají, že surrealismus a volný verš představují vyšší vývojové stadium než poezie psaná pravidelným rýmovaným veršem), kdežto další báseň noci, Edison, zdá se úplně jasná, skoro nehodná ctižádostivějšího interpretačního úsilí. Ve skutečnosti není Edison o nic méně složitý než Akrobat. (...) Zdá se být na obrazy chudší než Akrobat, ale je prostě jinak stavěn.“[6]

Edisonmá zase narozdíl od předchozí básně i hudební výstavbu zásluhou pravidelných rýmů (užit je rým sdružený se schématem aabb), rytmu (jde o jedenácti- až dvanáctislabičný verš s trochejskou stopou) a refrénů, které v básni můžeme objevit ve dvou verzích, a sice pesimistické a optimistické, které nabízejí obraz dvou protikladných světů:

Bylo tu však něco těžkého co drtí

smutek stesk a úzkost z života a smrti

a oproti tomu:

Bylo tu však něco krásného co drtí

odvaha a radost z života i smrti

Tyto dvěopozitní formy refrénů mají i vlastní aliterační charakteristiku: pesimistická verze disponuje aliterací explozív a sykavek, ta optimistická naopak opakuje libozvučnou samohlásku a. Díky těmto refrénům je umocněno směřování básně,jejímž tématem je silný a dobrodružný život, který se neustále pohybuje mezi těmito dvěma póly – něčím těžkým a krásným.

Skladba je rozčleněna na pět zpěvů,z nichž každý má své hlavní téma. Je to rozlehlá polytematická báseňoslavující život, tvůrčí činnost člověka. Poněkud v rozporu se zásadami poetismu klade Nezval závažné otázky nejen o významu tvorby, ale i o dvou základních pólech lidského života. Filozofická reflexe je propojena s poetistickou polytematičností a obrazností.

Báseň je jako celek zpracována lineárně. Objevují se zde vertikální místa (většinou jsou to sledy metafor a různých básnických přirovnání), která vyjadřují perspektivy kolem hlavní linie, které ji spojují s okolním světem a dílčími tématy. Výrazným prvkem je také absence interpunkce, typický rys poetistické poezie.

Důležitými prvky v této básni i další básnické postupy. Jde především o vnitřní zvukovou výstavbu veršů.Uplatňuje nejrůznější druhy aliterací, opakování jednotlivých stejných hlásek,často i celých veršů nebo jejich částí. Pak je to anafora, klíčový postup poetismu, tedy volné sdružování nejrůznějších představ v básnický obraz. Z básnických figur zde můžeme najít i oxymorón („piják nezachytitelných odstínů/ piják světel potopených do stínů“), ale zejména je to přirovnání, často se vyskytující v dlouhých řetězcích za sebou:

pocítil jste smutek tak jako já včera

nad poslední stránkou svého románu

jako akrobat jenž přešel po lanu

jako matka která porodila dítě

jako rybář který vytáh plné sítě

jako milenec po sladké rozkoši

jako z bitev kráčející zbrojnoši

jako země v poslední den vinobraní

jako hvězda která hasne za svítání

jako člověk náhle ztrativší svůj stín

jako Bůh jenž stvořil růži noc a blín

...

Dále pak jsou to nejrůznější druhy metafor, které se opět většinou opakují ve verších jdoucích za sebou, např. v části, kde je vykreslována žárovka:

ptáka našich nocí s kterým dlouho bdíme

metlu příšer stínů jíž je zaháníme

žhavé poletuchy snivých promenád

anděla nad štíty nároží a vrat

růže restaurantů kaváren a barů

vodotrysky noci ve tmách na bulváru

růžence nad mosty velkoměstských řek

aureolu pouličních nevěstek

...

Tyto prvky jsou pro Nezvala (a pro toto dílo zvlášť) charakteristické – mnoho alternativních metafor pro vyjádření vlastnosti jediného předmětu či skutečnosti. Stejné prvky se promítají i do básně Signál času, která je považována jako jakýsi doslov, dodatek k Edisonovi, a až byla napsána o dost později (až v roce 1931), jsou v ní použity stejné prvky, refrén a často i stejné verše.

Samozřejmě nelze opomenout ani motivy spojené s životem slavného vynálezce. nejdůležitějším je bezpochyby obraz žárovky, který se objevuje i v jiných Nezvalových básních, třeba v cyklu Jsem básník nového fetišismu, kde píše „Žárovka briliant tmy“. V Básních na pohlednice se zase dočtěme „Žárovka vyrazí ti z očí brýle“, v Nápisech na hroby zase „Žárovka bledne Přepálený drát“ a konečně je o ní zmínka i v Akrobatovi: „žárovka svítí stokráte/ to jsi ty“.

Motiv žárovky (jejího vlákna) symbolizuje důležitost pokroku a vynálezů. S tím souvisí zřejměi motiv bambusového vějíře. Po sobě jdoucí verše "struny na viole" a "bambus japonského vějíře" vyvolávají představu bambusového vlákna. Z fakt o Edisonových vynálezech se můžeme dozvědět, že experimentoval se zuhelnatělými bambusovými vlákny při hledání toho správného do své žárovky. I mezi tím může být tedy souvislost. S vlákny může mít souvislost i metaforické vyjádření „tisíc vynálezůudělalo krach/ hvězdy nevyšinuly se ze svých drah“ – Edison údajně použil tisíc vláken, než „toče prsty mlýnek v snění ze zvyku/ uhnětl jste maněz vláken uhlíku/ ptáka našich nocí...“.

Nutno dodat, že Nezval ve své básni předkládá čtenáři pravdivý vynálezcův životopis. Ze změti vybraných veršů „s kyselinou solnou v malé školní skříni“, „Voláš právě vyšlo! Kupte! Nové zprávy!“, „a už vlečeš chlapce mezi nárazníky“, „malá centrála slyš zvonky telefonů“ můžeme tedy vyčíst a i uvěřit tvrzení, že Edison si už v dětství kupoval chemikálie pro své pokusy, na které si vydělával jako kamelot (ve třinácti dokonce i vlastní noviny vydával), že zachránil malého chlapce zpod kol auta i to, že pracoval jako telefonista v ústředně. Samozřejmostí jsou v tomto směru i jeho vynálezy, jimž (a jejichž vynálezci) je vzdáván hold. Lyrický subjekt básně se cítí být vynálezci blízký, nabízí se i srovnání vynálezce a básníka, tedy vynálezu a básně. Oboje obohacuje lidstvo i sebe samého o něco nového, dává možnost nalézt smysl života a jeho naplnění –zanechat po sobě něco, co bude žít dále, věčně, díky čemu se na člověka nezapomene, díky čemu se stane nesmrtelným

Signálčasu je v tomto ohledu jiný, ač je koncipován jako Edisonovo pokračování. Vnímání proměny jakožto předpokladu „nekonečného života“ je tady narušeno Edisonovou smrtí. Jako by s ním odešla i jistota dalšího pokračování, vynálezů, dalšíhoživota a místo toho přicházela krize (koneckonců, báseň je psána v krizi třicátých let), která nepřeje tvůrčí práci. I ve verších „zrno hnije ty jdešsvětem o hladu/ mohu míti za kus niklu náruč ženy“ je dosti jasně vykreslen stav světa počátku třicátých let. Báseň vyznívá tedy i celkově o dost pesimističtěji, ač na druhou stranu zde lyrický vypravěč čtenáře i sebe„ujišťuje“:

Umíráš a ihned zase vstáváš z hrobu

...

Zemřel Edison a zemřou po něm jiní,

život půjde dál a tvá smrt jej nezastíní

zmizí v jednom z nás a v druhém vyvěrá

nymbus smrti jaká klamná pověra

...

Těmito verši jako bychom byli ujišťováni, že i přes těžké časy jde koloběh života a s tím i nových očekávání a vynálezů dál. Tím se báseň svojí koncepcí a myšlenkou zařazuje do celé básnické sbírky navzdory tomu že místy vyznívá tak, jako by s ostatními skladbami příliš neladila (koneckonců, její součástí ani zpočátku nebyla, byla do ní zařazena až později).

Seznam literatury

Nezval, V., Básně noci, Nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1966

Nezval, V., Z mého života, Praha 1959

Blahynka, M., S Vítězslavem Nezvalem, Mír, Praha 1976

Taufer, J., Vítězslav Nezval –literární studie, Práce, Praha 1976

Jílek, F., Muž za patnáct miliard dolarů (Edisonův životopis), Pressfoto, Praha, 1973

---

[1] Taufer, J., Vítězslav Nezval, s. 62

[2] tamže, s. 63

[3] Nezval, V., Z méhoživota, s. 42

[4] tamže, s. 64

[5] tamže, s. 154

[6] Blahynka, M., S Vítězslavem Nezvalem, s. 60

Otokar Březina: Ruce, Tajemné dálky

z internetového zdroje (ale dost zdařilé, použito při referátu)

Ruce, které poprvé vyšly v roce 1901, jsou poslední dokončenou sbírkou Otokara Březiny.

V této knize plné optimismu a nadšení převládá kolektivní poezie, pro kterou je příznačné množné číslo nejen při oslovení adresátů, ale i při pojmenování předmětů, lidí a událostí. Básník vyzdvihuje kosmické bratrství jako nejvyšší hodnotu jednotlivce.

Podobná touha po spolupráci a vzájemném doplňování se je vidět i při volbě žánrů. Objevujeme zde takzvanou chórickou poezii s jejími příznačnými žánry (sborová píseň, hymnus, kolozpěv, dithyramb).

Březina si uvědomuje definitivní vítězství člověka, které je možné díky světovému sjednocení, a sleduje úsilí "o slití všech miliónů v Jediného Člověka vykoupeného" (verš z básně Šílenci).

Asi nejznámější je báseň Ruce. Symbol rukou sjednocuje všechny motivy básně, dává jim jednotící ráz. Ruce jsou považovány za společného jmenovatele všech lidských činností a zároveň mohou fungovat jako články magického řetězu, který se má stát znakem sjednoceného lidstva. V závěru básně Ruce jsou jmenovány odkazy na další části cyklu chórických básní - jedná se o skladby Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy, Kolozpěv srdcí a Dithyramb světů. V nich má být právě nalezena "odpověď na otázku bolestnou", jež byla položena právě básní Ruce.

Další proslavenou básní je Kolozpěv srdcí. Srdce je zde pojato jako tradiční symbol vcítění se do druhého, symbol lásky a sympatií. Největší bolest a neštěstí pro srdce je odloučení a odcizení. Známým se stal refrén básně "sladko je žíti!", který však básník paradoxně připojuje i k motivům životních porážek a tragédií:

"Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození sladko je žíti!

Pro lásku k bližnímu sladko je žíti!
Pro vůni květů a slávu polibků sladko je žíti!
pro radostný výkřik osamělého srdce sladko je žíti!"

Častým tématem sbírky je překonávání bolesti, skepse, temnoty, porážky a hořkosti. To vše najdeme například v básních Bolest člověka nebo Hudba slepců (zde jde přímo o romantický příběh "puklého srdce").

Březina hojně užívá volného verše, uplatňuje také různé větné i rytmické přesahy a vsuvky. Používá mnoho cizích slov, které dodávají básním punc tajemna a magičnosti a zároveň odkazují na autorovu dobrou znalost různých vědeckých a kulturních směrů a odvětví.

Hlavní myšlenku Rukou, tedy sounáležitost všech lidí, stejně jako vztah k tématu práce, ocenilo mnoho soudobých čtenářů, obzvláště proletariát, působnost sbírky se potom ještě zesílila v souvislosti s novými literárními proudy z období kolem první světové války - expresionismus aj. Významné je první vydání sbírky, na kterém Březina spolupracoval se sochařem a grafikem Františkem Bílkem. Ten Ruce opatřil ilustracemi a vydal ve velkém formátu.

Je třeba se také zmínit o německém překladu sbírky - ten oslovil mnoho významných německy píšících spisovatelů, mimo jiného i Stefana Zweiga. Vytvořil jej v roce 1908 E. Saudek

Tajemné dálky jsou první z Březinových pěti knih symbolistní poezie.

Sbírka vznikala od roku 1892, v té době byl Otokar Březina učitelem v  Nové Říši, jednom malém zapadlém městečku Českomoravské vysočiny. Usilovným sebevzděláním získal mladý učitel přístup k vrcholům moderní i klasické světové kultury. Největší význam pro něj mělo studium Baudelairových Květů zla a zároveň pohroužení se do tajů německé filosofie představované hlavně Schopenhauerem.

Podněty, čerpané z těchto zdrojů, přispěly k Březinovu obratu od psychologického realismu svých předchozích próz k symbolistní poezii.

Tajemné dálky, sbírka, která byla vydána v roce 1895, patří - spolu s verši Karla Hlaváčka a prvotinami S. K. Neumanna - na počátek období, v němž se nová generace kulturních tvůrců postavila proti současné společnosti. jednotlivec zde individualisticky prožívá krizi dosavadní společenské struktury a chápe ji jako krizi lidské skutečnosti vůbec.Brzy po vydání sbírky podepisuje Březina nonkonformní, ve svém individualismu společensky aktivní manifest České moderny. Učinil tak mimo jiného proto, že vedle krajně dekadentní Moderní revue byl v této době velice blízký časopisu Rozhledy s jeho kulturně a politicky reformním programem.

Na počátku knihy lze rozeznat cyklus intimních zpovědí věnovaných zemřelé matce - taková je např. báseň Moje matka, která patří k Březinovým nejznámějším básním z této sbírky. Konfrontuje v ní hořký matčin osud s marností vlastního života.

Proces odcizení lyrického subjektu pozorujeme i v dalších básních - např. v básni Přátelství duší, kde je hlavním motivem napětí mezi ním a odcizujícím se přítelem. Shrnující je pro tento typ lyriky elegie nad vyhaslými životními možnostmi.

Kromě toho nacházíme v první části sbírky množství básní s přírodními motivy. Krajina je zde viděna v monumentální stylizaci. V celých sériích obrazů jsou viděny všechny její vrstvy a zákoutí. Převažujícím časovým obdobím je noc nebo večer - Modlitba večerní aj.

Březina nám nepřibližuje jen živoucí část přírody, ale také nerosty, horniny, půdu. Současně s tím zvedá svůj zrak ke hvězdám, v básních se dotýká kosmického prostoru, touhy po jeho poznání. Přírodní verše tak navazují na učení německého filozofa Schopenhauera.

Druhá polovina sbírky přináší především symbolické obrazy stavů a procesů, kterými prochází měnící se autorova duše. Jak již vyplývá z předešlých básní, subjekt se vzdává „normálních“

vztahů k lidem ve společnosti, rezignuje na citové spojení se ženou, životní možnosti a kontakty. Jako náhradu hledá svůj snivý svět, tato náhrada je ale jen zdánlivě snová a naopak naplňuje jeho duši melancholií a beznadějí - viz báseň Lítost, Návrat aj.

Pesimismus vyvěrá i z všudypřítomného motivu smrti v Březinových básních. Smrt, často ztělesněná jako žena - milenka, se stává přirozenou součástí života, čas k ní automaticky plyne a je jí triumfálně zakončen. Životní ztráty jsou však vykládány jako záměrná oběť, akt vůle, který má vnímavému jedinci odhalit nejhlubší tajemství. Právě tato představa souzní s Březinovým kosmickým a kolektivistickým rozměrem.

Zajímavé je pojetí času v Březinových básních. Je zde opouštěna běžná přirozená perspektiva prostoru a času a je nahrazena subjektivním viděním skutečnosti, ve kterém se prolínají věčnost i okamžik, určené místo i nekonečný prostor. Básnická inspirace se tu přibližuje mystické zkušenosti symbolistního rázu.

Vysoké nároky na tvůrce i čtenáře klade i formální stránka sbírky. Básně jsou psány technicky náročnou veršovou formou - jambickým alexandrinem = jedenáctislabičný až dvanáctislabičný vzestupný jambický verš. Právě ten dodává básni slavnostní zabarvení. Uvnitř veršů se nacházejí rafinované vnitřní rýmy. Verš je především volný.

K mimořádné sugestivnosti básní , k přesnosti a zároveň složitosti, dospívá obrazné pojmenování. Čerpá z náboženských kultů i moderního umění a vědy, stejně jako z citové zkušenosti autora. Duchovní zážitky jsou prostřednictvím symbolů převáděny do smyslově naléhavých představ, kombinujících v sobě různé smyslové vjemy  - viz báseň Vůně zahrad duše mé.

Přijetí sbírky bylo ovlivněno ovzduším devadesátých let. V roce 1895, kdy vyšla, vrcholily literární spory. Starší generace odmítla už první básně, otiskované časopisecky, pro údajnou nesrozumitelnost. Březinovi vrstevníci věnovali naopak knize nadšené kritiky. Březinova kniha měla velký význam pro meziválečnou básnickou avantgardu - Závadu, Nezvala, Holana, Hrubína i Horu. 

K. J. Erben: Kytice - rozbor motivů v básni Svatební košile

Karolína Hornová

(poznámka: Zkoušková práce z předmětu Čtení děl české literatury 19. století, hodnoceno za jedna - zase podotýkám, že to nepíšu proto, abych se chlubila...)


Svatební košile – motivy víry, pověstí a pověr

Původ názvu sbírky a staré lidové pověsti

            Ve své práci jsem se rozhodla věnovat jednomu z nejznámějších děl české literatury 19. století, Erbenově Kytici a konkrétně básni Svatební košile. Chtěla bych se všímat hlavně projevů lidových bájí a pověr, které se v této básni vyskytují a případně je porovnat s ostatními básněmi Kytice, ale i díly jiných autorů.

            Na úvod bych se ráda zamyslela nad samotnou básnickou sbírkou a nad jejím názvem. Stejnojmenná je i úvodní balada, v níž Erben ve třech slokách zachycuje báji vykládající původ slova mateřídouška. Rovněž zde ale vyjadřuje svůj názor na dávný původ pohanských bájí a naznačuje zde i záměr svého díla, a to věnováním slovanským vlastencům. Verše

Mateřídouško vlasti naší milé,

vy prosté naše pověsti,

natrhal jsem tě na dávné mohyle --

komu mám tebe přinésti?

na tuto skutečnost jasně poukazují. Erben zde obrazně označuje slovanské báje a pověsti za onu kytici, kterou nalezl na dávné mohyle, tím tedy odkazuje na jejich původ v dávných, zašlých časech. Ptá se, komu mám tebe přinésti? a odpovídá si sám:

Ve skrovnu já tě kytici zavážu

ozdobně stužkou ovinu;

do širých zemí cestu ti ukážu,

kde příbuznou máš rodinu.

Snad že se najde dcera mateřina,

jíž mile dech tvůj zavoní;

snad že i najdeš některého syna,

jenž k tobě srdce nakloní!

V těchto verších zřejmě vyjadřuje touhu po tom, aby staré české (původní slovanské) pověsti dosáhly své dávné slávy, aby se vrátily „ke kořenům“. Aby je četli lidé, kterým tyto pověsti patří (do širých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu). Přeneseně by se onou dcerou a synem v poslední sloce mohli myslet potomci matky ze sloky první, tedy potomci české vlasti a její dávné slávy, potomci lidí doby, ve které tyto báje a pověsti vznikly.

            Kytice (1853) je tedy další básnickou sbírkou doplňující výbory založené na starých bájích a písních. V podstatě navazuje na Čelakovského Ohlasy písní českých (1839), které doplňuje výběrem epických lidových námětů, a svým způsobem i na Rukopisy (nalezené 1817), v nichž nacházíme mnohé podobnosti s lidovými  motivy v básních Erbenových.

            V porovnání s oběma zmiňovanými i dalšími díly (např. Erbenovými pohádkami) je tedy Kytice pověstí národních dalším dílem doby národního obrození, které se věnuje tematice starých slovanských pověstí a tradic. Proto se  ve sbírce také často setkáme s prvky někdy až pohádkovými (Poklad) nebo s prvky lidových tradic (Štědrý večer) a pověr (Vodník, Svatební košile).

            Na následujících stránkách se budu věnovat právě básni Svatební košile, zvláště pak jednotlivým projevům odkazů starých pověstí a pověr, které se v ní vyskytují a budu se snažit najít podobnosti i v jiných dílech jakožto případnou Erbenovu inspiraci.

Svatební košile

Odkaz k Rukopisům

            Na úvod svého zamyšlení o této básni bych ráda zmínila jiné dílo – o něco starší, ale s velmi podobným námětem, jako Erbenovy Svatební košile, a sice krátkou  píseň Opuštěná z Rukopisu Královédvorského:

   1. Ach, vy lesi, tmaví lesi,     3. Kde můj otec, otec milý?

      lesi miletinští,                 Zahrabán v hrobečku.

      čemu vy se zelenáte              Kde má máti, dobrá máti?

      v zimě v létě stejně?            Travka na ní roste.

   2. Ráda bych já neplakala,       4. Nemám bratra, nemám sestry

      nermoutila srdce                 jinocha mi vzali.

      a řekněte, dobří lidé,

      kdo by neplakal zde?

Snad už by ani nebylo třeba dodávat nic o podobnosti této písně s první částí Svatebních košil, konkrétně s jejich třetí slokou. Stejně jako hrdinka Opuštěné, i dívka z Erbenovy básně naříká nad ztrátou svých blízkých, konkrétně rodičů, bratra a sestry. Dívka ze Svatebních košil ovšem tuto ztrátu popisuje podrobněji (sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila). Opuštěné, která vyjadřuje  smrt matky verši Kde má máti, dobrá máti / travka na ní roste se ale přibližuje téměř identickým sdělením: Žel bohu, kde můj tatíček? / Již na něm roste trávníček! / Žel bohu, kde má matička?

            Z těchto veršů je zcela jasné, kde Erben našel svou případnou inspiraci. V Rukopisu Královédvorském, tedy ve verších pravděpodobně napsaných Václavem Hankou, rodákem z Hořiněvsi (nedaleko Dvora Králové), který prostřednictvím Rukopisů utvořil výbor děl založených povětšinou  na starých slovanských bájích a pověstech. A ještě jednu věc nemohu nechat bez povšimnutí – Opuštěná na začátku písně oslovuje miletínské lesy. A Erben, rodák z Miletína, tuto rukopisnou píseň spolu s dalšími písněmi Žežhulice a Skřivánek překládal ze staré češtiny v letech 1861 a 1876. Mnoho ostatních básní z Rukopisů překládal i samotný Václav Hanka, jejich „objevitel“ a zřejmě i autor. Jak už jsem zmínila, i Hanka má vztah ke kraji, který ozařovala sláva těchto domněle starobylých a hrdinských zpěvů. Vždyť severovýchod Čech byla také oblast, kde se výzvám buditelů dostávalo největšího ohlasu, navzdory (nebo právě kvůli) přítomnosti sousedního německého živlu. Nejeden ze zdejších rodáků se také zabýval odkazy slovanských bájí.

            Rovněž František Ladislav Čelakovský překládal rukopisné básně – Záboje a Slavoje a Kytici. Není proto divu, že se tito autoři, zjevně jevící zájem o původ českých bájí a pověstí, navíc ještě jejich verzemi v Rukopisech inspirovali. Ostatně Rukopisy se jako zdroj inspirace promítají i do mnoha jiných děl. Bez nich by zřejmě nebylo Libuše, neboť libretisté se souhlasem skladatele převzali nejen námět, ale dokonce i části textu, ilustrace Josefa Mánesa k Rukopisu královédvorskému, byť historicky nevěrohodné, se staly vzorem pro sochy Národního divadla. Alšovy a Ženíškovy lunety ve foyer první české scény jsou výtvarným převyprávěním Rukopisu královédvorského. A na náměty z Rukopisů tvořila i řada dalších umělců, třeba Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Myslbek, Jan Neruda či Jaroslav Vrchlický. Je tedy nasnadě si myslet, že podobnost Opuštěné a první části Svatebních košil není zcela náhodná. Erben vzal námět a dotvořil ho podle pověstí a možná i lidových povídaček a za použití lidových pověr do konečné balady, možná nejznámější či jedné z nejznámějších z jeho sbírky.

            Mnozí poukazují i na další vlivy, které na Erbena působili. Julius Dolanský ve své studii upozorňuje na velký Słowackého děl, Kordiana (1834) tragédií Balladyna (1839) a Lilla Weneda (1840). Všímá si opakujících se podobných motivů, které používá jak Słowacki, tak Erben a soudí tedy, že se český autor od svého polského vrstevníka nechal inspirovat. Zdůrazňuje také, že nejde o nic „prostě opsaného“, ale o pravděpodobnost, že Słowacki Erbena uchvátil podobně jako předtím Máchu. Dolanský srovnává ale jen určité motivy a nevěnuje se příliš rozvedení jejich obsahu.

Pověry a symboly ve Svatebních košilích

            Jako v mnoha jiných baladách z Kytice, i v této básni se silně projevuje víra, což můžeme sledovat v jednotlivých symbolech, např. hned v úvodním verši, který popisuje prostředí. Jedná se o typickou českou světničku, kde lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela. Už tento verš nám prozrazuje atmosféru celého díla. Je pozdě, blíží se půlnoc, která nebývá předzvěstí ničeho dobrého. Tento verš je vystřídán veršem o něco radostnějším, a sice popisem obrazu boží rodičky s děťátkem, tak jako růže s poupátkem, kterou popisuje jako mocnou světici, pomocnici prosících o pomoc, v tomto případě dívky, která pláče nad ztrátou celé rodiny a navíc i milého a žádá Pannu Marii o jeho navrácení z ciziny.

            Zároveň dívka hovoří o odchodu svého milého a vzpomíná na to, co jí říkal: aby zasela len, první rok utkala plátno, druhý rok plátno polévala a třetí rok aby vyšila svatební košile a upletla věneček z routy. Vyskytuje se zde symbolická číslice tři (roky), podobně jako v některých pohádkách, která značí něco dalekého, neuchopitelného. Dívka ale milému věří a koná tak, jak ji řekl. Když ale přešel třetí rok, obrací se se svou vírou k Panně Marii a žádá ji o pomoc.

            Dále se setkáváme s dalším projevem pověrčivosti – zlým znamením, a to ve verši, kde se píše:

Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

Stejně jako na začátku se zde vyskytuje motiv lampy, která v úvodu znamenala jakési světlo naděje v temné noci. Teď ale zhasíná a dívka se bojí zlého znamení, které je posléze naplněno příchodem jejího mrtvého milého. Ten ji žádá, aby s ním odešla. Dívka je zaslepena láskou a i když se bojí jít s ním v noci, poslechne a ignoruje i další znamení, která ji její milý sám nabízí (říká, že ji musí pojmout za svou, dokud je noc; při noční cestě jí šeptá, že je pěkná noc, jasná - v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů a tento motiv opakuje během cesty vícekrát) a navíc na její dotazy odpovídá zcela neurčitě (Moc, má panenko, moc se ptáš / však ještě dnes to uhlídáš. / Jen honem pojď - čas utíká / a dálka ještě veliká.)

Nakonec jí vezme a zahodí předměty, které si nese s sebou – modlicí knížky, růženec a zlatý křížek po matce – podle tradice náboženské předměty, které mají chránit před zlem. Po odhození jednotlivých předmětů se rázem vzdálí o deset (dvacet, třicet) mil, což je jasné znamení, že tyto předměty milého tíží a jejich zbavením se stává volným.

            Na hřbitově se znovu setkáváme s motivem svatebních košil, které se ale mění na pohřební rubáše : Netřeba jich víc nežli dvě: ta jedna tobě, druhá mně. Dívka pochopí a utíká se schovat do márnice. Zde báseň graduje střetnutím dvou světů – světa mrtvých, symbolizovaného umrlcem a dívčiným milým, a světa živých, symbolizovaného dívkou a její vírou v Pannu Marii, která opět vystřídá víru a naději, se kterou dívka následovala milého. Dívka znovu prosí Marii za odpuštění, že zhřešila (Nehodně jsem tě prosila:

ach odpusť, co jsem zhřešila) a střídavě se svým milým působí každý svou silou na umrlce. Dívka je nakonec vysvobozena příchodem nového dne. Verše

A slyš, tu právě nablízce

kokrhá kohout ve vísce;

a za ním, co ta dědina,

všecka kohoutí družina.

Znějí pozitivněji než předchozí a prostřednictvím přírody (kokrhání kohouta, který na venkově oznamoval příchod nového dne) dávají novou naději. Přízrak mrtvého dívčina milého mizí a mrtvý padá na zem márnice.

           

           

Závěrem

            Na závěr, jakožto další motiv víry, přicházejí lidé do kostela na mši a nacházejí zbytky nočního běsnění – roztrhané košile a prázdný hrob. A s lidmi přichází poučení, že bez své víry by dívka zahynula (Bys byla jinak jednala / zle bysi byla skonala:/ tvé tělo bílé, spanilé / bylo by co ty košile!).

            Báseň jako taková vlastně utvrzuje čtenáře (či dříve v podobě vyprávěné pověsti své posluchače) o potřebě víry, která má ochránit před vším zlem, zde symbolizovaným tím, čeho se lidé bojí odedávna, a sice záhrobím, opředeným ve všech pověstech tajemstvím a strachem.

Seznam literatury

Erben, K.J. Kytice pověstí národních, Mladá fronta, Praha 2009

Dolanský, J. Karel Jaromír Erben : Studie s ukázkami z díla, Melantrich, Praha 1970

Internetové články České společnosti rukopisné:

http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/

http://kix.fsv.cvut.cz/~gagan/jag/rukopisy/dokument/prevody/

Václav Havel – Vyrozumění

Karolína Hornová

(poznámka: myslím, že tohle není tak úplně moje dílo a bohužel už nevím, odkud to pochází; nicméně obsah je zdařilý, tak to sem taky dávám)

Na blíže nespecifikovaném úřadě se zavádí nový jazyk – ptydepe. Jeho účelem je odstranit z jazyka veškerou emocionalitu a tím zpřesnit a zjednodušit komunikaci v úředních věcech. První obraz začíná v okamžiku, kdy ředitel úřadu přichází do práce a probírá poštu. Narazí na dopis, který nedává vůbec žádný smysl a jeho text vypadá jen jako náhodné shluky písmen.

Od rozjímání nad podivným dopisem ho vyruší jeho náměstek Baláš s kolegou Kubšem. Přišli si postěžovat, že nemají další evidenční sešit, do kterého by mohli zapisovat. Ředitel jim dá peníze a oni odcházejí. Od své sekretářky se doví, že se jedná o nový předpis. Jazyk ptydepe se postupně budou muset naučit všichni pracovníci úřadu. Baláš s Kubšem opět přicházejí a oznamují zakoupení sešitu, který jim ale nechce autorizační oddělení autorizovat, protože nebyl zakoupen z financí úřadu. Ředitel jim dá ústní pokyn pro autorizační oddělení a oni odchází. Sekretářka Hana řediteli sděluje, že z důvodu výuky ptydepe bylo v místě účtárny zřízeno ptydepové pracoviště a účtárna byla přestěhována do sklepa.

Také zjišťuje, že vše bylo nařízeno jeho náměstkem, který se přitom tvářil, že o ničem neví. Opět přichází Baláš s Kubšem a požadují příkaz pro autorizační oddělení písemně. To ředitel odmítá, ale Baláš ho začne vydírat zmínkami o razítku s bankovním spojením, které si prý ředitel brává s sebou domů. Aby se jich zbavil, ředitel nakonec podepíše. Když se snaží zjistit, proč Baláš bez jeho vědomí začal zavádět ptydepe, odpoví mu, že vše činí pro dobro úřadu. Vysvětluje, že tušili odpor z jeho strany, a proto vše zařídili dřív, než ho obeznámili, aby hned mohl vidět výsledky a snáze pochopit jejich nadšení pro věc. Také upozorňují na to, že všichni úředníci stojí za nimi, a pokud bude ředitel klást odpor, bude sám proti sobě. Nakonec se s Kubšem shodnou, že mu dají ještě hodinu, aby „uzrál“. Po jejich odchodu se ředitel ptá sekretářky, zda umí ptydepe, a po záporné odpovědi se podiví, jak ho tedy mohla poznat. Hana mu vysvětlí, že v první fázi se v ptydepe vydávala jen jistá vyrozumění o výsledcích inventarizace jednotlivých úseků a vedoucím pracovníkům se v tomto dopise oznamují výsledky. Ředitel se jí ještě zeptá, kde přesně se nachází ptydepové pracoviště, a odchází na oběd.

Druhý obraz se odehrává v ptydepovém učilišti. Vyučující zde přednáší základní principy ptydepe čtyřem žákům. Mezi nimi sedí také Kalous, který je dokonalou ukázkou šprta.

V třetím obraze přichází ředitel do překladatelského střediska ptydepe. Setkává se s vedoucím překladatelského střediska a dovídá se, že překlad textu je poskytnut každému zaměstnanci úřadu, který je obyvatelem tohoto státu a přinese náležité povolení. Vedoucí Mašát z ničeho nic rychle odběhne. Během čekání se v kanceláři objeví Helena a ptá se po Honzovi. Když jí ředitel nemůže dát uspokojivou odpověď, uvědomí si, že se jedná o cizího člověka, a vzájemně se představí. Helena je v centru předsedkyní, ale ještě neví, čeho. Ve spěchu odkráčí a ředitel dál čeká. Po chvíli se vrací Mašát z toalety. Navazuje na předchozí hovor a vysvětluje, že povolení k překladu vydává takzvaný ptydomet, který tím může evidovat všechny překlady, které v centru vzniknou. Vtom pro něj přichází jeho kolega Kunc, aby mohli společně jít na oběd. Kunc je řediteli představen jako zdejší ptydomet, ale když s ním chce ředitel mluvit, omluví se a odchází, aby nepropásl oběd. Zatímco ředitel čeká na Kunce, vstoupí do místnosti Helena. V domnění, že se jedná o Honzu, zakryje řediteli oči a nutí ho, aby hádal, kdo je. Když zjistí, že Honza stále není přítomen, odchází. Ředitel pokračuje v čekání na Kunce. Po chvíli se opravdu objeví i s Mašátem a baví se o obědě. Když se řediteli podaří upoutat na sebe konečně pozornost, doví se od Kunce, že vydá povolení každému, kdo mu přinese své osobně-evidenční materiály. Nakonec se doví i to, kdo vydává tyto materiály – předsedkyně Helena. Když ji chce požádat o vydání materiálů, Helena mu uteče do vedlejší kanceláře, kde je oslava narozenin. Zatímco čeká, až se Helena vrátí, seznamuje se s pozorovatelem, který je zavřený v mezeře mezi místnostmi a štěrbinami sleduje dění uvnitř, a také se seznamuje se sekretářkou Marií.

Čtvrtý obraz se opět odehrává v kanceláři ředitele. Baláš s Kubšem už na něj čekají a chtějí znát jeho rozhodnutí ohledně ptydepe. Ředitel stále razantně odmítá, ale Baláš zdůrazňuje, že nemůže vydat rozkaz k zastavení ptydepe, když nevydal rozkaz k jeho zavedení. Ředitel tedy chce, aby tento rozkaz vydal on, ale Baláš nemůže příkaz zrušit, protože také žádný nevydal. Podle jeho slov bylo ptydepe zavedeno pouze ústním příkazem podloženým příslibem, že ředitel vydá příkaz dodatečně. Když ředitel stále nechce ustoupit, začne ho opět vydírat a tentokrát kromě razítka vytáhne i příhodu se zakoupením evidenčního sešitu. Nakonec přinutí ředitele dodatečný souhlas podepsat. Když ho ředitel žádá, aby mu byl při ruce, než začne chápat všechny věci okolo, využije situace a přesvědčí ředitele, že by bylo nejlepší, aby se tedy on – Baláš – stal ředitelem a ředitel jeho náměstkem. Obraz končí výměnou osazenstva kanceláře, ředitel si symbolicky odnáší svůj hasicí přístroj visící na stěně a Baláš místo něj věší svůj.

V pátém obraze prochází ředitel (v současné době náměstek) opět přes třídu pro výuku ptydepe. Pokusí se přimět učitele, aby mu přeložil jeho vyrozumění, ale ten je ochoten přání akceptovat pouze, pokud ředitel prokáže dostatečný zájem o nový jazyk. Ředitel se tedy chvíli účastní výuky, ale protože ani na jednu z položených otázek není schopen správně odpovědět, odmítne vyučující jeho text přečíst.

Následující šestý obraz je situován opět do kanceláře ptydepového centra. Ve vedlejší místnosti se slaví narozeniny, takže řediteli nezbývá než čekat. Za okamžik oslava skončí a v místnosti se objeví nejprve Mašát s Kuncem a posléze i Helena. Ředitel se s ní snaží navázat hovor, ale ona ho pro jiné činnosti vůbec nevnímá. Když mu konečně odpoví, zjistí, že materiály stejně nedostane, protože mohou být vydány jen těm, kdo v poslední době nedostali vyrozumění v ptydepe, protože by to mohlo být v rozporu s obsahem vyrozumění. Ředitel si uvědomuje, že se právě dostal do začarovaného kruhu, z nějž pravděpodobně neexistuje východisko. Ve chvíli, kdy s touto skutečností rozčíleně seznamuje tři přítomné, se do místnosti tiše dostaví Baláš s Kubšem a na ředitelovu závěrečnou otázku, co má tedy vlastně dělat, aby se dověděl obsah svého vyrozumění, mu doporučí, aby se naučil ptydepe. Také ředitele pokárá za jeho špatný přístup k situaci i k dění na úřadě a rozhodne se ho potrestat.

Sedmý obraz začíná stejně jako první, jen za stolem sedí místo ředitele Baláš. Třídí poštu, když v tom najednou objeví stejný ptydepový dopis jako ředitel. Sám ptydepe neumí, takže se nemůže dovědět, co mu sdělují. Když za ním přijde ředitel pro svou výpověď, roztržitě ho vykáže. Jeho věrné dvojče Kubš se každou chvíli ztrácí ze scény odvolán některým ze svých kolegů, ale když se ho Baláš zeptá, co chtějí, vždy jen mávne rukou, že nic důležitého. Jakmile se objeví jeho sekretářka, začne vyzvídat, jestli snad neumí ptydepe. Ona mu ale oznámí, že musela studia ptydepe zanechat, protože to nezvládala. Poté se opět objevuje ředitel, aby si vyzvedl výpověď. Ten ho však opět vykáže, aby přišel později. Od sekretářky se pak dovídá, že ptydepe je nesmírně náročné na paměť a většina úředníků už jeho studia zanechala. Jediný, kdo ptydepe skutečně ovládá, je učitel a pracovníci překladatelského centra. Když potřetí vstupuje ředitel, dostane místo výpovědi novou pracovní příležitost jako pozorovatel. Sekretářka pak řediteli prozrazuje, že se mezi lidmi šeptá, že je ptydepe založeno na pochybných principech a jeho dopis může být buďto vyrozumění o inventarizaci, což Baláš zpochybní, nebo nějaký protest, protože se rozšířilo, že záležitosti psané v ptydepe jsou upřednostňovány.

Osmý obraz z učebny ptydepe popisuje třídu, kde již zůstal s učitelem pouze jediný žák – šprt Kalous. A i ten je během krátkého zkoušení vykázán ze třídy, protože si nedokáže vzpomenout na jedno slovíčko.

V devátém obraze je ředitel již jako pozorovatel. Vyděsí sekretářku ptydepového centra, když jí pochválí nový klobouček. Do místnosti přichází Baláš a vyzvídá na řediteli, co se mezi úředníky říká o ptydepe. Ten mu to nechce říct, protože je přeci pozorovatel a ne udavač. Baláš ho poučí, že je jeho morální povinností mu sdělit, co si myslí lidé. Mezitím vstoupí do místnosti Mašát a snaží se rychle proklouznout. Baláš ho však zastaví a vyzvídá na něm, jak jdou překlady do ptydepe. Ukáže se, že zatím byl přeložen jeden text. Když chce Baláš odůvodnění, začne se Mašát vymlouvat, že je to těžké, každé slovo se musí konzultovat a podobně, a co nejrychleji zmizí za Kubšem do vedlejší místnosti. Stejný proces se opakuje, když kanceláří prochází Kunc. V okamžiku, kdy se snaží proklouznout předsedkyně Helena, se jí zeptá Baláš na rovinu, jestli nemá pocit, že to s ptydepe nějak vázne, a ona souhlasí. Když odejde, omluví se Baláš řediteli za to, jak se k němu choval, a přemluví ho, aby mu opět dělal náměstka, že to jde s ptydepe z kopce a že ho potřebuje vedle sebe. Poté, co ředitel jde pro původního pozorovatele Jirku, se do kanceláře vrací Mašát, Kunc a Helena. Baláš se jich ptá, kolik textů bylo přeloženo z ptydepe, a ukáže se, že ani jeden, právě kvůli začarovanému kruhu s povoleními. Baláš si konečně uvědomí podstatu problému a změní strukturu pro získání překladu. Tak se konečně může dovědět, co má ve svém ptydepovém dopise. Ukáže se, že je to protest pracovníků účtárny proti jejich umístění ve sklepě. Poté, co se tohle doví, je Mašát propouští a oni rychle mizí zpět za Kubšem. Ředitel přivádí zpět původního pozorovatele, který je vzteklý. V kanceláři se potkávají se sekretářkou, která dodává řediteli odvahu, že všechno dobře dopadne, jen je třeba neztrácet odhodlání. V zápalu nadšení mu dokonce přeloží jeho vyrozumění, ze kterého se dovídá, že nejen inventarizace jeho úseku dopadla výborně, ale také že vedení je zcela proti ptydepe a má jejich plnou moc podniknout všechny kroky k jeho zastavení.

Desátý obraz se opět odehrává v pracovně ředitele. Baláš sedí za stolem a hledá cigarety, zatímco se k němu vřítí ředitel a na základě poznatků z vyrozumění mu oznamuje, že ukončuje jeho ředitelování a podnikne všechno, co se dá, aby zastavil šíření ptydepe. Baláš mu neodporuje a nechává ho mluvit. Kubše, který každou chvíli nakoukne do dveří, stále odkazuje na později. Když se ředitel vymluví, začne na něj Baláš hrát komedii o tom, jak ohledně ptydepe prozřel a uvědomuje si svou chybu. Když však přijde řeč na jeho výpověď, začne ředitele vydírat papírem s podepsaným prohlášením o dodatečném zavádění ptydepe. Řediteli tedy nezbývá než si ho ponechat jako náměstka. Po ukončení rozhovoru napochoduje do místnosti Kubš se členy překladatelského střediska a začnou recitovat připravenou řeč o tom, že cítí, jak ptydepe neplní svůj účel a jen věci komplikuje. Na to je Baláš přerušuje a oznamuje jim výsledek předchozího rozhovoru a ředitel dodává, že se na ně nezlobí a odpouští jim. Načež oni přistoupí k další části projevu, kde zdůrazňují, že potřebují znát konkrétního viníka situace. Na to Baláš bleskurychle reaguje a jako viníka určí Kubše, který zoufale hledá záchranu u svých kolegů. Ti se od něj odvracejí a Kubš poraženě utíká. Místo něj se okamžitě objevuje podobná mlčenlivá existence, kolega Šuba. Všichni jsou propuštěni na oběd a Baláš se stěhuje se svým hasicím přístrojem z kanceláře a ředitel si svůj věší na původní místo.

V bývalé ptydepové třídě se v jedenáctém obraze opět vyučuje. Tentokrát je plný počet žáků a mezi nimi i šprt Kalous. Nevyučuje se však ptydepe, nýbrž chorukor, který je v podstatě pravým opakem ptydepe. Když to ředitel spatří, okamžitě zamíří do kanceláře překladatelského centra, aby zjistil, co se děje.

Ve dvanáctém obraze opět ve vedlejší místnosti probíhá oslava narozenin. V pracovně překladatelského centra je plačící sekretářka, kterou Baláš zrovna vyhodil, protože pozorovatel na ni prozradil, že řediteli přeložila ptydepové vyrozumění. Ředitel se ptá Baláše, jak je možné, že se zase vyučuje nějaký umělý jazyk, snad prý se jasně domluvili na jejich zrušení. Baláš ale tvrdí, že se zrušilo pouze ptydepe, o dalších jazycích nebyla řeč. Ředitel navrhuje, jestli nechce být Baláš opravdu radši ředitelem a on náměstkem, když se evidentně nechytá. To ale Baláš odmítá, protože už nechce opakovat svou předchozí chybu. Když s Šubou odejdou do vedlejší místnosti na oslavu, ptá se ředitel sekretářky, co se jí stalo. Ona mu vysvětlí, že ji prozradil pozorovatel, a Baláš usoudil, že když překládala bez zkoušek z ptydepe, mohla by totéž dělat i s chorukorem, což by ohrozilo chod věcí. Chce po řediteli, aby její výpověď nějak zastavil, ale ten jí v rozsáhlé promluvě vysvětlí, že s tím vlastně nemůže nic dělat a že mu třeba jednou bude vděčná za životní dráhu, která se jí otevře s odchodem z úřadu. Marie je jeho řečí dojatá a konstatuje, že tak hezky s ní ještě nikdo nemluvil.