V české literatuře vznikající přímo během
války vzhledem ke způsobu zapojení Čechů do války (boj za Rakousko byl bojem za
cizí zájmy, nikoli za vlast) chybí „militaristický patriotismus“, vlastní aspoň
zpočátku části Němců či Francouzů.[1] Kromě
válečných hrůz ovlivnila i literáty také perzekuce, vojenská cenzura
(potlačující např. nespokojenost s válkou), potlačování (rušení) občanských
práv. Domácího odboje se účastnil např. V. Dyk, J. Herben či J. Kvapil. Za
protirakouskou činnost byli vězněni Machar a Dyk a také Bezruč (obviněn ovšem z
autorství protirakouských básní mylně).[2]
Také v poezii se za války projevila potřeba
návratu k národní tradici, hodnotám a jistotám. Vyjadřuje ji Otakar Theer ve
sbírce Všemu navzdory (1916), Antonín Sova ve Zpěvech domova (1918),
především pak Viktor Dyk a Karel Toman (popsáno níže).
Sympatie k nepřátelům Rakouska se
projevují např. překládáním nové francouzské poezie (K. Čapek: Francouzská
poezie nové doby; H. Jelínek: Ze současné poezie francouzské od
symbolismu k dadaismu).[3]
Svou zkušenost s válkou a s boji přímo na
frontě promítli (i nepřímo) do poezie K. Biebl (Nový Ikaros, 1929), J.
Čarek (Vojna, 1920), J. Bednář (Lidská tvář, 1923; Hvězdná tuláctví, 1930), a další. Zážitek války se ale promítl do vývoje literatury i nepřímo (v
souvislosti s hodnotovou krizí - za války ještě prohloubenou - a
zrelativizováním dosavadních hodnot se někteří autoři pokoušeli prostřednictvím
záměrného naivismu o obrat k jiným hodnotám a k upozornění na „nejprostší
životní skutečnosti“; např. P. Křička - Šípkový keř, 1916, J. Čarek, v prvních
svých sbírkách J. Wolker a Z. Kalista).[4]
Viktor Dyk
(1877-1931): Lehké a těžké kroky (1915); Anebo (1918); Okno (1921); Poslední
rok (1922)
Tyto čtyři sbírky tvoří tzv. válečnou
tetralogii. Vznikala v letech 1909 – 1918, přičemž verše ze sbírky Okno psal Dyk ve vězení (strávil tam půl
roku). Dyk byl politicky činný (postupně členem dvou pravicových politických
stran, národnědemokratickou stranu v roce 1918 spoluzakládal a stal se za ni
poslancem, později senátorem); byl politickým oponentem Masaryka. V tisku
publikoval hlavně politické články (vyšly v souboru O národní stát; 1932
– 38). Pro jeho tvorbu je typická občanská a národněvlastenecká uvědomělost a
vyzdvihování těchto a obecně mravních ideálů.[5]
Sbírka Lehké a těžké kroky (1915)
obsahuje verše z počátku války, v nichž je zachycena krutost mobilizace a
jejího zásahu do osudů vesnických lidí. Ve druhém vydání z roku 1927 byly do
sbírky zařazeny i básně předválečné.
Okno (1921) zahrnuje verše vzniklé
za pobytu Dyka (odsouzeného pro „velezradu“) v pražském a vídeňském vězení.
Střídají se tu dojmy a zážitky z všedního vězňova dne s reflexí vztahu básníka
k jeho zemřelým blízkým a vztahu k poezii a s vlasteneckými básněmi;[6] v básni Země
mluví čteme slavné verše: „Prosím tě, matka tvá; braň si mne, synu! / Jdi,
třeba k smrti těžko jdeš. / Opustíš – li mne, nezahynu. / Opustíš – li mne,
zahyneš.“[7]
Poslední rok (1922) je sbírka, v
níž je už znát očekávání svobody. Dyk zde využívá zajímavé formy: kuplet,
proslov, „havlíčkovské parafráze lidové písně“.[8]
Anebo (1918)
V pořadí druhá sbírka Dykovy válečné
tetralogie. Je rozdělena na čtyři oddíly. V prvním (Předtuchy) se vrací
básník do období před válkou, v některých básních je lyrický subjekt v pozici
varujícího proroka - např. v básni Jeremiáš, člověka, který vidí dál: „A
soumrak, který pad, / mne víc než jiné deptá. / proč chci se ještě ptát, / když
nikdo už se neptá?“ (Nervosní píseň roku 1913). Následující oddíl Promenády
Diogenovy mimo jiné vyjadřuje básníkův pocit člověka, který mezi mnoha
ústupnými je jedním z mála, kteří touží bojovat za svobodu a přinášet oběti.
Rozpor v nitru básníka (zřejmě pro zamýšlenou, avšak neuskutečněnou účast v
zahraničním odboji) a pocit jistého „mravního selhání“[9] je
střídán s apelací na ostatní občany, upozorňováním na povinnost vůči národu:
„(...) Jdi klidně, jako všecko jde. / Na hrob svůj vlastní náhrobek si kladou.
/ Vem hanbu, pij ji, národe!“ (Bez názvu). Třetí, titulní oddíl Anebo
obsahuje verše laděné podobně, přibývá konkretizací a jsou tu i verše
adresované účastníkům zahraničního odboje. Postupně dochází ale i k proměně
ladění básníkova přístupu, vedle výzev k druhým lidem sám sebe už i staví mezi ně, podílí se na „kolektivním
osudu“.[10] To a
bilancování obsahuje i poslední oddíl Finále.
Vyjadřování básníka je ve sbírce úsečné,
strohé, s častými elipsami (spíše pro oklamání cenzury než vyjádření
mnohoznačnosti), použity jsou různé narážky a citáty, básně bývají zakončeny
výraznější, ostřejší pointou.[11]
Karel Toman:
Měsíce (1918)
Cyklus dvanácti básní je sestaven jako
cyklus roku (od ledna do prosince; každému měsíci je věnována jedna báseň).
Samotná tato cykličnost a ucelenost přispívá k určitému harmonickému vyznění a
vyjádření pocitů sounáležitosti s přírodou a jejím řádem. K tomu směřuje i
obsah jednotlivých básní, které kromě obracení se k přírodě upomínají i na
tradice, na život (zejména venkovský) lidí v soudržnosti, na trvalé a
spolehlivé hodnoty lidského života, často ve vztahu k vlasti. Výjevy z
konkrétních situací směřují k zobecňujícímu symbolu, prostupují se přímé a
obrazné významy.[12]
Do některých básní jsou zapojeny motivy národních svátků (upomínka na Jana Husa
v Červenci, úryvek z chorálu Svatý Václave v Září), k upevnění
národní kultury, pospolitosti a svornosti směřují i rčení, části modliteb a
textů lidové slovesnosti.[13]
Básně jsou psány Tomanovým hutným stylem,
je jim vlastní pro Tomana příznačná „rafinovaná pravidelnost“, přičemž básně
jsou si formálně blízké i navzájem: každá má třináct veršů, stejný počet strof
i počet veršů v nich (výjimku tvoří Říjen), uzavírající a jednotící
pointu. Rýmy jsou užity spíše sporadicky.
Vzhledem k době vzniku sbírky a jejímu
charakteru je zřejmé, že ji můžeme řadit k „dílům poezie domova a národního
osudu“.
Jan Čarek:
Vojna (1920)
Autorova prvotina. Světovou
válku vnímá z pozice venkovana, který prožívá vedle hrůz války ještě i
odtržení od domova a rodné krajiny, které mu jsou základními hodnotami a
potřebou (navíc nebojuje přímo za vlast, ale za Rakousko). Ve sbírce je
vyjádřen stesk po domově a po matce jako zdroji bezpečí a lásky, mnohdy ale
také hněv, někdy navíc se sociálním podtextem. Jde o poezii spontánní,
v níž chybí patos a většinou i obraznost a která se leckdy přiklání
k prozaičnosti. Básníkův výraz je zkratkovitý, hutný a nesložitý.[14]
Jaroslav
Bednář: Hvězdná tuláctví (1930)
J. Bednář (1889 – 1976),
vystudovaný lékárník; básník a prozaik, u nějž byla 1. světová válka tématem
základním. Osobní zkušenost z válečné fronty vložil již do sbírky Lidská tvář (1923), kde drastičnost
války vylíčil syrově a zároveň se sociálním cítěním až patosem[15] a
„bolestí nad utrpením člověka“, a to verši, které jsou „poloepické, někdy i
baladické“[16].
Básně spějí k vyhrocené pointě a gnómickému vyznění, v němž autor
vyjadřuje zejména potřebu lidskosti a obnovy vztahů mezi lidmi i národy a spolu
s tím víru v dosažení lidského štěstí. To a sociální soucit
přibližuje Bednářovu poezii k poezii proletářské.[17]
Hvězdná tuláctví jsou pokládána za
Bednářovu nejzralejší a zároveň nedoceněnou sbírku. Jedná se o básnickou
skladbu o jedenácti zpěvech, jejíž osu tvoří dějová složka (pásmo osobních
vzpomínek, chronologická rekapitulace básníkova života), jednotlivé zpěvy ale
míří hlavně k vyjádření pocitů, což je spolu s prostupováním reality
a snu mění v útvary lyrické. Lze tady rozpoznat působení poezie
Apollinairovy (Pásmo), ale s méně svobodným střídáním prostorových a
časových rovin a s menší mnohoznačností tematickou. Vliv poezie
Baudelairovy můžeme zase spatřovat ve výběru motivů (byliny, omamné jedy) a
práci s tématem přeludů, vidin, proměn skutečnosti v sen.
Reflektována je ve skladbě i první světová válka, ale méně konkrétně, spíše
prostřednictvím pocitů bolesti, viny i bezmoci, soucitu s utrpením. Léky
na „rány“, které zasadila válka, ale také láska, jsou pro básnický subjekt
poezie, čas a příroda. Lidstvím, vztahem k přírodě a k věcem souvisí
sbírka s poezií zdůvěrňování světa, asociativní obrazností
s poetismem, nejasnou hranicí mezi snem a skutečností a s tím
spojeným vyvoláním „mechanismů podvědomí“ s poezií surrealistickou;
stavěním tragických životních okamžiků do popředí se začleňuje do proudu české
poezie, která cítila vyjadřování pouhých radostí a optimismu jako
nedostačující. Poezie sbírky Hvězdná tuláctví je ale především osobitá.[18]
Konstantin
Biebl: Nový Ikaros (1929)
Básnická skladba – pásmo, do
nějž promítá autor vlastní životní zkušenost. Jak vyplývá z textu básně,
nový Ikaros je vlastně básník – obdařen „křídly“ a odvahou „překlenout fantazií
prostor a čas“[19],
tedy prolínání časových a prostorových rovin, jak se jím (spolu
s asociativními obrazy, prolínáním snu a skutečnosti, atd.) vyznačují
pásmové skladby. Skladba je psána volným veršem s občasnými rýmy či
asonancí; rozdělena je do čtyř oddílů, přičemž prvnímu dominuje téma smrti,
druhému přímo válka (kde je reflektován jak osud a prožitek vojáků, tak i lidí
strádajících za války jinak, např. příbuzných válečných obětí, padlých vojáků,
apod.), ve třetím oddílu je to téma cest po světě (hl. Asie), ve čtvrtém láska
a opět její osobní autorův prožitek. Tato témata se však prolínají – často na
úrovni motivické – nepravidelně celou skladbou; jde o báseň polytematickou.[20]
Vilém Závada:
Panychida (1927)
Vedle témat ničení rodného
Ostravska, nebezpečí velkoměsta zvláště pro duši básníka, tragického údělu
člověka – básníka je v Závadově prvotině podstatným i téma války.
Tentokrát ne z pozice přímého účastníka frontových bojů. Sbírka obsahuje
řadu kratších lyrických básní, nejvýznačnější v ní je pásmová skladba Panychida (tj. smuteční obřad, mše za
mrtvé – zde za padlé ve válce). Je v ní expresivně vysloveno zhnusení
z velkoměsta, ze vzájemného odcizení lidí, z neopravdovosti lidských citů
a vztahů; navíc, ač už je mír, v básníkovi zanechala válka stopy, nese
její hrůzy a následky stále v sobě a vidí je všude kolem sebe.
Východiskem, úlevou a potřebou, ale i neopustitelným a nebezpečným údělem mu je
poezie, tvorba. V básni je zřejmý ještě vliv poetismu, současně se však
vyznačuje snahou o myšlenkové úsilí, poetistická lehkost je nahrazena spíše
tíhou.[21]
[1]
Holý, J.: Česká literatura od počátku století do roku 1945, c. d. (pozn. č. 6),
s. 516.
[2]
Tamtéž, s. 517.
[3]
Tamtéž, s. 520.
[4]
Vaněk, V.: Česká literatura od 90. let 19: století do poloviny století 20, c.
d. (pozn. č. 1), s. 30 – 31.
[5]
Hoffmann, B.: Dyk, Viktor, c. d. (pozn. č. 1), s. 155 – 156.
[6]
Červenka, M.: Anebo – Viktor Dyk, in Červenka, M., Macura, V. a kol. (eds.) Slovník
básnických knih, Praha, Československý spisovatel, 1990, s. 17.
[7]
Holý, J.: Česká literatura od počátku století do roku 1945, c. d. (pozn. č. 6),
s. 518.
[8]
Červenka, M.: Anebo – Viktor Dyk, c. d. (pozn. č. 58), s. 17.
[9]
Tamtéž, s. 16.
[10]
Tamtéž.
[11]
Tamtéž, s. 17.
[12]
Holý, J.: Česká literatura od počátku století do roku 1945, c. d. (pozn. č. 6),
s. 523.
[13]
Tamtéž.
[14]
Mukařovský, J., Blažíček, J.,a kol.: Dějiny
české literatury IV., c. d. (pozn. č. 29), s. 193.
[15]
Mravcová, M.: Bednář, Jaroslav, c. d. (pozn. č. 1), s.. 63.
[16]
Mukařovský, J., Blažíček, J.,a kol.: Dějiny
české literatury IV., c. d. (pozn. č. 29), s. 198.
[17]
Tamtéž.
[18]
Pešat, Z.: Slovník básnických knih,
c. d. (pozn. č. 90) s. 70-72.
[19]
Tamtéž, s. 180.
[20]
Tamtéž.
[21]
Tamtéž, s. 200 – 203.
Žádné komentáře:
Okomentovat