Jiří Wolker – vybrané básně ze sbírky Host do domu

Písemná práce z předmětu - Základy rytmu a sémantiky verše - ABO300846

Jiří Wolker – vybrané básně ze sbírky Host do domu

Vyučující: PhDr. Vladimír Binar

Michaela Kašičková

V PARKU PŘED POLEDNEM (Host do domu; Chlapec)

Po zelených trávnících bílé prvosenky připlouvají, - a                         ─ U ─ U ─ U  U ─ U ─ U ─ U ─ U ─ U 

(17) x x │ x x │ x x x │ x x │ x x │ x x │ x x │ x x                              1, 3, 5, 8, 10, 12, 14, 16      

plachetní lodi vezou modrý den, - b                                                          ─ U U ─ U ─ U ─ U ─ 

(10) x x x │ x x │ x x │ x x │ x                                                                  1, 4, 6, 8, 10

u domků z písku děti jej rozdávají – a                                                     U ─ U ─ U ─ U U ─ U ─ U 

(12) x │ x x │ x x │ x x x │ x x │ x x                                                        2, 4, 7, 9, 11

celému parku, který je městem obklopen – b                                          ─ U U ─ U ─ U U ─ U ─ U ─ 

(13) x x x │ x x │x x x │ x x │ x x │ x                                                    1,  4, 6, 9, 11, 13

I já jsem ještě dnes dítě. – a                                                                        U ─ U ─ U U ─ U 

(8) x │ x x │ x x x │ x x                                                                               2, 4, 7

A mohu všechno mít rád, - b                                                                       U ─ U ─ U ─ U 

(7) x │ x x │ x x │ x x                                                                                    2, 4, 6

ještě dnes a ještě zítra snad – b                                                                  ─ U U ─ U ─ U ─ U 

(9) x x x │ x x │ x x │ x x                                                                           1, 4, 6, 8

kvetoucí modlitbou vykoupím bolesti kamenných domů. – c            ─ U U ─ U U ─ U U ─ U U ─ U U ─ U

(17) x x x │ x x x │ x x x │ x x x │ x x x │ x x                                      1, 4, 7, 10, 13, 16

Ale i modlitba tvrdne jak zrající jablko v haluzích stromů. – c           ─ U ─ U U ─ U U ─ U U ─ U U ─ U U ─ U ─ U 

(21) x x │ x x x │ x x x │ x x x │ x x x │ x x x │ x x │ x x                 1, 3, 6, 9, 12, 15, 18, 20

Pozítří – a                                                                                                       ─ U U

(3) x x x                                                                                                          1

to budou už dospělé oči, co lásku v prsou mi rozjitří, - a                       U ─ U ─ U ─ U ─ U ─ U U ─ U─ U ─U 

(19) x │ x x │ x x │ x x │ x x │ x x x │ x x │ x x │ x x                   2, 4, 6, 8, 10, 13, 15, 17

Stanu se mužem – b                                                                                     ─ U U ─ U 

(5) x x x │ x x                                                                                                1, 4

a vojákem. – b                                                                                               U ─ U U

(4) x │ x x x                                                                                                     2

Voják modlí se bodákem. – b                                                                    ─ U ─ U U ─ U U

(8) x x │ x x x │ x x x                                                                                  1, 3, 6

1. sloka – čtyři veše – rým: abab, střídavý 

2. sloka – pět veršů – rým: abbcc, a rytmicky koresponduje s předchozí slokou, bbcc sdružený

3. sloka – pět veršů – rým aabbb, můžeme jej považovat za rým sdružený, přičemž a nebo b by 

odkazovaly k předchozí sloše

V první sloce popisuje Wolker příchod jara -  možná zrod života - prostřednictvím květů prvosenek, 

které na základě vnější podobnosti připomínají oslavné plachty. Zjevují se symboly, které znamenají 

hravost.Takové motivy korespondují s explicitním významem druhé sloky, kde autor sám sebe označuje 

jako dítě. Kvetoucí modlitba dětí připomíná bílou barvu květů, která symbolizuje čistotu a nevinnosti. 

Situace se okamžitě mění. Prostřednictvím zrajícího jablka, jež odkazuje k biblickému stromu poznání, 

se uskutečňuje přerod dítěte do světa dospělých.       

Ve třetí sloce se objevuje zcela dospělý muž, přičemž upozorňuje na prchlivost mládí a odhaluje svůj 

strach z budoucnosti. Svět dospělých je očištěn od dětské naivity a hravosti, přináší poznání a bolestnou 

zkušenost. Závěrečná modlitba bodákem ve srovnání s kvetoucí modlitbou nebo modlitbou jablka je 

ostře kontrastní a vyjadřuje definitivní ztrátu iluzí.

HÁJ (Host do domu; Chlapec))

Až jednou se ožením,                                                                                   U ─ U ─ U ─ U 

(7) x │ x x │ x x │ x x  (7)                                                                           2 , 4 , 6

budu mít dvanáct synů,                                                                               ─ U U ─ U ─ U 

(7 x x x │ x x │ x x  (7)                                                                                1, 4, 6

dvanáct synů jako dvanáct břízí.                                                                            ─ U ─ U ─ U ─ U ─ U

(10) x x │ x x │ x x │ x x │ x x                                                                 1, 3, 5, 7, 9

Má žena v nich jako bílá kaplička v zeleném háji zmizí                                    ─ U U ─ U U ─ U ─ U U ─ U U ─ U ─ U 

(18) x x x │ x x x │ x x │ x x x │ x x x │ x x │ x x                               1 , 4, 7, 9 12, 15, 17

a já budu před ni klekátkem mechem obrostlým.                                  U ─ U U ─ U ─ U U ─ U ─ U ─ 

(14) x │ x x x │ x x │ x x x │ x x │ x x │ x                         2, 5, 7, 10, 12, 14

Vnučky-družičky budou na mě klekat,                                                    ─ U ─ U U ─ U ─ U ─ U 

(11) x x │ x x x │ x x │ x x │ x x                                                              1, 3, 8, 10

modlit se čistýma očima,                                                                             ─ U U ─ U U ─ U ─ 

(9) x x x │ x x x │ x x │ x                                                                           1, 4, 7, 9

a až se zšeří,                                                                                                   U ─ U ─ U  

(6) x │ x x │ x x                                                                                             2, 4

Pán Bůh bude chodit k nám na večeři.                                                     ─ U ─ U ─ U ─ U ─ U ─ 

(11) x x │ x x │ x x │ x x │ x x │ x                                                    1, 3, 5, 7, 9, 11

volný verš, náhodný rým – přičemž spolu ale zvukově korespondují některá slova na konci verše (břízí, zmizí; 

zšeří, večeři)

     Wolker opět představuje báseň bohatou na metafory. Tématem básnického subjektu je rodina, kterou 

Wolker přirovnává k březovému háji, v jehož středu stojí žena „jako bílá kaplička“. Motiv bílé kapličky je 

znakem čistoty, trpělivosti, nevinnosti. 

     Je evidentní, že ženu ztotožňuje s Pannou Marií, které obvykle bývá kaplička zasvěcena. Muž jako 

„klekátko“ uzavírá kruh rodinný, pojí potomky s předky podobně, jako klekátko pojí poutníka s vírou.

     Blízkost Boha je protkána kompletním vyzněním básně a implicitně vyjadřuje věrnost a věčnou rodinnou 

soudržnost plnou bezpodmínečné lásky. Lze říci, že cit a Bůh zaujímají v básníkově životě stejně důležité, 

dokonce nejdůležitější místo. 

Josef Dobrovský (život a dílo)

Josef Dobrovský

Klára Prchlíková

Životopis Josefa Dobrovského

Josef Dobrovský se narodil 17. srpna 1753 v Ďarmotech jako syn Jakuba Doubravského. V rodině se mluvilo německy, hovorové češtině se naučil až za gymnaziálních studií v Německém Brodě a v Klatovech. Vystudoval bohosloveckou fakultu.

Svou odbornou činnost zahájil Dobrovský jako textový kritik, zkoumal náboženské texty, včetně textů slovanské bohoslužby. Právě tehdy se v něm probudil zájem o slovanskou literaturu vůbec. Díky svým rozsáhlým znalostem starší české, slovanské jazykové a literární kultury se stal předním slovanským filologem, historikem a literárním historikem.

Dobrovský pracoval v duchu osvícenství. K výzkumu přistupoval kriticky, texty podroboval důkladné analýze a závěry stavěl na vědecky prokazatelných faktech. Právě v tomto bodě se neshodoval se skupinou kolem Jungmanna, která své závěry někdy záměrně upravovala pro vlastenecké potřeby.

Ačkoliv je Dobrovský často stavěn do opozice k Jungmannovi, nedá se říci, že by obrozenecké snahy zatracoval nebo považoval češtinu za odsouzenou k zániku. Obával se ovšem vlastenecké zaujatosti, za což byl mladší generací odsuzován a označován za brzdu rozvoje. Zároveň však byl uznávaným filologem a historikem, jak dokazují  osobní i korespondenční styky s Václavem Hankou, Josefem Jungmannem, Františkem Palackým či jeho podíl na vzniku Jungmannova Česko-německém slovníku.

Velký vliv na život a práci Josefa Dobrovského měl spor o Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Této tematice se věnuji podrobněji níže.

Josef Dobrovský zemřel 6. ledna 1829 v Brně.

Dílo Josefa Dobrovského

Dobrovského díla jsou psána v němčině, neboť v jeho době česky psaná vědecká literatura neexistovala.

Dobrovský přispíval do velkého množství časopisů a některé z nich vydával. Jedním z nejdůležitějších je jistě časopis Böhmische Literatur auf das Jahr 1779 (Česká literatura) z roku 1979, kde se objevuje myšlenka, že je třeba obrátit pozornost na česky psanou literaturu. Dále jsou to časopisy a sborníky bohemistického nebo slavistického charakteru: Böhmische und Mährische Literatur auf das Jahr 1780 (Česká a moravská literatura), Literarisches Magazin von Böhmen und Mähren (Literární magazín) (1786-1787), Slawin (Slavín) (1805-1807) a Slowanka (Slovanka) (1814-1815).

K nejvýznačnějším dílům z pera Josefa Dobrovského patří Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury) z roku 1792. Dějiny zde rozděluje do čtyř období, u každého podává krátkou historickou charakteristiku a pak následuje seznam děl, z nichž některá jsou velmi krátce popsána. Kniha vznikla ze stručnějšího spisu Geschichte der böhmischen Sprache (Dějiny české řeči) z roku 1791.

V roce 1795 vychází Böhmische Prosodie (Česká prozódie), věnovaná českému básnictví.

Z roku 1799 pochází Die Bildsamkeit der Slawischen Sprache (Tvořivost slovanské řeči), popisující tvorbu slov ve slovanských jazycích.

Další důležitá díla jsou Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český slovník) z roku 1802 a o rok později následující Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von spätern Erdichtungen zu reinigen (Kritické pokusy, jak očistiti starší české dějiny od pozdějších výmyslů), kde Dobrovský odděluje pravdu od smyšlenek ve staročeských legendách.

Do roku 1809 se datuje Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Podrobná mluvnice jazyka českého), kde je popsána především jazyková stránka kmenoslovná a tvaroslovná, přihlédnuto je i ke staročeštině či nářečím.

Posledním ze stěžejních děl jsou Geschichte der böhmischen Sprache und ältern Literatur (Dějiny české řeči a starší literatury), zaměřené především na vývoj jazyka a slovní zásobu, obsahující velké množství příkladů. Pocházejí z roku 1818.

Josef Dobrovský a Rukopisy zelenohorský a královédvorský

Rukopis královédvorský byl nalezen 16. září 1817 Václavem Hankou v kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové. Datuje se na přelom 13./14. století, avšak zaznamenává i písně starší z doby pohanské. Rukopis je pravděpodobně falzifikátem, jejž vytvořil Václav Hanka.

Když se Dobrovský o tomto nálezu dozvěděl, byl nadšený, že se našla česká památka takového stáří a hodnoty. O rukopisu napsal dodatek ke svým Dějinám české řeči a starší literatury, dokonce poslal české vydání tohoto rukopisu významným osobnostem v zahraničí, čímž se zasloužil o jeho rozšíření po Evropě.

Je třeba podotknout, že Václav Hanka byl jedním z nejbližších žáků Dobrovského. Podílel se na vzniku kroužku, zabývajícího mimo jiné i církevní slovanštinou, dále pomohl Dobrovskému uspořádat sbírku staročeských písemných památek z doby Karla IV. Právě tato práce, podnikaná podle Dobrovského materiálů a pokynů, učinila Hanku brzy znalcem pražských rukopisů. Rukopisy královédvorský a zelenohorský tak byly sestavovány za bezděčného vedení Dobrovského.

Podezření z nepravosti však v Dobrovském probudil až nález Zelenohorského rukopisu, jenž byl v roce 1818 anonymně zaslán Museu království českého. Je datován až do 9. století.

Dobrovský se domníval, že rukopis vytvořila skupina kolem Jungmanna nebo Václav Hanka. Svůj názor vyjádřil roku 1824 v článku Literární podvod. Zde srovnává Rukopis zelenohorský např. s padělkem staré anglické literatury, Macphersonovým Ossianem, dále kritizuje společnost, která si podle něj neváží opravdových písemných památek a Rukopis zelenohorský označuje za „zjevně podvrženou mazanici“¹.

V reakci na tento článek prohlásil V. A. Svoboda Dobrovského za hyperkritika. Obvinil Dobrovského, že mu více záleží na jeho autoritativním postavení než na slávě země a národa.  

Na Svobodovu negativní kritiku reagoval Dobrovský detailním rozborem Rukopisu zelenohorského. Jako důkazy nepravosti mimo jiné uvedl:

1) Libuše soudí na Vyšehradě, jenž však v té době neexistoval (dle Kosmovy kroniky).

2) Ovlivnění ruštinou ve výraz „deski pravdodatne“ – staří Češi by použili slovo pravo, nikoli pravda.

3) V písni se vyskytuje rod Popelů, který je dle Dobrovského vybájen.

4) Nepravděpodobnost některých označení, např. popisu Vltavy výrazem „strebropena“ (= stříbropěnná) či spojení písku a zlata („zlatopescu glinu“ = zlatopísčitu hlínu.)

Nepravost Rukopisu zelenohorského probudila v Dobrovském pochybnosti, zda i Rukopis královédvorský není falzifikátem. Z toho důvodu nepřipojil k vydání Rukopisu královédvorskému žádný komentář.

O přezkoumání tohoto rukopisu žádal Dobrovského slovinský filolog Bartoloměj Kopitar, neboť v něm našel mnohé podobnosti se Zelenohorským rukopisem. Není však známo, že by mu Dobrovský přímo odpověděl. Ačkoliv Dobrovský o pravosti Rukopisu Královédvorského pravděpodobně pochyboval, nikdy proti němu veřejně nevystoupil.

Svou práci ukončím citátem z jednoho z posledních dopisů, jež Dobrovský napsal. List pochází z roku 1828 a byl adresován Bartoloměju Kopitarovi. Dobrovský v něm předpovídá průběh rukopisných sporů po své smrti:

„Ti lidé – zdá se m i – čekají již jen na mou smrt, aby mohli beze strachu šířit do světa, co jim bude libo. Ten potměšilý Hanka nyní předstírá, že neoznámí na veřejnost ten fragment Janova evangelia z úcty k mému úsudku. Věří jistě, že přijde doba, kdy k tomu bude mít lepší příležitost, aniž narazí na odpor…“²

Citace:

¹ Dobrovský, Josef: Literarischer Betrug, in:  Machovec, Milan: Josef Dobrovský, Praha, Akropolis, 2004, vydání 1.

² Machovec, Milan: Josef Dobrovský, Praha, Akropolis, 2004, vydání 1., str. 220.

Zdroje:

Bartoš, František Michálek: Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, Praha, Práce, 1946.

Jedlička, Benjamin: Výbor z díla – Josef Dobrovský, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1953.

Macura, Vladimír: Znamení zrodu, Praha, Československý spisovatel, 1983

Nesměrák, Karel: Rukopisy královédvorský a zelenohorský, Praha, Neklan, 1997.

Novák, Jan Václav; Novák, Arne: Přehledné dějiny literatury české, Brno, Atlantis, 1995.

Otruba, Mojmír: Rukopisy královédvorský a zelenohorský: Dnešní stav poznání, Praha, Academia, 1969.